Jedná se o město Vancouver, jež stalo se dokonce městem olympijským. V roce 1886 městu se dostalo toho jména na počest britského významného námořního důstojníka George Vancouvera. Město je moderní, ač výsledky práce architektů a stavitelů nedosahují úrovně nejproslulejších moderních měst. Zato se nalézá na místě šťastně vybraném. Na severu je obklopeno horami, na západě a jihu Pacifickým oceánem. Přitahovalo a přitahuje pozornost bohatých Číňanů, jejichž horentní finanční možnosti nejsou nijak podrobeny důkladnějšímu zkoumání. Jde tedy o nikým nekontrolovaný ohromný kapitál. Za vydatné pomoci několika minulých vlád podařilo se tím zvýšit ceny nemovitostí do dosud nepoznaných hodnot k nemalé radosti pracujícího občana, který je okolnostmi donucen situací na trhu nemovitostí se zabývat.

I my se nechali zlákat těmi přednostmi místa, hlavně pak počasím, které je v Britské Kolumbii a tedy i ve Vancouveru nepochybně nejpříjemnějším v celé zemi kanadské. Z Winnipegu, našeho druhého domova, jsme samozřejmě nedorazili s horentními částkami k použití, zato ale v roce 1981, v počátku ekonomického útlumu, tedy v čase ne právě příhodném. Tento útlum se nakonec v krizi neproměnil, ale pro předvídajícího, kdo měl něco kapitálu, mohl bez rizika investovat na 22 procentní úrok, neboť ruku v roce s tím vším konala se inflace. Náš přesun nebyl bez problémů, rozdíl v cenách nemovitostí i jiných potřebností mezi Winnipegem a Vancoverem nebyl malý. Záhy jsme ale více pozornosti věnovali krásám provincie i městu, jež se od Winnipegu značně odlišuje. Kdyby tomu tak nebylo, pak takový dobrovolný přesun z jednoho místa na jiné nedával by smysl.

Myslím, že jsme tu užili celkem spokojených prvních patnáct let. Krásnou provincii jsme se snažili poznávat pokud to bylo možné a pro kratší osvěžení jsme podnikli několik výletů na mexické západní i východní pobřeží, kromě cest do Evropy. A po změně režimu i do Čech. Po 22 letech prvně.

Jak ale zní ona moudrost, že nic nic trvá věčně, v devadesátých letech jsme shledávali oprávněnost úsloví. Dorazila politická korektnost a vládami federální a provinční nekontrolovaný příliv milionů čínských investorů; několik podvodů odhaleno, ale bez nijak vážných následků pro provinilce. A místo se rychle stávalo nedostupným pro pracujícího občana. Západní Vancouver dokonce dosáhl vyhodnocení nejdražšího místa k bydlení v celé Kanadě. To sice může vést k hrdosti a píše občana tam bydlícího, ale o ošidnosti takového názoru se rozpisovat nebudu. Ale díky tomu, že jsme tak zvaně mysleli na zadní kolečka, můžeme tady dosud slušně existovat.

Zmínil jsem se o proměnách, změnách města, jeho atmosféry. Zaniklo několik knihkupectví, jazzových barů, ty ale byly zčásti nahrazeny novými. Milovníci hudby klasické si na nedostatek koncertů nemohu příliš stěžovat (zatím tedy do před- covidových časů). Abych ale povídání moc neprotahoval, zmíním se závěrem o několika událostech menšího i většího významu, jež mne vedou často k nemalému překvapení, úžasu a nepochopení. I smutku.

Jedním v problémů se stal a stále je, rostoucí povoz a v centru města i jinde, nedostatek parkovacích míst. Ale všude žijí lidé, jak známo a někde i skuteční mudrcové, kteří problém lehce vyřeší. A tak ve snaze omezit pojíždění automobily náhradou větším používáním veřejné dopravy (autobusy, trolejbusy, metro) a ...na kole. Za tím účelem posledním, navzdory nedostatku parkovacích míst, na mnoha místech v downtownu (srdci města), na mnoha místech vzalo za své mnoho metrů pro parkování na ulcích. Na místech u obrubníků instalovany držáky pro množství kol nabízených k půjčení.

A pak dorazil covid! Mudrcové zde, v North Vancouveru, na hlavní ulici Lonsdale s obchody, restauracemi, kavárnami a úřady, vedle místa vedle chodníků dostupná zaparkování, zabrána jsou instalací stolů a židlí, aby zákazníci kafíren nebo i obchodů mohli se chránit před covidem venku, místo v útulnosti těch podniků. Tak se ztratilo mnoho parkovacího prostoru k nemalé radosti obchodníků, kteří tím přišli o potencionální zákazníky. A výsledek? Bez ohledu na počasí, tyto nově vybudované prostory, zabírající parkovací místa, zela a většinu zejí prázdnotou! Navíc to postihlo jednu z hlavních ulic Severního Vancoueru, která mi někdy, při značné míře fantazie, a vzdáleně, připomíná pařížskou Champs-Élysées. Hosté kaváren, vytlačeni byli na vozovku, pod obrubník chodníku! Ta místa jsou navíc lemována ohrazením různé estetické působnosti. Vypadá to děsně a dosud, ať za letního i jiného počasí, tato místa zejí většinou prázdnotou!

Ještě závěrem drobnost, leč z dřívějších dob zde nepamatovanou (a nemusí se týkat jen Vancouveru!) Ač noviny jsou plné sympatií k osobám starším a starým, to je, jak se zdá, naprosto jedno výrobcům následujících tovarů: stalo se mi už nejednou v poslední době , že jsem musel uvolnit závěr na láhvi či plastické nádobě (kupř. s s olejem v domácnosti nezbytným) nástrojem, který používají instalatéři na uvolnění kupř. uzávěrů víček přístupních otvorů k odpadovému systému! Je tomu tak i u mléka, pokud je dodavatelem jeden ze dvou, zde v obchodech na skladě. Na stařenky a starce s revmatickými prsty není pamatováno! Sem patří mnohdy i nápoje 7 up. (informace nevymyšleny). Nic takového nepamatuji z minulých časů. Proč ne?

Jsou to maličkosti, samozřejmě, ale maně si připomínám výrok O.W. Holmese: život je hromada malých věcí.

A dnes jsem si po nedlouhé době chtěl ve veřejné knihovně přečíst noviny. Po třiceti třech letech života v tomto městě (Severním Vancouveru) musel jsem si dnešní noviny vyzvednout u přepážky a napsat do sešitu jméno, noviny si přečíst a vrátit. Důvod k tomu: moji milí spoluobčané noviny kradli!

Tím končí moje zpravodajství...

Vladimír Cícha