31.5.2020 | Svátek má Kamila


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 553

31.3.2020

Nikdy jsem netušil, jak moc se člověk může těšit domů. Díky tomu, že se svět zbláznil v podobě pandemie, všechno se začalo měnit. Jeden den představitelé společnosti Wizz ujišťovali, že bude u nás v Beauvais zachován provoz v plném rozsahu, a druhý den byly ze šesti plánovaných letů tři! Také městečko se začalo měnit. Macron vykřikoval, jak nikdo nebude Francouzům zavírat jejich oblíbené kavárny, a za pár dní bylo všechno jinak. Beauvais se stalo mrtvým městem. Má oblíbená kavárna Jean d´Achette zavřela a historické centrum se vylidnilo. 

Mé milé dámy kavárnice, které o každém hostu věděly, co si dává, jsou doma. Přitom před dvěma týdny se připravovaly na Velikonoce. Mezi obsluhou hostí připevňovala paní Marianne na kartony čokoládová vejce stuhami, při tom mi něco veselého vyprávěla. Neumím francouzsky a ona neumí slovo anglicky, ale vždy byla upravená a hlavně veselá. Věděla, že jí nerozumím, ale jak jsem pil caffe creme a jedl croissant, sdělovala mi nějakou veselou příhodu. Věděla, že mám cukrovku, a tak, když mi přinesla ochutnat nějaký dortík, tvrdila: „No sugar, diete!“ Byla to taková hra, kterou jsme spolu hráli půl roku. Když byl se mnou v Beauvais Vittorio, můj italský kolega, byla to větší zábava, on mluví francouzsky a je to pěkný chlap a dámy kavárnice po něm jely.

Když Macron začal utahovat šrouby, nechodil jsem nikam. Byl jsem doma a četl jsem si. Netušil jsem, že budu v Beauvais místo čtrnácti dní skoro měsíc, a tak jsem si toho na čtení moc nevzal. Týden tam byla se mnou Zuzana, tak jsme jezdili na výlety po Picardii. Je to chudá země, dvakrát zničená válkou. Trochu připomíná jižní Čechy. Už se začínala krajina zelenat. Jeli jsme na kafe do úžasného městečka Gerberoi. Byl jsem tam dvakrát v létě a vždy jsem si to užil. Teď bylo všechno zavřené a na ulicích bylo víc koček než lidí.

Když Zuzana odletěla, byla už v Čechách karanténa. Přemluvili mne, abych zůstal, že Itálie je zavřená a oni nemají nikoho na vystřídání. Zůstal jsem. Jak jsem starý, tak jsem hloupý - domníval jsem se, že až skončím, sednu na letadlo a odletím směr Praha. Letů ubývalo, až to Ryanair zabalil úplně. Můj Honza, který pracuje v Basileji, mi večer volal a říkal: „Tati, sbal se nebo se už z Francie nedostaneš. Nevím, co ti naslibovali, ale určitě nic nepoletí. Zavolej na naší ambasádu a zeptej se jich, jak se dostaneš domů!“ I napadlo mě, že by mohl mít hoch pravdu. Zavolal jsem našemu vedení, že bych rád odjel domů. „Ještě zůstaň týden, mám pro tebe letenku z CDG na příští týden.“ „A to, že se bude létat, tomu věří kdo?“ „Ne, určitě se bude létat, akorát se budeš muset dostat do Paříže.“

Na to jsem už neskočil a volal jsem na náš konzulát, jak se dostanu do Prahy. Paní vicekonzulka mě šokovala: „To jste měl jet, když to šlo, všechny jsme vás vyzývali, abyste opustili Francii. Teď vypravujeme dva autobusy z CDG, ale jsou plné, tak máte smůlu!“ To byla opravdu rada! Když jsem vychladl, zavolal jsem jí znovu a řekl jsem jí, že jsem vázán pracovní smlouvou a nemohu si dělat, co chci, nejsem baťůžkář, který se poflakuje po Francii, a že se potřebuji dostat domů. Znovu mi vynadala, tak jsem se jí zeptal, jestli ví, že je na konzulátě, aby Čechům pomáhala. Přečetl jsem si na stránkách ambasády, že velvyslancem je Michael Fleishman, bývalý majitel rádia Evropa 1. Zavolal jsem Martinu Hrochovi, nynějšímu majiteli, s kterým jsem putoval po amerických leteckých muzeích, jestli by mi nepomohl. „Jasně, hned Michaelovi zavolám, to není problém. Za malou chvíli jsem dostal mail, že společnost Umbrella pojede z letiště CDG ve čtvrtek večer do Prahy a že je zapotřebí se co nejdříve zaregistrovat a zaplatit jízdenku. Světlo na konci tunelu! Vyplnil jsem formulář a poslal peníze.

„Proč odjíždíte? My vás potřebujeme v Beauvais! Domů se dostanete letadlem.“ „A tomu věří kdo?“ „Já tam nemám koho poslat, jedině Alibabu a to byste nechtěl.“ „Mně je to jedno, klidně ať sem ten idiot přijede, klíče od domu bude mít u paní domácí.“ Pak jsem dostal mail, že Wizz končí s lety do Beauvais. Asi hodinu poté mi správa letiště poslala mail (samozřejmě ve francouzštině), že se letiště zavírá. Ráno druhý den jsem jel na letiště vypnout počítače a „zazimovat“ kancelář. Na dveřích Lufthansy byla cedule: Kancelář Lufthansa Technics je zavřená, v případě nouze volejte pana Čecha, a následovalo číslo mého služebního telefonu. Je to nejlepší mechanik v Beauvais! To jsou dobráci! Být nejlepším, když jsem tam sám, je jednoduché! Opouštěl jsem úplně mrtvé letiště, kde nebylo živáčka.

Nakoupil jsem si na cestu bagetu a šunku a udělal jsem si sendviče ve zlé předtuše, že se nikde nenajím. Vzal jsem si láhev minerálky, naložil saky paky, které jsem za rok nastřádal, rozloučil jsem se s domácími a vyjel směr letiště Charlese de Gaullea.

Uvítala nás posádka autobusu v ochranných oblecích a všichni jsme museli mít roušky. Cesta probíhala až do Štrasburku celkem dobře. Zato když jsme přejeli do Německa, začaly se dít věci. Odstavili náš autobus a pohraniční policie začala na naše řidiče řvát, jak se opovažují vézt autobus plný lidí do Německa. Na autobusu byla cedule, že to je bus vezoucí české uprchlíky do Čech. Na rozdíl od nás, kteří jsme měli všichni roušky, Němci neměli ani roušky, ani rukavice, jenom řvali. Jeden cestující vylezl z autobusu a pustil se do nich: „Natáhli jste si sem tisíce Arabů a černochů a ti vám nevadí, ale autobus lidí, kteří jenom chtějí domů, ten vám vadí?“

Asi po půlhodině vyjednávání nás ta hovada pustila. Při tom zkontrolovali spodek vozidla zrcadly, asi jestli není někdo přivázaný pod autobusem, nebo netuším, co tam hledali. Zapomněli, že už není Hitler a že oni nejsou nadlidi. Pak jsme brali naftu u pumpy, která měla otevřený krám. Tam si spolucestující kupovali jídlo a pití, protože se vraceli z Mexika, z Martiniku a dalších míst a netušili, že na největším pařížském letišti si k jídlu nekoupí nic. Do krámu vtrhli pohraničníci a začal opět tanec. Řev „Raus, raus!“ mi připomínal válečné filmy. Skvěle se zachoval prodavač v krámě, naprosto v klidu všechny obsloužil. Jedna paní, která si koupila řízek v housce, když šla kolem řvoucího policajta, pronesla: „Chtěl bys, co? Hovno ti dám, sama mám hlad!“ Sice jí nerozuměl, ale mně bylo jasné, že řvali, že se nikde nesmíme zastavovat. A tak jsme jeli pět hodin bez zastávky až na naše hranice.

Na našich hranicích nás uvítali naši policajti v rouškách a v rukavicích a hlavně s úsměvem. Když jsme konečně po čtrnácti hodinách přijeli na pražské letiště, byl jsem rád, že to martyrium skončilo. Připomínalo mi to návrat osleplých Bulharů do vlasti. Mám karanténu, ale sedím v arkýři mezi svými knihami a doufám, že to všechno skončí a bude zase fajn. A chtěl bych poděkovat Martinu Hrochovi, který mi významně pomohl s návratem.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


Otestujte s námi kapky Co-Lactase. Díky nim nebude vašemu miminku bolet bříško
Otestujte s námi kapky Co-Lactase. Díky nim nebude vašemu miminku bolet bříško

Pojďte s námi vyzkoušet enzymatické kapky Co-Lactase, které mohou pomoci vašemu miminku proti intoleranci laktózy a kojenecké kolice.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.