28.3.2024 | Svátek má Soňa


ZLOČIN A TREST: Politická korektnost zasahuje i do sportu

28.10.2019

Je pravda, že to není nic nového. Ostatně, už samotný William Shakespeare o své době napsal, že vymknutá z kloubů doba šílí. Je úplně možné, že dnes nad tím kroutíme hlavami víc jenom proto, že se o podobných zhovadilostech dovídáme víc. Ne lépe. Víc. A rychleji. Ani rychleji ovšem neznamená lépe.

Následující příběh se odehrál během nedávných dnů. Je sice ze sportovního prostředí, ale není ani dost málo o sportu.

V těchto dnech cloumá Amerikou finále tzv. Světového poháru v baseballu.

Pro nezasvěcené: baseball je nejlepší nejedovatá náhražka za prášky na spaní.

Jedno z mužstev, které se propracovalo až do finále, má ve své sestavě hráče, kterého získalo během této sezóny odjinud. Jeho původní mužstvo se ho nutně potřebovalo zbavit: byl obviněn, že zmlátil svoji ženu.

Obvinění sice není totéž jako obžaloba a obžaloba ještě není totéž jako pravomocný rozsudek, ale vedení soutěže postavilo hráče mimo hru. To se smí, kolektivní smlouvy všech špičkových severoamerických profesionálních soutěži obsahují jedna jako druhá přísná ustanovení o ohrožení dobrého jména dotyčné soutěže a jejího sportu jako takového.

Když se ale zjistilo, že policie nespěchá s předáním případu státním zástupcům, tedy prokuratuře, která by zhotovila obžalobu, vedení (jak ligy, tak onoho mužstva) znejistělo: policie totiž postupuje případy dále teprve ve chvílích, kdy má jakous-takous naději, že může uspět u soudu. Že má v ruce přesvědčivé důkazy, které budou platit nad veškerou oprávněnou pochybnost.

Tady tomu tak zřejmě nebylo. Mužstvo se ovšem bálo, co se bude dít, vrátí-li se onen hráč zase do základní sestavy (a ke svým miliónovým příjmům). Obávalo se oprávněně, neboť kanadské Toronto, kde se to odehrálo, je ve své politické korektnosti snad ještě zhovadilejší než celá Kalifornie dohromady.

I došlo k výměně. Hráč se stěhoval do Houstonu.

Když mužstvo Astros (to podle řídícího střediska kosmických letů NASA) opravdu dokázalo postoupit do finále, objevil se v jeho kabině zcela viditelně podroušený asistent generálního manažera, který vykřikoval, že ještě štěstí, že máme (následovalo jméno onoho hráče), pak následovalo slovo, které se z důvodů nepříliš zřejmých vytečkovává, a pak to ten asistent generálního manažera zopakoval.

Shodou okolností stála kousek od něj reportérka jednoho vlivného amerického sportovního týdeníku. Ta ono zvolání vzala na sebe. Asi právem, protože měla na klopě barevnou stužku, která má symbolizovat nesouhlas s domácím násilím (tihle politicky korektní jsou machři přes symboly).

Reportérka způsobila skandál. Mužstvo se vzápětí veřejně omluvilo, že to přece ten asistent generálního manažera zajisté tak nemyslel, vždyť byl přece sťatý pod obraz, a rozhodně tím nemířil na ní.

O mizerných 24 hodin později mužstvo oznámilo, že zmíněný obviňovaný činitel dostal okamžitou výpověď, neboť dalším vysetřováním se prokázalo, že určitě měl na mysli onu reportérku, a vedení mužstva že se jí opět omlouvá, a že tohle byl od toho teď už bývalého asistenta generálního manažera nezodpovědný výstřelek, a že naše hodnoty jsou nesporně shodné s vašimi ušlechtilými, prostě, rozmazávání (nevytečkovaného) hovna plnou parou.

Tím to ale neskončilo. Vzápětí se objevily z řad politicky korektních prý novinářů otázky: zdalipak pan generální manažer, ten, který právě vyhodil svého asistenta, již hovořil s onou reportérkou? Zdalipak se jí omluvil osobně?

Ještě ne, připustil generální manažer, mužstvo se přece právě přesouvalo letadlem z Houstonu do Washingtonu k dalším utkáním finále, on během té doby navíc měl těžce nepříjemnou rozmluvu s člověkem, s nímž spolupracoval dlouhé roky a kterému dával výpověď, člověk nemůže dělat všechno najednou.

Kazatelé slušného chování, kteří mají se skutečným novinářstvím zhruba stejně málo společného jako ten generální manažer s vyšíváním hedvábnými nitkami, se do něj pustili znovu. Že se měl nejdříve omluvit, teprve pak vyhazovat.

Kdyby to udělal podle nich, ječeli by, že měl nejdříve vyhazovat, teprve pak se omlouvat.

Na tom všem je hloupé něco jiného.

Ta reportérka si nasadila onu stužku zcela zřejmě proto, aby mužstvu ukázala svůj názor, podle něhož nemělo v první řadě toho hráče vůbec zaměstnávat.

Na to měla samozřejmě právo. Jako člověk. Ne jako novinářka.

Stejně jako onen asistent generálního manažera měl právo mít opačný názor. A ne pouze jako člověk. I jako asistent generálního manažera.

On nikdy neřekl, že schvaluje, aby chlap mlátil ženskou. On jenom řekl, sice nezvykle naléhavě, ale to s tím nemá nic společného, že je rád, že ten hráč je v sestavě jeho mužstva.

Sportovní mužstva, zvláště v nejvyšších soutěžích, si totiž nevybírají hráče podle toho, zda dovedou jíst v jakostní restauraci správnými příbory. Zajímají je hráči, kteří jim pomohou vyhrávat. Když se hráč dopustí trestného činu, vztahuje se na něj zákon jako na kohokoliv jiného.

Povšimněte si laskavě: zákon. Ne něčí názor. Zákon.

Zavíráním hub lidem s jinými názory se politicky korektní dopouštějí zločinu možná ještě nebezpečnějšího než je vztáhnutí ruky na bližní svou.

A za to by měli být ztrestáni. Třeba vynucenými bobříky mlčení.

Přinejmenším proto, aby na vlastní kůži zakusili, jak jim zachutná jejich vlastní medicína.