(Psáno v čengliš)

Tejden před akcí V sem dostal dopis s priťoučkým podpisem vod paní konzulky, že prej se mám dostavit na Čekonzulejt na Ístmenheten k volbám do Českýho parlamentu. Ve čtvrtek sem se mořil s nedopsanym pejprem vo lepře, až se mi z toho zvrásnila kůže, ale v pátek sem byl docela frý. „Stejně vodpoledne učim Freda, tak to sfouknu při jednom, nyt?“ voznámil sem večer vajfce svůj plán. No fajn tedy.

Ráno sem si do begu přibalil pásport a hedoval do Pabliklajbrery na Tajmsqvér. Mraky visely nad Kraunhajts jak gumový balóny narvaný vodou z Hadsnriver a po kapkách z nich ucmrndávalo. Měl sem skoro strach votevřít deštník, abych je nepropích a nedostal spršku hned u dveří, a tak sem fofroval na Franklinku na sabvej, aby mě ten koncert u Křižíkovy fontány nezastich nepřipravenýho.

Pocmrndávalo sice i nad Menhetnem, ale do Pabliklajbrery sem to ještě stih intajm. Co se dělo potom, nemám šajn, protože mě celýho spolk ten pejpr vo lepře. Tajm ranoval fast a čtvrtá hodina, kdy sem chtěl z lajbrery vypadnout a vodjet na Čekonzulejt, se vnutila dřív, než sem stačil napsat víc než pár řádků toho bladypejpru. Ale akce V volala a vobčanská povinnost mě hnala z lajbrery ven. Enyvej. Votevřel sem entrydóry ... a hned je zase zavřel. Bladyhel! To co potkalo kdysi Noeho byl jen trapnej trip mžením ve srovnání s tím, co se právě dělo na Tajmsqvér. Vody se valily z těch napresovanejch balónů jak zlomená Niagára. No nekecám, Niagára.

Tak do tohodle nejdu, řek sem si po zvážení svejch šancí a počkal půl hoďky, až Niagára vodteče. Jenže půl hoďka byla pryč a nic. No fajn tedy.

V plavání sem byl vždycky machr a šest let vodního slalomu v oddíle Tesla Žižkov bych teď moh s efektem zůročit plavbou v kárbidžbinu, nyt? napadlo mě a votevřel sem svůj deštníček – ale ouplně zbytečně. Byl mi v tu chvíli platnej jak papírový pimprlátko zapíchnutý do ajskrýmu, přes kerej vejtriska přelila pivo cestou ke schvácenýmu turistovi u vedlejšího tejblu.

Na sabvejstop sem to měl vod dveří lajbrery tři bloky. Sandály mi zvlhly už na stérech a zdaleka nezůstalo jen u nich. Ten vlhkej, slizskej had si mě vobtáčel vejš a vejš a než sem zdolal první blok, byl už u kolenou. U druhýho bloku se doplazil do půli stehen a než sem vlez do sabveje, už ho měl! Těch dvacet minut sabvejí na osmdesátou šestou strýt had vystoupil až k pupíku.

Když sem se zas dostal na povrch, vejral sem jak Noe po holubici s lebedou v zobáku, jestli se ještě voda valí z balónů. A valila. Na Čekonzulejt sem to měl další tri bloky a tři aveňů, ale smysl krajana za louží pro vobčanskou povinnost, mě hnala nezadržitelně vpřed. Žádná překážka mě nemohla knokautovat. Ajm absolůtly šůr.

Doplazil sem se skrz hektolitry vody a zlámaným deštníkem ke dveřím Čekonzulejtu, naplněnej chvěním, že entrydóry budou zase lokd jako minule, když sem se přišel zaregistrovat, a pod splihlou vlajkou mojí vlasti vzal za kliku ... Bylo votevřeno!

Vešel sem dovnitř. Vosková figurína bez pysku, kerá mě minule nepustila dovnitř, u recepčního tejblu tentokrát neseděla. Místo ní mě přivítal smajlík priťoučký bloncky ve sportovním tričku, jenž vobtejkalo její profil jak meandr Vltavy Štvanickej vostrov, a že prej jestli sem přišel taky volit. No spíš připlazil a přistrkal nohy v těžkejch pents, myslel sem si a zeptal se, kudy se jde na vécrům. Šel sem směrem, kerym mávla, a všimnul si jak rozpačitě vejrala na mokrou stopu, kerá se za mnou k vécrůmu táhla jak dlouhej vocas toho samozvanýho hada. Divil bych se, kdyby se jí v bouli nehonila votázka, jestli sem do těch Niagárskejch vodopádů nepřimíchal i trochu žaludečních šťáv.

Když už sem restoval za zalokovanejma dórama, došlo mi, že by volební komise taky nemusela bejt ve vobraze vo co gou. Přece jen, volby začly ve dvě a rejnit začalo ve čtyři ... Meditoval sem, jestli by nebylo lepší si ty pents, mokrý durch skrz durch, vysvlíct a tvářit se, že moje andrpents sou vlastně docela fensy šortky. Ten nápad se mi líbil až do chvíle, kdy mi docvaklo, že s šedejma šortkama bych spíš připomínal šedou zónu nebo šedou eminenci a ne politickou stranu, kerou sem přišel podpořit. A kromě toho, křížek se většinou nosí na krku a ne na penisu. A to dokonce i v Americe.

Vyběh sem do druhýho patra jak Meresjev v protézách a první, do koho sem krešnul, byla ta priťoučká gerl se slovensky modelovanym fejsem, jejíž ofisvojs mě posledně poučoval jak se votevíraj dóry. Chvíli na mě tázavě vejrala, jestli sme se náhodou už někde nepotkali, a pak mi šlechtěnym ofisvojsem poručila „Odložte si.“ Teď sem na ní vejral zase já a zkoumal, jestli navštěvovala kurz telepatie a ví, jaký dilema sem před pár minutama řešil na vécrůmu. Zmoh sem se jen na sýpavý „Dík, zůstanu jak sem,“ a nechal se poučit jak volit a kdo sou membři volební komise.

Cože? Řekla ste Knorr? A generál? Ne kuchař? A paní konzulka že je ta uprostřed? A kdo je ta druhá slečna? Aha, její asistentka. No fajn tedy.

Když sem vešel s volebníma lístkama dovnitř, generál Knorr po mě hodil sondážní glemz a pak, jako zkušenej voják, řek s nadhledem „Ale copak, snad neprší?“ Ta síla úsudku mě skoro položila na lopatky a tak sem mu řek „Ale kdepak. Sluníčko škvaří ... a tak sem si řek, že trochu pozlobim kostru a přijel sem k Vám na kánoi.“ A bylo to.

Pak sem vokem zavadil vo konzulku ... a zmrz. No je tohle možný? Vždyť já tuhle vůmenu přece vodněkud znám ... A zatímco sem zaškrtával ména papalášů z Jihočeskýho kraje, mozek mi modeloval všechny možný kombinace možností našeho setkání. V momentě, kdy sem házel tiket do urny ajgadit. Tenkrát, před deseti léty, v létě na Slapech, seminář s profesorem Hruškou ... Vždyť my sme studovali podobnou školu!

Cestou k Fredovi mi vlhký pents byly ukradený. Myslel sem na konzulku a na to jak je svět malej. Praha je předměstím Ňůjorku. Papaláši přicházej a vodcházej, příběhy se prolínaj a pokračujou – na Žižkově, Slapech, Menhetnu ... A životním prostorem nazvaným „domov“ se krok za krokem stává celičká Zem.

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu