Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 547

18.2.2020

Zapadá sluníčko. No, zapadá... Vítr je takového rázu, že mám dojem, že to odnese můj dřevěný domeček v Beauvais. Paní majitelka mi včera řekla, že nemůže nechat opravit střechu, do mé ložnice totiž trochu zatéká. Nemůže, protože dům je chráněný památkáři a jen oni mohou schválit druh krytiny, kterou budou měnit. Cosi mi to připomíná. Naši památkáři raději nechají spadnout dům (viz pivovar a hospoda v Hostouni), než aby povolili rekonstrukci. Pak přijde třeba paní XY, která se považuje za světovou módní návrhářku, a klidně bez povolení zbourá krásnou vilu na Ořechovce, protože neodpovídá jejímu „cirkusáckému“ vkusu.

Je-li můj domeček chráněn památkáři, znamená to, že přežil obě světové války, a tak má tuhý kořínek. Kvůli větru zastavilo letiště provoz a protože to na počítači vypadalo, jako že letadlo z Bělehradu přiletělo, ale neodletělo, volal jsem do Budapešti, kde letadlo je. V Budapešti sídlí vedení společnosti a ti by měli mít přehled o tom, kde které letadlo mají. Já vím, řeknete si: „Jdi se podívat na plochu, vole!“ Ale bydlím kousek od letiště a v tomto nečase se mi na letiště opravdu nechce. Kvůli fukéři je letiště zavřené i zítra. I když plán říká, že se bude létat. No, uvidíme.

Tady bydlím

Už se těším, jak „táta s mámou“ budou zítra nadávat, že se kvůli blbému větru nikam nedostali, ať se jdou piloti vycpat. Ale chtěl bych je vidět v letadle, když se piloti perou s poryvy větru. A že to jsou poryvy! Na zahradě je krásný smrk (aspoň si myslím, že to je smrk). Je vysoký jako můj domeček a vítr s ním lomcuje jako s pírkem. Teď do toho začalo ještě lejt. Je to počasí takového druhu, kdy se pokazí auto, letadlo má problémy a zákonitou manželku by člověk do té sloty nevyhnal. Nikdy se mi nerozsypalo auto a neměnil jsem kolo u letadla, když bylo krásně a byla spousta času.

Jednou jedinkrát jsem měnil kolo příďového podvozku airbusu, ač jsem nemusel. Nemuselo se měnit, bylo ještě dobré. Kolega řekl, že bychom ho měli vyměnit, že si uděláme „strýčka“, protože pozítří to už na výměnu bude. Nerozuměl jsem té logice. Byly dvě hodiny ráno a opravdu to nebylo zapotřebí. Pán Bůh se nám za tu pitomost odvděčil: Když jsme měli letadlo na heveru, horlivý kolega ho tam dal špatně a letadlo začalo padat. Zařval jsem a skočil jsem k ventilu heveru a mašinu jsem spustil. Kolega na to jen vykuleně koukal. „Já jsem ti říkal, že to nemáme dělat. Vidíš, ten nahoře nemá rád snaživce!“ „Ty vole, já se lek! Netušil jsem, že dokážeš být tak rychlý!“ „Já taky ne, ale mohl to být pěkný průser!“ Protože jsme už měli všechno na výměnu připravené, nakonec jsme to vyměnili. Dohodli jsme se, že o tom nebudeme nikde mluvit. Dneska je to už jedno, ale z něj udělali mistra a mě vyhodili… Tak už to bývá, ale nelituji. Kdyby mě tehdy nevyhodili, vlastně neposlali do důchodu, neseděl bych teď v Beauvais a nebál se, že z mého domečku bude do rána kabriolet.

Probudím se ráno v sedm do tmy. V Praze už svítá, ale tady je tma jako v pytli. Něco mi chybí. Ano, vítr! Nefouká! Najednou je ticho. Po té včerejší čině je to nový pocit. Snídám a koukám na flight radar. Nad Francií je nebe plné letadel. Včera večer jsem dostal od letiště varování na vítr, který měl být ráno přes 110 km/h. Naštěstí se to nesplnilo. Jak dopadá světlo na terasu před mými okny, vidím, že stále prší. Nikdo nevolá, takže jsou letadla v pořádku.

My jsme sice opice z Východu, ale třídíme odpad. Tady se všechno dává do igelitových pytlů a ty se v noci z pondělí na úterý vyváží. Představa, že budu v tom vichru dávat pytel s odpadky před dům, mne uchvátila: pytel vyhodím tady a do Amiensu do spalovny doletí by air mail.

Před západem se sluníčko prodralo mraky a ukázalo svou vlídnou tvář. Paní domácí, která obývá druhou polovinu domu se mě přišla zeptat, jestli je všechno v pořádku. Je to docela fešná Arabka a je příjemná. „Ano, dům je stále v jednom kuse a střecha drží.“ A tak jsem přežil v Beauvais strašný vichr z hor. Na letišti zametali popadané větve a já se na to koukal z kavárny.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


zpět na článek