7.4.2020 | Svátek má Heřman, Hermína


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 552

24.3.2020

V předchozím vyprávění jsem se přesvědčil, že ve válce se mění situace každým okamžikem. Ještě že Jirka Wagner připojil poznámku, že jsem to psal v sobotu 14. března. Od té doby se mnohé změnilo. Macron skutečně Francii uzavřel a pohyb obyvatel omezil. Musím si jet nakoupit základní potraviny. Dochází mi víno, máslo a chleba. Tak jsem zvědavý, zda budu zatčen. Na letišti je to v pohodě. Tam beru omylem policajtům auta, tam mě znají, ale ve městě?

Chleba! Každý Čech žijící v cizině marně hledá dobrý chléb. Za ten rok, co jsem ve Francii, mi bagety lezou krkem. Čerstvé jsou voňavé a křupavé a dobré. Do druhého dne se stanou nepoživatelnými. Takže večer si koupím na snídani křehkou bagetu a ráno žvýkám cosi tvrdého a drobivého. Mohl jsem si na letišti dát croissant a kávu a také jsem si dával, ale teď jsou kavárny zavřené, takže prd. A také nemohu chodit věčně k Lufthanse na kafe. Jak jsem už několikrát řekl, mechanici mají skvělý kávovar. Já mám nejraději k snídani čaj a pak si dám kafe.

Ryanair zrušil všechny lety do Polska a Maroka, takže na letišti stojí dvě mašiny, pro které není využití. Musí se na nich dělat povinné prohlídky. Nabídl jsem se, že jim s tím pomohu. Ryanair odbavuje Lufthansa. „To by se ti hodilo, to jo! Já už nemám co číst a ty bys mi vzal práci, mé jediné rozptýlení?“ Svět se zbláznil! Tak jsme si dali to jejich kafe. „A ty něco nepotřebuješ? Klidně si řekni.“ „Jo potřebuji, mám v hangáru štafle a auto jsem odvezl do Lyonu a musel bych je nést přes celé letiště, půjčíš mi auto?“ „Řekni si policajtům! Ale vážně, já tě tam odvezu.“ A tak jsem si přivezl štafle do prďárny. Představa, že éro chytne ptáka a já se odeberu krokem jarým do hangáru a pak se štaflemi přes rameno se budu pajdat zpět, byla hrozná. „My jsme měli na vánoce na stole takovou figurku kominíčka a ten měl žebřík přes rameno. Furt jsem si říkal, proč má kominíček ten žebřík, a oni tě asi někde viděli a udělali to podle tebe. A co kdybys řekl kapitánovi, ať nahodí mašinu a přeroluje k hangáru? Nebo bys ho mohl vyhodit a zajet si tam s letadlem sám. Máš rolovací zkoušky, ne? Ještě jedno kafe?“

„Hele, ty jsi muslim a to slavíte naše vánoce?“ „My slavíme všechno, i chanuku. Hlavně, že je co slavit. Máma mi řekla, že kdybych neměl černou hubu, nikdo nepozná, že jsem Arab.“ „Já jsem si také myslel, že jsi opálený Japonec.“ Tak jsme řešili rasovou otázku. Někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ Přišel náčelník policajtů, ten, kterému jsem vzal auto. „Jdu na obhlídku a cítím tu vůni božského moku, uvaříte mi? Neboj, auto tu nemám.“ „Sedni si, ať nám nevyneseš spaní.“ „Cože, to neznám.“ „Právě se hádáme o rasách. Že vypadá Hassein jako opálený Japonec?“ „Proboha, kolik jste toho od rána vypili? Nebo ono se po tom viru i blbne? Jsem policajt, musel bych vám dát dýchnout.“ „Klidně nám dej dýchnout, já měl čaj a kafe.“ A tak nám plynulo dopoledne v činorodém ruchu.

Cestou z letiště jsem se stavěl v super hyper. Na parkovišti byla nezvyklá fronta. Francouz vymyslel, že by uvnitř obchodu mohli být lidé blízko sebe a mohla by se choroba přenášet. Připadalo mi to jako logika houpacího koně. Na ploše hypermarketu jsou lidé rozptýleni, zatímco před obchodem stojí v davu. To fakt může vymyslet jen idiot. Samozřejmě nikdo roušku neměl. Jeden vlastně ano. Měl na ní namalovanou pusu a měl ji prostřiženou a v díře měl cigaretu. To už byl úplný magor. Krám byl poloprázdný. Když jsem nakoupil potřebné a zaplatil, šel jsem k autu. Zvonil mi služební telefon. „Jene, nezlob se, ale nezůstal bys tady až do sedmadvacátého? Ryanair zrušil let do Prahy, ale mohl bys letět přes Paříž, ale autobus bude jistě plný nakažených a hala letiště Charlese De Gaulla, no to je úplná hrůza.“ „Ale já bych chtěl už domů!“ „No, ale v tom případě tě vystřídá Alibaba a bude tam s tebou tři dny.“ „Vyhrál si! Zůstanu tady, ale Alibaba tady nebude!“ „Já věděl, že se dohodneme!“ Alibaba je pochopitelně jmenuje jinak, ale je to vyhlášený pitomec a nikdo mu jinak neřekne. Být v karanténě doma a ještě s Aibabou, to ne, raději sám!

Svět se zbláznil, ale začínající jaro je stejně krásné i tady. Z nedobrovolné emigrace zdravím!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.