Evropou obchází strašidlo, strašidlo paušálních zákazů, řekl by klasik. Když bylo páté výročí plošného zákazu kouření v českých hospodách, většina diskutérů na webu si to pochvalovala, leč míjela jádro debaty.

Jistěže je dobře, nemohou-li kuřáci otravovat nekuřáky, ale musí to platit paušálně? Nemohly zůstat jisté špeluňky (jako v jistých spolkových zemích Německa) kuřácké? Ale vykládejte to fanouškům paušálu. Vykládejte to ukrajinskému parlamentu, který v neděli schválil zákon zakazující veřejnou prezentaci ruské hudby.

Tak to vyzní v podání agentur. Působí to podle modelu „lidé v zoufalé situaci dělají zoufalé věci“. Člověk chápe protiruské emoce Ukrajinců (a ví o protiněmeckých emocích Čechů po květnu 1945). A prosazují-li Rusové v dobytých oblastech rusifikaci škol a kultury, Ukrajince to vytáčí ještě víc. V Izraeli platí neformální zákaz hudby Richarda Wagnera. Když ho v roce 2001 prolomil dirigent Daniel Barenboim, vyvolal poprask. Ale formální, natož zákonem daný zákaz děl Wagnera, neřkuli německé hudby jako takové tam nikdy nebyl.

Čtete-li agenturní zprávu o ukrajinském zákonu podrobně, zjistíte, že detaily jsou ještě horší. Zákaz ruské hudby není zcela paušální, ale… Týká se umělců s občanstvím Ruska, kteří výslovně neodsoudili invazi na Ukrajině. Což našinci drobátko připomene antichartu. A jak píše ČTK, seznam ruských umělců s výjimkou ze zákona sestaví ukrajinská tajná služba SBU. Což v našinci připomínku anticharty jen potvrdí.

Proč to tak je? ČTK cituje agenturu DPA. Prý proto, že hudba „státu-agresora může mít vliv na separatistické nálady obyvatelstva“. Ale nemůže to být i obráceně? Nevzbudí odpor spíše kulturní zákazy dozorované tajnou službou? Našinec chápe ukrajinské emoce. Ale zároveň si říká, že zde Kyjev nahrává narativu Moskvy – tvrzení, že na Ukrajině osvobozuje ty, kteří jsou jazykově či kulturně utlačováni. Že by zákon zakazující ruskou hudbu vymysleli v Kremlu?