Na straně nepříčetného rusofilství slyšíme názor, že Spojené státy mají Venezuelu, zatímco Rusko má Ukrajinu – buď obojí odsoudíme nebo obojí schválíme. Na straně příčetných zas panují obavy, že USA porušují mezinárodní právo a dosud respektovaný světový řád. Ti první hájí Rusko a ti druzí odsuzují Ameriku. Oba názory komplementárně poskytnou přesně to, co se prosazovalo před sametovou revolucí – Rusko je vzor a Amerika škodí. Na té první straně se to formuluje lidově třeba tak, že „velcí kluci se na Aljašce domluvili a Venezuela je zaplacená cena za Ukrajinu“, geopoliticky třeba tak, že „Amerika pokračuje v politice velkého klacku“ a slovy sociálních vědců tak, že „Americe jde jen o zlato, ropu a nerosty“. Na té druhé straně se zase pláče, že „suverenita států je nedotknutelná a posvátná“ nebo že „Amerika vytvořila precedens pro další země, takže silnější může cokoliv“.

Odtrhneme-li se od zavedených klišé, a podíváme-li se na prostá fakta, snadno zjistíme, že oba názory jsou dosti nepřesné. Těm prvním zdůrazníme, že Venezuela a Rusko jsou spojenci, a že Ukrajina nepašovala do Ruska kokain. A těch druhých se zeptáme, kdy se dodržovalo mezinárodní právo a byl respektován jakýkoli řád? Právo a řád byly dodržovány pouze v přestávkách mezi jejich narušováním. I když vynecháme zločiny nacismu a komunismu, kdo například v Evropě hájil právo a řád, když Turecko zabralo třetinu Kypru, když Evropané jezdili do Číny na transplantace orgánů odebraných politickým vězňům, když se do Evropy podvodem dostalo 50 milionů nepřátelských muslimů atd. Kdo protestuje proti útlaku desítek milionů křesťanů v Nigérii nebo Egyptě – který národ, která vláda, který papež, která neziskovka?

Venezuelský prezident Nicolás Maduro byl již v roce 2020 obviněn americkým Ministerstvem spravedlnosti z pašování drog do Spojených států, a na jeho dopadení byla vypsána odměna 15 milionu dolarů (zvýšena na 50 milionů v roce 2025). Aby zabránil mezinárodní eskalaci, nabídl Trump před několika měsíci Madurovi amnestii a možnost odchodu z Venezuely s celou rodinou. Maduro se tomu smál a výsledkem bylo jeho zajetí a předvedení před americký federální soud. Pro objektivní posouzení situace je třeba připomenout kdo je Maduro a kdo byl jeho mentor Chávez – dva marxističtí revolucionáři, kteří vládli zemi 14 respektive 13 let. Během jejich vlády odešlo ze země, která má největší zásoby nafty na světě (zde), osm milionů občanů (skoro třetina, zde), a země se propadla do bídy a chaosu.

Hugo Chávez, terorista a později diktátor, a propagátor tzv. „socialismu pro 21. století“, změnil ústavu a během své vlády, 1999-2013, zavedl v zemi socialismus. Na počátku jeho vlády byla země pátým největším exportérem nafty. Vydával se sice za přítele dělníků, ale na stávku v těžebním průmyslu odpověděl masovým propuštěním desítek tisíc pracovníků, čímž mu zasadil těžkou ránu. Složitou finanční situaci dále komplikoval finanční podporou Kubě a Kolumbijské teroristické organizaci FARC (ta způsobila v Kolumbii smrt 450 000 lidí a ve Venezuele pomáhala likvidovat odpůrce vlády). Za Cháveze vzrostl 4krát počet vražd v zemi a 30krát počet únosů (zde). Za svého nástupce si zvolil ministra zahraničí a později viceprezidenta Nicoláse Madura.

Jako ministr zahraničí zrušil Maduro vztahy s Taiwanem a Izraelem a utužil vztahy s Čínou, Kaddáfího Libyí a Asadovou Sýrií. Podporoval ruské výboje na Kavkazu. Jako prezident, 2013-2026, ještě více upevnil prezidentskou moc a opozici znemožnil kandidovat. Jen v letech 2015 a 2017 došlo v zemi k více než 8200 mimosoudních poprav. Maduro nese zodpovědnost za desítky vražd, 290 případů mučení, 12 000 svévolných zatčení. Po zmanipulovaných volbách v roce 2019 ho USA a mnoho dalších států odmítly uznat jako prezidenta. Maduro byl Američany obviňován ze spolupráce s teroristickými organizacemi a drogovými kartely, včetně Tren de Aragua, Cártel de Sinaloa a Cártel de los Soles. Korupce vedla k nesmírnému zbohatnutí jeho rodiny a spolupracovníků (zde).

Obavy, že končí doba, kdy platilo mezinárodní právo, jsou směšné, protože to neplatilo nikdy. Lepší, když tím silnějším jsou USA a ne Rusko s Čínou. Taiwan sice nepašuje do Číny kokain, ale když ho USA neochrání, Čína ho schlamstne, tak jako pohltila obří Tibet nebo maličký Hong Kong. Radost okamurovců a dalších rusofilů z americké akce jako důkazu, že Rusko je v právu, je stejně nelogická jako obavy slušných lidí, že této akce Rusko propagačně využije. Je totiž úplně jedno kdo co říká nebo si myslí. Osudy států se nerozhodují střetnutím argumentů, ale střetnutím zbraní. Pro nás slušné lidi by mělo být rozhodující, že kromě USA nás nemůže nikdo zachránit dnes stejně jako v minulých 100 letech; radostné zjištění je, že můžeme s touto americkou akcí s klidným svědomím souhlasit, protože postavila před soud mezinárodního zločince.

Věta „Suverenita států je nedotknutelná a posvátná“ má stejnou argumentační hodnotu jako věta „Lidi by na sebe měli být hodní“. Hitler a Stalin přišli a zabrali si co se jim líbilo; Hitler pak prohrál, takže mu to sebrali, a Stalin vyhrál, takže mu to nechali. To je celé posvátno. Všechny věty jsou jen slova, ale možná méně prázdná je věta „Důležité je se ubránit“. Chlubivost a další komické vlastnosti amerického prezidenta nemají s jeho politickými rozhodnutími nic společného; my bychom se s člověkem takových vlastností možná nestýkali, ale Trump není našim kamarádem, je prezidentem země, která jako jediná nás může zachránit před komunisticko-islámským zlem (kdo zná někoho jiného, ať spolu s Petrem Pavlem klidně Trumpem pohrdá). Takže: „Buď se ubránit, nebo alespoň nepohrdat tím, kdo nám může pomoct se ubránit“.

Jak okamurovci, tak soudní lidé se nechávají svést chybnou analogií, prostě Amerika není Rusko a Venezuela není Ukrajina. Socialistická Venezuela se svou teroristickou vládou a teroristické Putinovské Rusko jsou spojenci. Venezuela i Rusko škodily okolním zemím a terorizovaly vlastní obyvatelstvo, na rozdíl od Ukrajiny či USA. Raději bychom viděli změnu teroristického režimu bez zásahu ze zahraničí, ale pokud to nejde, je dobře, že se toho ujmuly USA (podobně jako v roce 1989, kdy odstranily teroristického vládce Noriegu z Panamy). Precedentu se bát nemusíme, protože ti „zlí“, pokud jim v tom ti „hodní“ nezabrání, stejně udělají vše, co chtějí, aniž by se řídili řádem, právem nebo precedenty.

Buďme rádi, že ti „hodní“ jsou natolik silní (vím, že je to subjektivní, pro mnohé jsou hodnými Rusové a Číňani), že je nemůže nikdo zastavit – ani ti „zlí“ a ani ti bezzubí v Evropě, kteří se opírají o vysněné právo a neexistující řád. Dokonce ani OSN si netrouflo na víc než na výzvu „vyhnout se eskalaci“ a Guterres vtipně vyzval strany k „inkluzivnímu dialogu“. Francouzský Macron řekl, že je americký zásah sice potěšitelný, ale že ho neschvaluje (zde), britský Starmer (zde) a Německý Merz (zde) také neříkají tak ani tak. Prostě síla vzbuzuje respekt, buďme rádi, že ji vidíme na straně USA, Rusofilové ji chtějí vidět jinde.

Odkaz