„Slečno, jediné, k čemu vás mohu přirovnat, je zanzibarská orchidej. V Zanzibaru je úžasná flóra, moře květů, kam se podíváte, samé orchideje. Devětadvacet stupňů je tam nejnižší teplota. Jsou tam úporná vedra, ve kterých se orchidejím tak báječně daří. Vzduch je rozžhaven až člověk sotva dýchá. Moře hučí svou věčnou píseň, palmy šumí, cikády poletují vzduchem, zpívají bledému milenci Měsíci, vzduch voní skořicí a kávou, a nad tím vším nese se tichá melodie musleminovy písně….“

Těmito slovy vyznával Oldřich Nový alias Kristián ve stejnojmenném filmu své city slečnám v Orient baru. Podobnými větami doporučoval tentýž herec coby Alois Novák, pracovník cestovní kanceláře, v tomto filmu svým klientům cesty do orientálních zemí. Na rozdíl od filmového Kristiána a pana Nováka, kteří nikdy v Zanzibaru nebyli, jsem měl možnost tuto pro nás tak exotickou zemi navštívit.

Zanzibar leží poblíž východního pobřeží Afriky na 6. stupni jižní zeměpisné šířky. Je to souhrnný název pro dva větší ostrovy (jižní Unguja a severní Pemba) a desítky dalších malých ostrůvků. Od africké pevniny ho odděluje asi 50 km široký průliv. Žije tam něco přes milión obyvatel. Původními obyvateli byli černoši, kteří na ostrovy přesídlili z východního pobřeží Afriky. Od 8.století se zde začali usazovat Arabové, kteří přinesli do země islám. Jeho vyznavačem je dnes většina obyvatel. Prvním Evropanem, který spatřil Zanzibar, byl portugalský mořeplavec Vasco de Gama. Došlo k tomu v roce 1499. Krátce nato tam založili Portugalci obchodní stanici, což byl začátek portugalské nadvlády, která trvala 200 let. Od konce 17. století patřil Zanzibar po dvě staletí pod vládu ománského sultána. V té době byl centrem obchodu s otroky, slonovinou, kořením. V roce 1890 se stal zanzibarský sultanát britským protektorátem. Tato změna byla výsledkem obchodu mezi Německem a Británií. Německá východoafrická společnost vlastnila tehdy část východoafrického pobřeží a byl předpoklad, že Němci získají i Zanzibar jako svou další africkou državu. Britové naopak vlastnili ostrov Helgoland poblíž Německa. Na základě tohoto výměnného obchodu Německo získalo Helgoland a Británie Zanzibar. Už několik let předtím donutili Britové sultána ke zrušení otroctví, i když neoficiálně bylo provozováno i později. V prosinci 1963 získal Zanzibar nezávislost na Británii. V lednu 1964 vypuklo povstání, které vedl John Okello. Afričané začali vraždit policisty a arabské obyvatelstvo, bylo přitom zabito asi 13 tisíc lidí, Okello se prohlásil ministerským předsedou, v dubnu 1964 byl ale sesazen a Zanzibar se spojil s pevninskou Tanganikou ve společný stát pod názvem Tanzanie.

Odlétáme z Prahy, po pětihodinovém letu přistáváme v egyptské Hurghadě, odcházíme do transitního prostoru. Po doplnění paliva pokračujeme v letu. Posádka letadla se vystřídala, kormidla se ujal kapitán Petr Jirmus, bývalý mistr světa v letecké akrobacii. Naštěstí nám nepředvedl nic ze svého akrobatického umění. Po přeletu rovníku se dostáváme na jižní polokouli, míjíme nejvyšší africkou horu Kilimandžáro a v 19 hodin místního času (posun o 2 hodiny dopředu proti SEČ) dosedá naše letadlo na přistávací dráze malého letiště v Zanzibar Townu, hlavním městě Zanzibaru na ostrově Unguja. K odbavení přistupuji s lehkou nervozitou. Zanzibar totiž vyžaduje potvrzení o absolvování očkování proti žluté zimnici (s výjimkou cestujících, kteří letí z Evropy bez mezipřistání). Očkován jsem nebyl, v očkovacím průkazu mám jen zápis odborného lékaře o kontraindikaci tohoto očkování vzhledem k věku (běží o očkování živou vakcínou, které bývá u lidí nad 60 let doprovázeno častějšími komplikacemi). Imigračnímu úředníkovi jde však hlavně o zaplacení 50 dolarů za vízum, na očkovací průkaz se neptá. Nemusím proto vytahovat mapku výskytu žluté zimnice získanou z internetu, s jejíž pomocí jsem chtěl dokázat, že jsem se při mezipřistání v egyptské Hurghadě nemohl nakazit. Nastupujeme do malého autobusu a odjíždíme ze Zanzibar Townu na sever. Řidič jede na můj vkus poněkud ostře, ale suverénně, jedeme po prašné silnici, projíždíme černošskými vesnicemi, po krajnicích silnice se pohybují místní obyvatelé, ženy zahalené do dlouhých, většinou bílých oděvů, řidič se jim ale dokáže vyhnout. Na Zanzibaru se jezdí vlevo, což je pozůstatek z doby britské nadvlády. Po více než hodinové jízdě přijíždíme do turistického komplexu Royal Zanzibar poblíž rybářské osady Nungwi na nejsevernějším cípu ostrova. Po večeři nás recepční ubytuje ve vilách s osmi prostornými apartmány, jejichž součástí je velká ložnice s pohodlnými postelemi chráněnými moskytiérami, velká koupelna, veranda, ze které je krásný pohled na část areálu a na moře. Rychle se osprchujeme a padáme do postelí zmoženi po dlouhém bdění.

Ráno se probouzíme do slunečného teplého počasí s azurově modrou bezmračnou oblohou, po snídani vyrážíme na pláž, obsazujeme lehátka chráněná proti slunci velkými deštníky z rákosu, vychutnáváme si koupání v teplých vlnách Indického oceánu i v bazénech různých tvarů, kterých je v areálu několik. Podobné nádherné počasí je i v dalších dnech našeho pobytu. Jen občas nás ráno překvapí prudký několik minut trvající liják. Procházíme se po cestičkách rozlehlého areálu s krásnými živými ploty s pestrobarevnými květy, s několika bary, s bazény, s přírodním jevištěm, s volejbalovým hřištěm, obdivujeme banánovníky s velkými trsy plodů, mohutné palmy. Setkáváme se všude s milými úsměvy, gesty, vstřícností všech pracovníků areálu, číšníků, kuchařů, pokojských atd. V Zanzibaru jsou dva oficiální jazyky-svahilština a angličtina. Kromě těchto dvou jazyků je slyšet na pláži i v jídelně italština. Nejpočetnější skupinu turistů zde totiž tvoří Italové. Je to zřejmě dáno tím, že Italové pomáhali už před 25 roky Zanzibaru budovat turistická centra. Působí zde dokonce i italský kuchař, který připravuje přímo v jídelně pokrmy podle přání klientů. První svahilské slovo, se kterým se setkáváme, je jambo (džambo)- pozdrav obdobný našemu ahoj. Zdravíme se tak mnohokrát denně při každém setkání s místními. Postupně se učíme další slova (habari-jak se máš ? asante sana-děkuji pěkně, hakuna matata-nevadí, žádný problém, karibu-vítejte). Naopak černošští číšníci se brzy naučí pár českých slov a při příchodu do jídelny už nás vítají slovy ahoj, jak se máš, dobrou chuť. Na stůl, kde sedáváme, dokonce umístili cedulku s nápisem: reserved czech ahoj. Po pláži i po celém areálu se stále pohybují vysoké štíhlé postavy Masajů, kteří tam vykonávají jakousi dozorčí službu. Jejich oděv tvoří většinou červená látka různých odstínů mnohdy s kostkovaným vzorem, která je přehozena zpravidla přes jedno rameno a splývá pod kolena. V ruce drží každý Masaj klacek. I oni se rádi s turisty baví. Občas se jich sejde na pláži větší skupinka a začínají tančit. Ze skupiny se střídavě oddělují jeden až dva Masajové a skáčou snožmo poměrně vysoko za hlasitého povzbuzování ostatních.

Vyjíždíme autobusem do džungle, při průjezdu vesnicemi míjíme houfy školáků, kteří mají právě polední přestávku. Jsou oblečeni do školní uniformy. Škol je na Zanzibaru málo, v jedné třídě se údajně učí 60-100 dětí. Navštěvujeme farmu koření (Spice Farm) Tangawizi, Černošští obyvatelé nás vítají a seznamují nás s pěstováním nejrůznějších druhů tropického koření a ovoce. Předvádějí nám, jak se pěstuje a sklízí ananas, banány, mango, papája, pepř, hřebíček, káva, kakao, vanilka, skořice, citronová tráva, avokádo, kardamon. Místní průvodce nám ukazuje muškátový oříšek, což je vysušené semeno muškátovníku. Používá se jako dochucovací koření, ale i k domácí léčbě některých trávicích potíží. Ve větších dávkách má narkotické účinky. Pochopili jsme, proč se Zanzibaru říká Ostrov koření. Seznamujeme se i s druhy tropického ovoce pro nás zcela neznámými jako je rambutan, karambola, Jackfruit neboli chlebovník. Rambutan má červené kulovité plody s měkkými ostny, uvnitř je šťavnatý míšek aromatické chuti. Plody karamboly jsou žlutozelené, po nakrájení na plátky vznikají hvězdicovité tvary, proto bývá toto ovoce označováno jako star fruit - hvězdicovité ovoce a bývá používáno ke zdobení salátů. Po procházce farmou a seznamování s různými druhy koření a ovoce nám černošský mladík předvádí lezení po kmenu palmy. Leze bos, nepoužívá prakticky žádné pomůcky kromě jakéhosi krátkého popruhu, který je navlečen na obě nohy v oblasti kotníků a zřejmě umožňuje lepší opření nohou o kmen palmy. Během krátké chvilky je na vrcholu palmy ve výši asi 30 m. Leze tak hbitě a obratně, že bych pomalu začal věřit, že našimi pradědečky byly opice. V koruně palmy začíná svou pěveckou produkci. Zpívá silným hlasem, vydává jakési hrdelní zvuky brrr-vrrr. Rozumíme jen jambo a hakuna matata (ahoj, žádný problém). Nakonec předvede pár akrobatických prvků, zavěšuje se na kmenu palmy jen nohama, visí s hlavou dolů, potom rychle sleze a sklízí obdivný potlesk. Následuje ochutnávka. Každý dostává kokosový ořech, pijeme bezbarvou kokosovou vodu neboli kokosové mléko, ochutnáváme bílou kokosovou dužninu. V rychlém sledu pak konzumujeme mango, melouny, banány, papáju, ananas atd. Mezitím zručné černošky upletly z palmových listů pro dámy krásné korunky na hlavu s vpletenými červenými květy a „náhrdelník“ ze stejného materiálu, pro pány jakési helmice a kravatu. Ke konci návštěvy farmy nakupujeme koření z velké nabídky nejrůznějších druhů v krásném balení. Během pobytu v černošské vesničce máme možnost nahlédnout i do chatrčí místních obyvatel, sledovat domorodé ženy jak vaří na ohništi tvořeném několika kameny, fotografujeme malé černoušky.

Dvakrát týdně se koná večeře v přírodě- na pláži nebo poblíž přírodního divadla. Pracovníci areálu přenášejí z jídelny židle, stoly, plynové vařiče, pulty s velkým výběrem polévek, masa, ryb, zeleniny, zákusků, ovoce jako při večeři v jídelně. Na sloupku s hákem je zavěšena dvoumetrová ryba, ze které kuchař odkrajuje kousky masa, ihned je zpracovává na grilu a servíruje klientům. Černošská hudba vyhrává, všichni se dobře baví, tančí. Ke konci večera se přidávají k tančícím na pláži i kuchaři. Sledujeme jejich spontánnost, úsměvy, nehranou radost z pohybu. Večeře u přírodního divadla je navíc zpestřena poměrně dlouhým folklorním vystoupením černošské taneční skupiny. Obdivujeme rychlé rytmické pohyby bosých tanečnic a tanečníků, ke konci produkce se zúčastňují tance i hosté, které si vybírají tanečníci v publiku a odvádějí je na jeviště.

Sedíme v baru na útesu nad mořem, inspirován Ernestem Hemingwayem usrkávám koktejl daiquiri, kocháme se nádherným pohledem na žlutobílou pláž, tyrkysovou barvu moře, která se směrem do dálky mění v tmavě modrou a ostrou linkou horizontu přechází v azurovou modř oblohy. Vzpomínáme na návštěvu farmy koření, na černošskou vesnici, na primitivní chýše domorodců, na rodiny s malými dětmi, které sedí na zemi u svého obydlí, ale i na spontánně a radostně tančící kuchaře na pláži. Debatujeme o tom, kdo žije šťastnější život- my v Evropě se svými technickými vymoženostmi, se svými moderně vybavenými obydlími, s teplou vodou po otočení kohoutkem, ale i se stálým spěchem a každodenními stresy v zaměstnání anebo oni, kteří sice žijí v primitivních chatrčích, se skromným jídlem, nemají možnost vycestovat nikam daleko a poznávat jiné země, žijí ale bez velkých stresů, nikam nespěchají a umějí se spontánně radovat lépe než my. Jednoznačnou odpověď nenacházíme. Sice si vybavuji jakýsi citát, podle něhož život může být krásný i ve skromných podmínkách, myslím ale, že měnit bychom s nimi nechtěli.

Autobus nás odváží ze severního cípu ostrova na jih do hlavního města Zanzibar Town, které má přes 200 tisíc obyvatel. Jeho historické jádro známé pod názvem Stone Town (Kamenné město) bylo v roce 2000 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Procházíme labyrintem úzkých křivolakých uliček, kterými proudí davy turistů i místních, mezi chodci si razí cestu kola a motocykly. Na tržišti prohlížíme obrovský výběr nejrůznějších ryb a dalších plodů moře, zeleniny, ovoce, koření, souvenirů. Prodavači nabízejí své zboží, jsou vytrvalí, potenciální kupce doprovázejí tak dlouho, dokud neuspějí nebo dokud jim turista nedá jednoznačně najevo svůj nezájem o koupi. Zastavujeme se u některých starých domů, jejichž největší pozoruhodností jsou těžké vyřezávané dřevěné dveře vyrobené z teakového, sezamového, mangovníkového nebo chlebovníkového dřeva. Ve Stone Townu jsou takových dveří stovky. Jsou bohatě zdobeny islámskými motivy, vyřezávkami s květinovými motivy, tvary ryb, řetězů, lan atd. Vše má svou určitou symboliku. Na některých dveřích jsou jakési velké mosazné cvočky, které jsou zakončeny ostrými bodci. Údajně se sem tento zvyk dostal z Indie, kde měly být tyto bodce ochranou před rozzuřenými slony. Zastavujeme se u dveří domu Tipu Tip´s house, kde žil jakýsi pan Tipu Tip, obchodník s otroky a slonovinou. Přicházíme na náměstí, kde stojí anglikánská katedrála postavená koncem 19.století. V těchto místech býval trh s otroky. Otroci byli na ostrov přiváženi z pevninské Afriky a potom prodáváni do Indie, arabských zemí, do francouzských kolonií. Před vlastním prodejem byli drženi v malých kobkách, spojeni mezi sebou řetězy. Vcházíme do jedné z kobek. Je neuvěřitelné, že v relativně malém prostoru bylo až 75 otroků. Ve městě se v době otroctví soustřeďovalo ročně až 60 tisíc otroků. Fotografujeme památník obětem otrokářství- sochy pěti otroků, kteří mají na krku železné okovy, k nim jsou připojeny řetězy, jimiž jsou postavy vzájemně spojeny. Řetězy jsou údajně původní z doby otroctví. Pohled na skulpturu je skličující, celé sousoší je ponořeno pod úroveň okolí.

Přicházíme k domu, kde prožil dětství Freddie Mercury, rockový zpěvák, člen britské hudební skupiny Queen. Zemřel ve 45 letech na AIDS. Pro svou homosexuální orientaci není v Zanzibaru populární, protože homosexualita je v této zemi nezákonná a trestá se několikaletým vězením. Jdeme kolem katolické katedrály sv.Josefa z konce 19.století, procházíme kolem ománské pevnosti postavené začátkem 18.století, míjíme „Dům zázraků“, bývalý sultánův palác z roku 1883. Byl to tehdy skutečně dům zázraků. Palác byl nejvyšší budovou východní Afriky a prvním domem v Zanzibaru, který měl tekoucí vodu, zavedený elektrický proud a dokonce tam byl výtah.

Z hlavního města se plavíme malými dřevěnými loďkami pro osm pasažérů na ostrůvek Changuu (Prison Island-Vězeňský ostrov). Půlhodinová plavba je lehce adrenalinová. Jednak se k loďce brodíme vodou, stačí malé uklouznutí a fotoaparát dostává mořskou lázeň, jednak si vlny s malou loďkou nepříjemně pohrávají. Z anglického názvu ostrova vyplývá, že by tam mělo být vězení. Sice tam byla postavena budova, která měla sloužit jako věznice, byla ale využita jen jako karanténní stanice při epidemii žluté zimnice. V současnosti je hlavní atrakcí ostrova chovná stanice obrovských sloních želv. Vznikla v roce 1919, kdy dostal britský panovník čtyři želvy jako dar z ostrovu Aldabra na Seychelách. Kolonie želv se postupně rozrůstala, v době největšího rozkvětu jich tam bylo asi 200. Později se počet želv v kolonii snižoval a po revoluci v roce 1964, kdy byla chovná stanice rozkradena, tam zbylo jen 14 kusů želv. Později se zvýšil dozor a zlepšila se celková péče, t.č. je na ostrově asi stovka želv. Jsou skutečně velké, na délku 1-2 m, váží až 200 kg. Procházíme se mezi nesmírně pomalu se pohybujícími želvami, čteme modrá čísla namalovaná na krunýřích, která označují jejich věk. Nejstarší želvě v kolonii je 180 let.

Blíží se konec zájezdu, počasí je stále ideální, procházíme se po pláži, nemůžeme se dost nabažit koupele v Indickém oceánu. Ležím ve vodě na zádech, nechávám se pohupovat vlnami, dívám se na modrou oblohu a na koruny palem u pláže, chtěl bych, aby se ty pohodové minuty co nejvíc prodloužily, snažím se zafixovat si ty neuvěřitelně krásné dojmy v mysli pro horší časy.

Přijíždíme na letiště v Zanzibar Townu, absolvujeme nejen dvakrát za sebou rentgenovou kontrolu kabinových zavazadel a dvojí procházku bezpečnostním rámem, ale i podrobnou „ruční“ kontrolu odbavovaných kufrů. Tentokrát máme na programu letu dvě mezipřistání - v keňské Mombase a v egyptské Hurghadě s vystoupením do transitního prostoru. V Mombase při návratu do letadla jsme nemile překvapeni, protože někteří z nás mají svá sedadla obsazena cestujícími, kteří nastoupili teprve v Mombase. Chybička se pracovníkům letiště vloudila. Po chvilce zmatků se nakonec letuškám daří usadit všechny pasažéry a další let už pokračuje bez problémů.

Při návratu z každé cesty jsem se vždy těšil domů, odpustil jsem praotci Čechovi, že se se svým kmenem neusídlil raději někde u teplého jižního moře a přestože jsem byl plný dojmů z daleké země, vybavila se mi i tentokrát v duchu slova písně ‚Jediná mezi všemi“ R.A. Dvorského, kterou jsme jako malí skauti před mnoha desítkami let zpívali u táborového ohně. Netušil jsem tehdy, že jednou ten Jižní kříž, o kterém zpíval R.A. Dvorský, uvidím na vlastní oči.

Kdo široširým světem šel, a k nebesům se zahleděl,
kde Jižní kříž se třpytí a svítí mu vstříc.
Kdo spatřil modrá jezera i mocná horstva veškerá,
ten musí teskným hlasem říct, časem si říct:
Jediná, jediná mezi všemi, má česká zemi, ty svatá jsi má.
V loktech tvých posvátných blaze je mi,
má česká zemi, ty matka jsi má.
Já krásu tvou usměvavou schovanou v srdci mám.
V něm řadu let jak amulet ji ukrývám.
Jediná, jediná mezi všemi, má česká zemi, ty matka jsi má.