V oblasti bezpečnosti se Evropa připomíná puberťáka, který si o sobě myslí, že je nejkrásnější, nejsilnější, nejpřitažlivější a ležíc u počítače říká…kdybych chtěl. Věříme mýtu o převaze evropských členů NATO nad Ruskem, což odvozujeme z velikosti HDP, počtu obyvatel, výdajů na zbrojení……. Podle nastupujícího unijního komisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse, však Rusko bude v roce 2025 vydávat na zbrojení, v přepočtu podle parity kupní síly (zbraně kupuje za ruské ceny, stejně tak platí ruské mzdy), více prostředků než celá Unie a za šest měsíců vyrobí všechno, co má Německo ve svých vojenských skladech. Takže již nejsem silnější ani na tom papíře.

V Evropě existuje shluk nesourodých armád používající 170 hlavních zbraňových systémů. Tento stav znemožňuje efektivní zbrojní výrobu, která i ve třetím roce války stojí z hlediska produkovaného množství i typových odlišností jedině za ruský úšklebek. Stačí se podívat třeba na rozdíly ve vyzbrojování Polska a Česka, každý si pořizujeme něco jiného. Ke všemu, uvnitř zdánlivě stejných zbraních je stát od státu specifická „výbava“. Kromě zbraní i munice chybí v Evropě strategické logistické schopnosti, propojený systém velení, řízení, sdílení bojových informací, satelitní průzkum pro vyhledávání cílů, schopnost jejich zásahu na dlouhé vzdálenosti a hlavně, bojové zkušenosti. Jde přitom o naprosto klíčový prvek obranyschopnosti, kvůli jehož získání by vojáci Západu měli být přítomni na Ukrajině. Severokorejci, na rozdíl od plánovačů NATO, tohle pochopili.(Mimochodem, právě bojové zkušenosti srbské armády získané za první a druhé balkánské války ve letech 1912-1913 vedly v ke třem neúspěšným ofenzivám Rakousko-Uherska v srpnu až prosinci 1914, které skončily jeho porážkou. Několikanásobně menší stát se ubránil. Popis bojové činnosti R-U armády v historických pramenech je opravdu tristní).

Od roku 2022 se jen mluví o dodávce německých tanků Leopard 2A8. Mají být vybavené izraelským obranným systému Trophy proti dronům a protitankovým střelám. Nejenže není podepsána ani objednávka, ale u tohoto typu ještě nebyl dokončen vývoj. České ministerstvo obrany předpokládá, že Bundeswehr zadá výrobci souhrnnou požadavek i za spojence Německa. Po „hromadné“ výrobě o objemu 5-6 kusů měsíčně (za studené války jeden denně), tanky možná někdy obdrží i další země ….a již dnes každá do nich plánuje montovat odlišné spojovací prostředky. Jediná skutečně unifikovaná zbraň, u které je vyloučeno národní kutilství, jsou letadla F-35.

Překážkou rychlého zbrojení za snesitelné ceny je politická malost a sobeckost 27 členských zemí Unie. Každá by pro svoji armádu chtěla „vlastní“ zbraně. Když zjistí, že tank, bojové vozidlo nebo protiletadlový komplet v odpovídajících parametrech sama nevyrobí, uznání reality ale vůbec není jisté, požadují alespoň participaci domácího průmyslu. Jenže nahrazení osvědčeného dodavatele někým novým se samozřejmě promítá do ceny a zpomaluje dodávky. Je to jako kdyby vojenské útvary české armády měly dostávat pouze výzbroj vyrobenou na území kraje kde sídlí nebo hejtmani trvali na offsetech od vesnických zámečníků. Výsledkem jsou předražené, zoufale pomalé, neinovativní národní monopoly, které se nesnaží o technický vývoj a používají zastaralé technologie. Problémy ještě stupňuje specifická věc spojené se zbrojní výrobou, a to utajení kapacit i cen. Takže žádná evropská unifikace, využití výhod hromadné výroby a sítě subdodavatelů. Zbraně vznikají jako ve středověku, po jednotlivých kusech, na koleně nebo jak se dnes říká, v laboratorních podmínkách. Která civilní automobilka by to takhle mohla dělat? Jenom o něco lepší podmínky panují při produkci velkorážové munice, artiklu přímo předurčenému k robotizaci a automatizaci. I zde ve výrobě přetrvává ruční manipulace. Jediný obor, který se vymyká průmyslové trapnosti, představují drony, kde vzniklo plno dravých firmiček a díky odbytu na Ukrajině mezi sebou opravdu soutěží.

Princip volného pohybu zboží se v Unii podařilo zavést u uhlí, oceli, masa, ovoce a tisíců dalších výrobků, takže není důvod proč by jej nešlo rozšířit i na zbrojní materiál.

Článek byl napsán 13.11.2024, před slyšením Andriuse Kubiliuse, nového eurokomistaře pro obranu a vesmír v Evropském parlamentu, z jehož rámcových záměrů uvádím:

Potřebujeme skutečně jednotný evropský obranný trh. Přetrvávající neefektivita evropského obranného trhu vede ke zbytečné duplicitě, nízké efektivitě výdajů na obranu, a tím k plýtvání peněz evropských daňových poplatníků. Není zrovna ideální, když členské státy stále kupují 78 procent svého vojenského vybavení mimo EU.

Válka na Ukrajině také ukazuje, že roztříštěné kapacity a nedostatek výrobních a nápravných kapacit vedou k dlouhým a nestabilním dodávkám munice, náhradních dílů a jejich údržbě. Plnohodnotný jednotný trh pro obranu by měl zahrnovat značné investice do našich průmyslových kapacit, zapojení malých a středních podniků, odstranění přeshraničních překážek a podporu celoevropských hodnotových a dodavatelských řetězců.

Naléhavě proto potřebujeme optimalizovat výrobu skrze standardizace, vzájemné uznávání certifikace a stanovení priorit. Také bychom měli zahrnout Ukrajinu do našeho trhu a upřednostňovat společné zadávání veřejných zakázek mezi členskými státy. (Připravme se na válku. Evropa potřebuje mít jednotnou obranu, Hospodářské noviny 19.11.2024)

Na reformě evropského trhu se zbraněmi se mohlo začít pracovat již od začátku roku 2022 a využít předsednictví Česka v druhé polovině roku. Pouze arogance úředního aparátu ministerstva pro evropské záležitosti zbrzdila iniciativu, která mohla Česku zvýšit mezinárodní pověst a přinést více bezpečí.