Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 533

Francie, sladká Francie! No, v knížkách možná. Žiju tady už půl roku a tak si mohu dovolit trochu hodnotit, co je sen a co skutečnost.

Všem, co rádi řídí automobil, tuto zem velmi nedoporučuji. Protože si tady skutečně nezařídí. Jezdím, když mám volno, po okolí. Krajina je tady krásná, taková placatější Šumava. Všude je ale omezená rychlost. Na cestě z Beauvais do Rouenu, což je asi 60 kilometrů po krásné silnici, se dá jet 70 km/h asi tak dvacet kilometrů, o rychlosti 90 km/h se vám může jen zdát. Jedete lesem a na vrcholu mírného stoupání je mírná esovitá zatáčka. A před ní je padesátka, aby si Francouzi nenamlátili hubu! Jsou to ale opravdu velmi mírné zatáčky! V obcích je padesát, to chápu. 

Ale co jsem dodnes nepochopil - a že jsem se snažil toto tajemství rozlousknout! -, že bez jakékoliv dopravní značky značky se na některých ulicích mění maximální rychlost: ráno 30 km/h, odpoledne 50 km/h! Kdyby to upravovala třeba značka „pozor, škola“, nebo nějaká podobná, ale nic takového tam není! Mám řidičák od roku 1972 a v Čechách jsem platil za tu dobu pokutu za rychlost jen jednou. Tady jsem za půl roku platil už třikrát. Ne, že bych se řítil dvě stě v obci, ale vždy to bylo na cestě z domova na letiště, což je asi pět kilometrů. Nejel jsem třicet, ale třicet pět a tu máš čerte kropáč, pic, a už platím. Sazba je jednotná: 42 eur. Není to závratná suma, ale když si vezmu, že bych za to mohl mít… Ptal jsem se na tu záhadu i Francouzů, ale nebyli mi schopni vysvětlit, jak poznám, která rychlost zrovna v tu dobu v dané ulici platí. Opravdu nejsem závodník, ani nemám ve svém věku zapotřebí se předvádět. Také před kým? Před Zuzanou? Francie je země radarů!

Minulý týden jsem jel z výletu a proti mně vyjel v protisměru „obytňák“, neboli „bydlík“. Naštěstí nic nejelo za ním a tak jsem strhnul řízení doleva. Zjevně jsme oba jeli předepsaných třicet kilometrů za hodinu. Auto kolem mě projelo a najelo do zdi statku. Zastavil jsem a šel jsem se podívat, jestli nepotřebují pomoc. Za volantem seděl zjevně dezorientovaný stařec asi tak osmdesát a do něj bušila baba a strašně ječela. Zeptal jsem se, jestli je všechno v pořádku. Jenže jsem se ptal anglicky a to babu rozpálilo do běla. Netuším proč. Auto mělo jen pomačkané plechy a vysypaný světlomet. Protože s nimi nebyla kloudná řeč a zjevně se nic nestalo, sedl jsem do auta a pokračoval jsem v jízdě. Proč jsem nezavolal policajty? A jak bych se s nimi domluvil, když žádný z nich nemluví anglicky?

Firma mi platí auto z půjčovny. Ne z nějaké pokoutní, ale mám auto od Avisu. Politika této společnosti ve Francii je nepochopitelná. Půjčení auta na tři týdny je levnější, myšleno v přepočtu na týden, než kdybych si ho půjčil na dva měsíce! Takže každé tři týdny musím na letiště vrátit auto a vyzvednout auto. Mám stále to samé, akce proběhne jen papírově. Když mám kliku a narazím v půjčovně na mladého kluka, který mluví jakž takž anglicky, celá záležitost je vyřízená za pět minut, ale když je tam vedoucí, což je neuvěřitelný pitomec, strávím tam kolem hodiny. Auto mám od června a on dokáže kontrolovat všechny smlouvy nazpět, jestli má firma vše správně platí. Vzpomínám, když mám auto půjčené v USA, nebo v Anglii, nikdy jsem neměl problémy. V Anglii jsem měl auto z půjčovny na tři měsíce a bylo to bez problémů. Francouzský úředník je velmi zvláštní odrůda.

Onehdá jsem poslouchal v Praze v rádiu nějakého lékaře, který studoval ve Francii, jak se slzou v oku vzpomínal na francouzskou kuchyň. Přeslechl jsem, kde studoval, ale určitě ne v Beauvais. Marně hledám bistro, nebo obyčejnou hospodu, kde bych si mohl dát kohouta na víně či hovězí na víně. Prostě vyhlášené francouzské speciality. Všude nabízejí hamburgery, steaky, špagety a podobné věci, ale francouzskou kuchyň nikde. Asi byl pan doktor v jiné Francii. V seriálu „Juliet Lescout“ chodí policajti na oběd do bistra. Také bych rád šel do takové hospůdky. 

Jednou jsme byli se Zuzanou v hospodě, která inzerovala francouzskou kuchyň. Já jsem si dal cosi, co Zuzana přeložila jako „zabijačkový talíř“. Má takové věci rád, ale toto byl takový hnus, že jsem to nechal, i když jsem měl hlad. Zuzana měla cosi zapékaného, ale to také nebyla žádná hitparáda. S kolegou Vittoriem, Italem, jsme navštívili restauraci Little Italy, aby mě zasvětil do italské kuchyně. „Prubířským kamenem italské kuchyně je rizoto, podle toho poznáš, jak umí vařit.“ Dali jsme si rizoto. Vittorio udělal scénu, že takový hnus ještě nejedl, ať si to odnesou. Mně to docela chutnalo. Přišel rozzuřený italský kuchař a začal na Vittoria řvát, co si to dovoluje. Vittorio přešel plynně do italštiny, Talián otevřel pusu a odešel. 

Vittoriovi rodiče totiž mají v Bologni restauraci a jak jsem se o hodinu později přesvědčil, Vittorio jim chodí do kuchyně pomáhat. Od té doby, když jsme spolu, tak vaří. Nutno podotknout, že skvěle. Nejsem vyznavačem italské kuchyně, ale to, jak vaří on, to je mezi nebem a zemí…

Tak to bylo něco málo postřehů z Francie, z kraje Pikardie.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

.