Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 528

Rádi jezdíte k moři? Já ano, ale nerad se opékám. Ba přímo nenávidím opékání se. Zdánlivě protimluv. Ne tak docela. Od roku 2006 jezdím do Řecka na stejný ostrov, do stejného hotelu. Hotel je na pláži. Na pláži je také kavárna, kde někdy nepokojné vlnky ošplíchnou nohy sedících hostů. Kavárna je v hlubokém stínu a konzumace řecké kávy a pohled na lepé křivky řeckých krasavic, toť kombinace hodná životaznalého světáka!

„To mě tady necháš na lehátku samotnou?“ „Tak pojď na kafe také, já mám dojem, že čas právě uzrál.“ „Já se chci opalovat.“ „Já ne. Připadám si jako Mistr Jan, chybí mi akorát ta čepice s čerty!“ Zuzana nakonec pochopí, že se mnou nehne. Já jsem si užil a užívám sluníčka v práci až až, ale ona v letadle a dnes na Staroměstské radnici nikoliv. V tom je ten nebetyčný rozdíl mezi námi. A proč jezdím v září do stejného hotelu a do stejného pokoje (36) každý rok od roku 2006? Jediný sport, který jsem kdysi dělal, bylo závodní plavání a jsem vodomilný člověk. A pobyt u moře je pro mne nabíjení baterek, přemýšlení o ničem, to je nádhera. Uklidňující pohled do vln a hukot moře, to je něco jiného, než hukot motorů CFM 56 boeingů a airbusů (ale i ten mám rád). Včera noční koncert vln přerušil kdosi z vedlejšího hotelu. První dvě hodiny byl jeho zpěv a hraní na kytaru pěkný. Springsteen, Dylan, Simon a Garfunkel, fakt dost dobré, jak by řekl můj syn. Ale ve tři ráno už to byl řev, který mi lezl na nervy. Musel jsem zavřít dveře na terasu. Vypnul jsem tak nejen opilecký řev toho člověka, ale bohužel i hukot moře. Škoda!

Vždy přemýšlím, jestli jsme ve stejné Evropské unii jako Řecko.Technický stav místních samohybů by většinu techniků naší STK přivedl k mrtvici… Půjčuji si od pana hoteliéra jeep. „Papíry jsou v autě?“ „Já nevím, já jsem ho dostal už rozbalený!“ Tak hloupě jsem se zeptal před léty. Dnes vím, že papíry nepotřebuji, tedy na „našem“ ostrově. Letos byla Vitara nově nastříkaná a mám dojem, že barva na mnoha místech nahrazuje i plech. Je to jedno, hlavní je motor a brzdy. V serpentinách se stejně víc jak padesát jet nedá. Ani můj Honza, ani Tomáš Hyan to nedokázali.

„Honoušku, jdi napřed a vyklimatizuj auto, prosím!“ Tady si většina z vás řekne, jaká musí být Zuzana blbka. Ale naše auto sice má dveře, ale chybí mu okna a půlka střechy. Zbývající půlka je chycená gumicukem a soustavou lepících pásek. A auto klimatizaci nikdy nemělo. To je jen taková nadsázka pro majitele mercedesu ležícího vedle a meloucího o tom, že má v aute stále dvacet dva stupňů! Ale vždy nás naše věrná Vitara dovezla kam jsme potřebovali (a zpět). Ve Františkově má pan hoteliér také záchranné ARO, kterému spousta zbytečných věcí chybí, třeba podlaha, ale majitele koncernových zázraků vždy spolehlivě vytáhlo k chatě.

Jak tak putujeme po ostrově, dáváme si skvělou řeckou kávu. Je to obdoba našeho turka. Na vesnicích to dělají z toho nejlevnějšího kafe, ale u nás na pláži používá Pavlos prvotřídní kávu a to je dobrota! Ta vůně, ta chuť! A stojí stejně jako jinde! K tomu půl kila vína a pečené rybičky! Tak si představuji ráj na zemi. A dělám si žebříček kvalitní kávy. Nebudu vás tím otravovat, ale nejhorší je na lodi a nejlepší u nás. A všude, až na loď, to dělají do porcelánu! Žádný Starbucks a papíráky!

Kdosi řekl, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Osobně nemám nic proti koním, jednou jsem na něm dokonce seděl. Smrděl a byl strašně vysoký. Pro mě je nejkrásnější pohled na svět z řecké kavárny na břehu moře!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.