Určité události, které se člověku přihodí, nebo je jejich svědkem, jsou uloženy do hlubin našich vzpomínek, a teprve nově se vynořený impulz nás přiměje znovu si vybavit po léta zasunutou situaci, a uvědomit si, co se vlastně stalo.

V roce 1968 jsem po skončení posledního ročníku strojní fakulty ČVUT odjel na půlroční stáž do jedné menší továrny na sever od Dublinu, v Irské republice. Působil jsem v konstrukční kanceláři a byl jsem předmětem zájmu kolegů a kolegyň, s nikým z východní Evropy se zde ještě dosud nesetkali. O poledních přestávkách jsem se obvykle bavil s dívkami z písárny (typing pool), to bylo oddělení, kde se vyřizovala korespondence pro všechny útvary podniku. Dívky se vyptávaly na různé stránky života v Československu a přišla řeč i na to, jaké školy jsem absolvoval. Popravdě jsem řekl, že střední školu jsem absolvoval na střední průmyslové škole – secondary industrial school. Všiml jsem si přitom, jak to s dívkami škublo, a podívaly se na sebe. Nepřikládal jsem tehdy tomu velký význam a celá příhoda by se odsunula do definitivního zapomnění, kdyby se po 40 letech od mého pobytu v Irsku nezačaly objevovat ve světových i českých médiích zprávy o zločinech v institucích katolické církve v různých zemích, spáchaných na dětech a mladých ženách.

Na jednom z předních míst, pokud jde o odkrývání odporných zločinů, se ocitlo, k překvapení mnohých (i mému), právě Irsko. A byly to zvláštní instituce, nesoucí většinou jméno industrial school (průmyslová škola), ve skutečnosti zčásti sirotčince, zčásti polepšovny pro narušenou mládež, které se staly dějištěm zločinů na dětech: sexuální zneužívání, znásilňování, kruté tělesné tresty, řada z nich se smrtelnými následky. Takových institucí, zřízených a spravovaných katolickou církví bylo po Irsku na šest desítek.

O zločinech, páchaných v průmyslových školách se v Irsku tušilo, ale vliv církve vylučoval veškerou publicitu a tak se dařilo dlouhá desetiletí přikrývat černým závojem umlčování a zatajování to, co se za jejich zdmi dělo. Až vlivem odhalování sexuálních zločinů katolické církve v jiných zemích a oslabení vlivu církve v Irsku koncem 90. let minulého století se otevřela stavidla potlačených hrůzných svědectví lidí v Irsku, kteří otřesnými zážitky „průmyslových škol“ prošli a na jejich základě se činnost církevních škol teprve začala oficiálně vyšetřovat.

Známou osobností, která prošla „převýchovou“ v instituci pro ženy a děti nazývané „Magdaleniny prádelny“ (obdoba průmyslových škol pro dívky a ženy) byla např. známá irská zpěvačka Sinéad O´Connor, proslavená písničkou Nothing compares 2 U. Sinéad byla zavřena do takového ústavu ve svých 14 letech (v roce 1981), a při vzpomínce na příkoří, jaké zakusila jako chovankyně církevního ústavu, na obžalobu církve při živém TV vystoupení v roce 1992 roztrhala fotografii papeže Jana Pavla II. Tehdy ještě veřejnost nebyla připravena přijmout hořkou pravdu o tom, co se dělo za zdmi irských „průmyslových škol“, domovů pro svobodné matky a děti, Magdalenin prádelen, a podobných ústavů a čin zpěvačky se nesetkal s pochopením irské veřejnosti. Lavina nových svědectví a obvinění se už ale nedala zastavit a irské státní úřady začaly činnost církevních institucí vyšetřovat. Předěl v pochybách a snaze zavírat před zločiny minulosti oči znamenala omluva papeže Benedikta XVI. za sexuální zločiny katolické církve v Irsku, pronesená v roce 2010. Za své návštěvy v Irsku v roce 2018 jménem Vatikánu vyjádřil své politování nad sexuálními zločiny spáchanými příslušníky katolické církve papež František; osobně se i setkal a hovořil s několika obětmi sexuálního zneužívání. V důsledku otevírání temných stránek minulosti Irska se od roku 2002 přihlásilo 14.500 (!) obětí sexuálního násilí ze strany katolických činitelů. To samozřejmě vylučuje možnou omluvu, že šlo jen o činy jednotlivců.

Více než pouhá čísla na mě zapůsobil jeden konkrétní případ dětských zaviněných úmrtí, který proběhl ve světových médiích. V roce 2014 byly objeveny tělesné pozůstatky 795 malých dětí od novorozeňat do věku 9 let na území bývalého Domova pro svobodné ženy a děti v západoirském městě Tuam, odložených do zasypané betonové odpadní jímky. Během vyšetřování se zjistilo, že v letech 1925 – 1961, kdy domov vyvíjel činnost, spravovaný řeholními sestrami řádu Bon Secours, v něm zemřelo 2.875(!) malých dětí za nejasných okolností.

Je potřeba si uvědomit, že v Irsku až do konce 20. století měla ve vedení společnosti katolická církev téměř totalitní moc. Ta zastávala po desetiletí roli jakési „vůdčí síly společnosti“. Stejně jako u nás se vás např. mohli zeptat, proč jste nebyl na průvodu 1. máje, v Irsku se vás farář mohl zeptat, proč jste nebyl v neděli na mši svaté. Během mého pobytu jsem byl přímým svědkem toho, jak rodinu, u které jsem bydlel v podnájmu, navštívil farář, procházel dům a kontroloval, jak mají uklizeno, kde spí děti, a zkontroloval, zdali je vše v pořádku v ložnici rodičů. V Irsku totiž správní katoličtí manželé nespali na dvou postelích u sebe, ale na jedné 1½ posteli (a už vůbec ne, aby spali odděleně). To je taky jeden z důvodů, proč Irsko vede v Evropě tabulky porodnosti. Církev také rozhodovala, co je v rámci kultury přípustné a co nikoliv. Do Irska nebyly pod vlivem prudérní viktoriánské morálky např. vpuštěny francouzské filmy o nezkrotné Angelice, a tak manželé, u kterých jsem bydlel, museli jet shlédnout film do Severního Irska, a já jsem v noci hlídal jejich děti, kdyby se probudily. Ani náš oskarový film Ostře sledované vlaky nebylo dovoleno promítat (v roce 1968)pro jeho nemravný obsah (asi razítková scéna).

Nejhorší dopad zvrácené křesťanské morálky v Irsku byl na svobodné těhotné matky a jejich děti. Takové ženy byly považovány za hříšné a hodné odsouzení a opovržení. Těhotné ženy byly přesvědčovány, aby odešly do jednoho z podobných církevních domovů, tam dítě porodily a novorozeně předaly do péče milosrdných sester. Jenže z pohledu irských ortodoxních katolíků nemělo dítě narozené z nemanželského hříšného vztahu právo na normální vstup do života. V očích křesťanských fanatiků to vlastně ani nebyly plnohodnotné lidské bytosti. Nechtěné děti tak trpěly špatným zacházením, odepřením lékařské pomoci, podvýživou. A když zemřely, byly odklizeny do hromadného hrobu kamsi stranou; protože nebyly pokřtěny, neměly právo na křesťanský pohřeb. Když se premiér Irské republiky v roce 2021 omlouval za to, že orgány irského státu nedokázaly zabránit zločinům v církevních institucích, přiznal, že ve 20. století zemřelo v Irsku v církevních školách a ústavech na 9.000 malých dětí (!). To znamená v zemi s počtem obyvatel 4,5 milionu stovku dětských mrtvolek každý rok (!).

Je pravda, že sirotčinec v Tuamu byl zrušen v roce 1961, ale řada dalších „průmyslových škol“ v Irsku fungovala ještě v době mého pobytu v Irsku a to až do 90. let minulého století.

Teprve po tak dlouhé době se mně před očima objevila znovu ta situace – reakce irských dívek v roce 1968, když jsem jim řekl, že jsem absolventem průmyslové školy. Až nyní jsem pochopil jejich první reakci, podobnou tomu, jaký by asi vzbudil cizinec v Česku po hrdém prohlášení, že je absolventem pomocné školy, nebo polepšovny.

Za 6 měsíců pobytu jsem o Irsku získal dojem jako o krásné zemi přátelských, srdečných a sympatických lidí. Odhalení pravdy o zločinech na dětech proto pro mě bylo studenou sprchou, které jsem se bránil uvěřit.

Mohu jen doporučit všem absolventům našich průmyslovek, aby konverzaci s Iry/Irkami o školách a vzdělání nezapomněli doplnit o vysvětlení rozdílu mezi českou a irskou průmyslovou školou. Předejde se tak zbytečnému nedorozumění.

leden 2024