K čemu je to dobré? To byla otázka, kterou kladli úředníkům reformátoři na Novém Zélandu. V osmdesátých letech zavedla nová vláda zásadní ekonomické reformy, které zvrátily trend poklesu. Nová politika dostala přezdívku „rogernomics“.

Roger Douglas byl od roku 1984 do roku 1988 ministrem financí v takzvané čtvrté vládě novozélandské spíše levicové Labour Party. Reformy, které se mu podařilo prosadit, představovaly radikální obrat od poválečného politického konsenzu o důležité roli silného státu. Reformy dostaly přezdívku „rogernomics“

Postupný úpadek

Ještě deset let po druhé světové válce řadil příjem na jednoho obyvatele Nový Zéland mezi pět nejbohatších zemí světa. Postupně se země začala propadat a na počátku osmdesátých let minulého století se nacházela zhruba kolem dvacátého místa.

Stát se snažil kontrolovat každý aspekt ekonomiky. Občané Nového Zélandu tak museli například získat povolení, pokud si chtěli předplatit časopis Economist. Protože se vláda snažila chránit mléčný průmysl, byl margarín pouze na předpis.

Roger Douglas a jeho spolupracovníci identifikovali tři základní problémy, které dovedly zemi k ekonomické stagnaci: vysoké daně, všudypřítomné regulace a vysoké veřejné výdaje.

Stačí identifikovat problém

Následovaly logické kroky. Vláda snížila sazbu daně z příjmu na polovinu, ostatní daně výrazně zjednodušila a zrušila různé výjimky a dotace. Celkový objem vybraných daní se po reformě zvýšil.

Na boj s regulacemi najala vláda nejlepší mozky v zemi. Jejich úkolem bylo připravit zbrusu nový regulatorní rámec, který měl maximálně podporovat podnikání a neohlížet se na stávající pravidla. Jako kdyby neexistovala. Nově vydávané regulace pak automaticky zrušily ty staré. Bývalý ministr vlády popisuje, že se jim zákony upravující životní prostředí podařilo vtěsnat na 348 stran, když předtím zabíraly svazek o tloušťce 60 cm.

Kdo to má platit?

První otázkou, na kterou musela každá instituce odpovědět, bylo, co skutečně dělá. Druhou otázkou, co by měla dělat. Prostým porovnáním obdržených odpovědí vyvodila vláda první úkol pro každou instituci: Přestaňte dělat to, co byste dělat neměli. Poslední otázkou bylo, kdo by měl služby dané instituce platit. Jestli její zákazníci, stát nebo firmy, které mají z činnosti instituce prospěch.

Poslední otázka byla důležitá, protože daňový poplatník v mnoha případech dotoval něco, co mu nic nepřinášelo, ale těžili z toho ostatní. Když ten, kdo službu reálně využívá, neplatí její plnou cenu, je výsledkem vždy plýtvání.

Tehdejší ministr Maurice McTigue uváděl na svých přednáškách konkrétní počty zrušených postů. Na ministerstvu dopravy pracovalo na začátku téměř 6 tisíc zaměstnanců. Na konci reformy 53.

K čemu to je?

Jedním z principů, který nová vláda uplatňovala, byl princip „k čemu je to dobré“. Ministerstvo dopravy požadovalo více peněz, neboť stávající rozpočet nepokrýval náklady na opakované vydávání řidičských průkazů. Vláda se dotázala, proč je nutné zatěžovat řidiče přezkušováním. Po několika pokusech obhájit celý proces uznalo ministerstvo, že pro to neexistuje žádný rozumný důvod. Řidičské průkazy byly po novu platné automaticky do věku 74 let, kdy musel řidič na zdravotní přezkoušení.

Pozn. autora: Platnost řidičského průkazu v České republice končí po deseti letech, v případě oprávnění k řízení nákladních vozů vyprší po pouhých pěti letech. Jediné, co musí řidič udělat pro vydání nového průkazu, je o něj požádat. Klik, klik, chci nový průkaz. Lidé zbytečně žádají, další lidé nové řidičské průkazy vyrábějí, vydávají nebo kontrolují. K čemu je to dobré?

Školství

Vzdělávací systém na Novém Zélandu selhával. Jeho výsledky byly horší než v minulosti, přestože do systému nateklo výrazně více peněz. Vláda najala zahraniční konzultanty, aby jí řekli, kam peníze tečou. Vlastním lidem na ministerstvu nevěřila z důvodu jasného konfliktu zájmů. Konzultanti zjistili, že 70 % vládních peněz je spotřebováno na administraci.

Vláda následně zrušila všechny vzdělávací komise v zemi. Každá škola byla nově kontrolována správní radou, kterou volili rodiče žáků a nikdo jiný. Každá škola dostala peníze podle počtu žáků bez dodatečných podmínek. Zároveň si rodiče mohli zcela svobodně vybrat, do které školy pošlou svoje děti. Všech 4.500 škol na Novém Zélandu přešlo na nový systém ve stejný den.

Státní i privátní školy dostávaly peníze podle stejných pravidel. Lidé předpovídali, že dojde k exodu žáků do soukromých škol, které historicky vykazovaly lepší statistiky. To se ale nestalo. Protože rodiče dostali možnost výběru, došlo během dvou let k vyrovnání kvality vzdělání mezi soukromými a státními školami.

Post scriptum

Pozn. autora:

Každý, kdo měl možnost poznat lépe fungování státní správy a neztratil schopnost kritické sebereflexe, ví, že upřímné odpovědi na otázku „k čemu je to dobré“ by byly velmi zajímavé.

Tři základní problémy EU jsou stejné jako na Novém Zélandu: vysoké daně, všudypřítomné regulace a nesmyslné veřejné výdaje. Uvědomí si to byrokraté u moci? Oni to vědí, ale bez tlaku voličů se nikdo nevzdá opojné moci a nekontrolovaných cesťáků.

Psáno pro server Sýr zdarma ( Myši umírají v pastích, protože nechápou, proč je ten sýr zdarma. Stejně jako v socialismu.)