Sedím doma a další letadlo mám až večer. Venku leje, předtím byla pěkná prádelna. Koukám se na seriál „Halo, halo!“, což je ve Francii velmi případné. Nemám odvahu se nějakého Francouze zeptat, jak se mu tento fantastický britský seriál z okupované Francie líbí. Tady, témeř u belgických hranic, asi nacionalisté moc nebudou. Jedno vím určitě, nenávidí Němce. Během minulého století jim to tady dvakrát přerovnali. Beauvais srovnali Němci se zemí v roce 1940, když hnali před sebou anglo-francouzská vojska k Dunkerque, který je od Beauvais asi 160 km.V Compiegne, nedaleko odtud, je vagon, kde podepsali Němci příměří v roce 1918 a 22. června 1940 v témže vagonu podepsali Francouzi s Hitlerem příměří. Hitler pak nechal vagón odtáhnout do Berlína, kde byl vystaven jako důkaz potupy Francouzů. Vagon pak putoval po Německu a v roce 1945 ho před postupujícími spojenci Němci vyhodili do povětří. V Compiegne dnes stojí vagon stejného typu a je vydáván za originál…

Katedrála v Beauvais měla být v šestnáctém století největší a nejkrásnější. Stavba začala v roce 1225. Protože v Remeši a v Amianu stavěli také katedrály, podle pravidla „když má soused kopku hnoje, já budu mít dvě“. Zvýšili klenbu proti původním plánům na 48 metrů. Chrám byl dokončen v roce 1272. Protože radní ani církev neměli páru o stavbách, natož o výpočtech, nařídili architektům, že to musí být vyšší než okolní chrámy. Výsledek byl, že v roce 1284 se chór zřítil. Chrám se neustále opravoval a opěrný systém se předělával. Ovšem budovatelé se nepoučili a postavili 115 metrů vysokou věž, která se v roce 1573 zřítila a svým pádem poničila klenbu. Kostel byl opět opraven. Dodnes stavba zápolí se statikou a zevnitř je vyztužená sytémem dřevěných výztuh a zvenčí kovovou konstrukcí.

Orloj v Beauvais

V chrámu nabízí za 5 eur prohlídku největšího, nejstaršího a já nevím jakého ještě nej orloje. Mám rád pražský orloj a poté, co mě jím provedli pražský orlojník Petr Skála a já měl možnost vidět důmyslný mechanismus z patnáctého století na vlastní oči, získal jsem k hodinářům neuvěřitelný obdiv. Chtěl jsem vidět ten zázrak techniky v Beauvais. Problém byl, že jsme obešli chrám, ale orloj nikde, byť největší a nejkrásnější. Nakonec jsme našli jakousi stavbu v byzanském stylu se spoustou ciferníků a koleček. Na druhý den jsme se domluvili, že se na ten zázrak půjdeme podívat. Zaplatili jsme 10 eur, za to jsme dostali něco jako mobilní telefon a tam on a ona žertovně vykládali o tom, kterak je tento orloj nejstarší v Evropě, postavili ho už v roce 1860(!). On představoval konstruktéra a ona kladla žertovné otázky. Připomínalo mi to silně někdejší dialektiky z Ein Kessel Buntes: „Když tak na ten orloj koukám, tam musí být ozubených koleček, že jo?“ „Protože bys to neuhodla, dal jsem jich tam 95 tisíc!“ Neměl jsem sílu to poslouchat a raději jsem čekal, až se začnou figurky hýbat. Nahoře vyběhl z okénka chlap s holým zadkem (zhýralec!) a za ním čert s metlou. V oknech se objevili plameny pekelné a konec zvonec. Bylo nás tam asi dvacet a chvíli jsme čekali, co se bude dít. Nedělo se nic. Potěšilo mě, že jeden anglický pár řekl: „Pamatuješ v Praze, to byla paráda!“ A to si Zuzana připravila kameru, že si to natočí! Nebylo co. Mechanický betlém mého kamaráda Míry Dandy je proti tomu super sofistikované dílo!

Orloj v Beauvais - 95 tisíc koleček

Když Zuzanu dostihla zpráva o rodinné tragédii, chtěl jsem ji rozveselit a řekl jsem jí, že ji zvu na prohlídku orloje a že to platím. Pouhá zmínka o tom, jak jsme si naběhli, ji rozveselila. Ona mě na oplátku chtěla pozvat na trh na náměstí Jeanne Hachette, kde se na náměstí o rozměrech 500 x 500 metrů krčilo šest stánků.

Každá země má svá specifika. Francouzi nad každým, kdo nemluví francouzsky, ohrnují nos a trpí velikášstvím. Přitom netřídí odpad a všechno hází do jednoho pytle. Na letišti Paris Beauvais minulý týden slavnostně zavedli wi-fi. Netuším, zda v obou terminálech, ale vím, že internet je neskutečně pomalý. Ale i tak se mi tady líbí!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.