ČSA vezlo irské ragbisty na zápas s Francií. Pamatuji si tyto šlachovité chlapíky ze svých pobytů v Británii. Je to sice velmi tvrdý sport, jehož pravidla samozřejmě neznám, ale vím, že mimo hřiště jsou ti chlapíci fajn. V Anglii znám dva hráče ragby, kteří kdysi hráli za reprezentaci. Je to můj ročník, takže dávno nehrají vrcholově. Oba jsou to bezvadní parťáci. V Praze jednou sami dva vyházeli restauraci ve středu města, když se do našich kamarádek začali montovat opilí fotbaloví bafuňáři. Zažil jsem jako pomocník ve venkovské hospodě vesnickou rvačku, ale ta neměla styl. Tady, když přišli přivolaní policajti, tak bafuňáři ze Sparty připomínali výřad na honu. Dovolávali se spravedlnosti a policajt, který velel zásahu, když nás viděl, tak se rozzářil a povídá: „Vás já přeci znám, já také dělal na letišti, jste British, že jo?“ „No jasně, jsme!“ „Tak je to jasné, vy jste střízliví a vy vypadněte!“ řekl a vyhodil čutálisty. Faktem je, že jsme byli v hospodě asi půl hodiny, takže měl vlastně pravdu. „Ten blbej M. si myslí, že mu to tady patří, mějte se a příjemný večer vám přeji jménem policie ČR.“ Mírně se uklonil, zahlásil do vysílačky, že zásah je vyřešen a odešel. My jsme koukali za tím dobrým mužem s otevřenou pusou. Naši kamarádi, kteří v podstatě netušili o co jde, se do sebe pustili: „Proč si mi toho vlasatého bral, já ho měl tak pěkně na pravačku a tys mu jí musel máznout, úplně si mě otrávil!“ „No tys mně toho upoceného, co tvrdil, že mu patří nějakej stadion, srazil a já mu chtěl dát jenom takovou malou mazlivou levačkou. Stačil jsem jenom zařvat: Za královnu! A tys ho přehodil přes stůl se svým: Za Britanii! Aspoň, že jsem ho potom ještě stačil složit za nohy. Letěl jak holubička, stadion jeden!“ A tak si vyčítali při každém dalším pivu. Pro úplnost je třeba říci, že jeden byl konstruktérem leteckých motorů Rolls Royce a ten druhý kapitán letadla.

Od té doby vím, že ragby nehrají žádní vypatlanci. Faktem je, že žádný z nich nemá záporný vztah k alkoholu, docent Skála by z nich žádnou radost neměl a katechetové spisovného jazyka to také nejsou. Vadí mi na nich jediná věc: když se při předvánočním setkání v Londýně nametou, považují za velkou legraci, že mě přemisťují po hospodě. Posledně mě posadili až mezi muzikanty - a to mám sto dvacet kilo!

Tak zpět do Dublinu. Naložili jsme irský tým a odstartovali směr Toulouse. Nejsem frankofonní, a tak jsem netušil, jak to ve Francii chodí. Za dvě hodiny jsem měl tu čest to zjistit. Když vystoupili cestující, odtáhli naše letadlo do polí. Tam si nás přestali všímat. Kapitán se marně snažil dovolat někomu z handlingové společnosti, která měl náš let zajišťovat. Marně. Když jsem dokončil poletovou prohlídku, zjistil jsem, že celá posádka je ještě v letadle a že se nikam nemůžou dovolat. Najednou jsem viděl jet kolem policajty. Vyběhl jsem ven z letadla a zamával na ně. Okamžitě zastavili. Zeptal jsem se, jestli někdo z nich mluví anglicky: „Já vím, není to vaše práce, ale potřebujeme se dostat tady odtud do odbavovací haly, nemůžete nám pomoci? Zaměstnanci handlingové společnosti, která se o nás měla postarat šli prý už domů.“ Za chvíli přijel autobus a odvezl nás před novou, dosud nepoužívanou halu. Tam nebylo živáčka, ale dveře byly otevřené, a tak jsme prošli až ven před letiště. Vzpomněl jsem si na důkladné prohlídky v Praze a kladl jsem si otázku, jestli jsme ve stejné Evropské unii jako oni, když se naše letištní ochranka neustále při přepečlivých prohlídkách zaměstnanců ohání Bruselem.

Přijeli jsme do úplně nového hotelu a tam jsme se ubytovali. Kolegyně vzaly na letišti prospekt, který zval na prohlídku továrny Airbus a letadel. Všechny dny krom prvního května a 24. prosince. No a my tam byli zrovna prvního května. Prvního května ve Francii nefunguje vůbec nic, ani městská doprava. Jet můžete jenom taxíkem za patřičně větší peníz.

Na prvního května byly hlášeny demonstrace šťastných pracujících. No jo, ale kdy se zase dostaneme do Toulouse? Také meteorkáři předpovídali déšť. Po večeři jsme se dohadovali, jestli tedy pojedeme oslavit První máj do města, nebo ne. K tomu nám vrchní přinesl skvělé místní víno. Nakonec jsem byl rád, když mladinké kolegyně souhlasily s tím, že mě vezmou s sebou, že je alespoň nebude nikdo otravovat.

Druhý den ráno bylo pod mrakem, ale nepršelo. Objednali jsme si taxi. Přijela paní kolem padesátky a vešla do hotelové haly. Když mne viděla, rozzářila se a vrhla se ke mně: „Jan from Prague? Je to vůbec možné, jsi to ty? Po tolika létech?“ „No jsem to já, ano.“ Vůbec jsem netušil, kdo to je, a jsem si jistý, že jsem tu paní nikdy předtím neviděl. A ona pokračovala: „Ty máš sestru, počkej ona měla takové divné jméno, Boženka? Ne, Márinka, že jo?“ Byl jsem v šoku. Taxikářka se do mě zavěsila a kolegyním vysvětlila velmi dobrou angličtinou (což je ve Francii vzácnost), že se známe léta z mejdanů ze sedmdesátých let v Mostecké ulici a u nás na Smíchově. Když jsme jeli do města, Beatrix začala sdělovat intimní příběhy z mého mládí: „Dámy, jméno chlapa zapomenete, ale jak líbá, to nezapomenete nikdy! A tady Jan, to je expert. Dneska je už pro vás starý, ale za mlada, to byl krásnej chlap!“ Holky se na zadním sedadle jenom pochechtávaly. Marně jsem doloval z paměti, jak asi Beatrix vypadala za mlada, a byl jsem si celkem jistý, že jsem tehdy nikdy nic s Francouzkou neměl. Ale zase ty podrobnosti z mého života... ty mě šokovaly. Cesta do města s mou staronovou snoubenkou ubíhala velmi rychle. Ještě jsem se jí opatrně zeptal, jestli máme spolu nějaké děti, to už mé pětadvacetileté kolegyně nevydržely a začaly se otevřeně chechtat. Položila svou ruku na mou a řekla: „Neboj se, nemáme. Náš vztah zůstal bez následků. Ale mohli bychom jít na kafe a oslavit to, ne? Setkání po tolika létech?“ Jenže člověk míní a osud mění. Přijeli jsme do města a tam před historickým centrem nás zastavili policejní těžkooděnci, že dál nemůžeme, že bude demonstrace. Tak jsme vystoupili z auta a chtěli zaplatit, ale taxikářka řekla: „Dámy, Jan přeci nebude platit!“ a objala mě a políbila. Ještě stačila vykřiknout: “A je to on! Je to můj Jan z Prahy!“ Chtěla ještě něco říct, ale policajti ji odehnali. Tak jsem se nedozvěděl ani její další jméno, ani její osudy. Kolegyně mi gratulovaly, jakou mám šmrncovní snoubenku v Toulouse. „No jo holky, ale, když já vůbec netuším, kdo to byl. a fakt si nevzpomínám, že bych někdy s nějakou Francouzkou něco měl.“ „Ale my to Zuzaně neřekneme, nám se můžeš svěřit, že jo holky?“ „No, rád bych, ale fakt nevím, nevzpomínám si.“

Tak jsme kráčeli do středu města. Všude prodávali konvalinky. Ve Francii věří, že když koupíte na prvního máje konvalinku dívce, bude vás mít ráda a budete mít po zbytek roku štěstí. Tak jsem koupil kolegyním každé kytičku konvalinek. Byly mladé a krásné a byly fajn, zasloužily si to. Jak jsme kráčeli Toulouse, pánbůh otáčel kohoutkem proti směru hodinových ručiček a tak na nás padalo stále víc vody. Protože jsem neměl deštník, musel jsem se k jedné naší krasavici přitisknout. Pohled to musel být krásný: obstarožní tatínek vyvedl dcerky do města. První památkou, na kterou jsme narazili. byla bazilika Saint Sernin, neuvěřitelně obrovská stavba, kterou začali stavět v jedenáctém století. Byla to hlavní zastávka poutníků do Compostely. Na této bazilice je vidět, že církev asi nikdy nouzí netrpěla. Zarazil mě poněkud maurský styl, ve kterém byla vybudována, ale to by asi nejlépe vysvětlil architekt Zdeněk Lukeš, já jsem přeci jenom přes letadla.

Když jsme vyšli z baziliky, venku se mžení změnilo na mírný deštík, a tak jsme usoudili, že bude nejlépe začít žít francouzským stylem a v jedné kavárničce jsme si dali kávu, koukali do ulice a měli tak trochu dojem, že jsme se vrátili zpět do Evropy, kam jsme vždy patřili a odkud nás komunisti odstěhovali na východ… Jak asi musí být pěkné staré město, když neprší? Bizarní uličky plné kavárniček. Sedět na sluníčku, popíjet pastis nebo víno, pak si dát kafe do polévkové mísy, ten velký hrnek ji připomíná a do ní máčet croisant, to musí být krása! Když jsme šli do katedrály Saint Etienne, tak už docela pěkně lilo. Tu ohromnou stavbu stavěli mezi jedenáctým a sedmnáctým stoletím. Severní portál byl dokončen až ve století dvacátém. A dodnes není hotová. Chybí jí jedna věž. Zarazily mě varhany, které jsou umístěny neobvykle vysoko - sedmnáct metrů nad zemí. Není tam žádný chór, žádný balkón jako v našich barokních kostelech, jsou na zdi a takhle vysoko! Z katedrály jsme doběhli ve slušném lijáku do další kavárny. Tam jsme si dali oběd a bylo nám jasné, že tím prohlídka Toulouse končí. Venku už byly provazy vody. Poprosili jsme kavárnici, jestli by nám nemohla zavolat taxík. Setkali jsme se většinou s velmi neochotným personálem, tato dívka byla nejenom velmi ochotná, dokonce mluvila i trochu anglicky. Zato přivolaný taxikář se snad musel narodit v Praze nebo tady byl na školení. Na taxametru měl ruku a když jsem se ho zeptal, proč tam má už sedmnáct eur, tak dělal, že nerozumí. Trval jsem kupodivu na tom aby to vynuloval. Pak se nás snažil ještě jednou natáhnout před hotelem, když místo pětadvaceti eur požadoval čtyřicet, protože prý jsme čtyři. Prostě klasik!

Potřeboval jsem na letiště jet dřív než posádka, protože jsem musel ještě něco na letadle udělat. Nebylo boha sehnat někoho, kdo by mi zajistil odvoz od haly k letadlu. Prostě ve Francii ve svátek nefunguje nic! Vůbec jsem nabyl dojmu, že slova jako „hned“, „rychle“ a „můžete to zařídit“ ve francouzštině neexistují. Alespoň tak se všichni tvářili, že vůbec netuší, co od nich můžeme chtít. Tak skončil můj propršený výlet do Francie.

***********

Knihy si můžete objednat zde