29.3.2024 | Svátek má Taťána


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 519

9.7.2019

Narazil jsem posledně na to, kterak cizinci nad námi ohrnují nos. Naopak my si myslíme (mylně), že jsem pro svět něčím výjimeční. Nejsme! Je hloupost se podceňovat, ale čím bychom měli vynikat? Kuchyní? Sklem? Průmyslem? Kuchyně je směsí rakouské, německé a maďarské kuchyně. Průmysl beznadějně zastaral za panování jedné strany. A to, co jsme dělali opravdu na světové úrovni, jsme nedokázali prodat, jako třeba letadla L-410 a L-39.

Tím, že mě mé zaměstnání zaválo do různých končin světa, jsem viděl různé, ba řekl bych i hrůzné věci, které místním nepřipadaly nijak zvláštní. Minulý týden jsme dostali hlad. Byli jsme ve středu Beauvais a tam je na hlavní třídě čínská restaurace Panda. V ní za pultem seděla znuděná šikmačka (omlouvám se za tento výraz, ale já asijské národy od sebe nerozeznám). Nejevila o nás zájem. Zuzana francouzsky objednala polévku a dvě hlavní jídla. Po nějaké době se děvče došouralo s jednou polévkou a pak přineslo úplně něco jiného, než jsme si objednali. Jídlo bylo absolutně bez chuti. Ona se došourala do kouta lokálu se špinavým kastrolem a naběračkou, kterou nám předtím nandala jídlo, začala za mohutného srkání jíst. Nejsem zrovna choulostivý, ale toto bylo i na mě moc. Hlad nehlad, zaplatili jsme a vypadli. Vzpomínal jsem se slzou v oku na Vietnamce u nás Na Knížecí, kam občas zajdeme na oběd. Nejen, že je tam čisto, ale taky skvěle vaří.

Proč čínská restaurace ve Francii? Protože francouzská bistra existují jen ve filmech. I když se restaurace jmenuje třeba Chez Marcel, mají jen saláty a hamburgery. A to vše bez chuti. Zlaté Thajsko! Tam jsem jedl v pouličních stáncích a vždy to bylo neuvěřitelně skvělé.

Musím ale říci, že za první měsíc jsem se nesešel s žádným totálním idiotem, respektive s nepříjemným člověkem. Letištní kontrola je sice nepříjemná, ale ta to má to v popisu práce. Jako cizinec musím mít dva doklady: ID a pas. Tam pak sekuriťačka kontroluje podobu. Dvakrát řekla (tedy asi řekla, bylo to francouzsky), že to nejsem já. Na průkazce mám fotku, kterou udělala Zuzana telefonem, a jsem tam zespoda, takže mám nahoru se zužující hlavu jako lebkouni. V pase mám normální fotku. Kolega sekuriťák, když mu předložila oba doklady, obrátil oči v sloup a řekl: „Bon!“ a ukázal mi, abych prošel magnetickým rámem. Přiletěl za mnou šéf na kontrolu. Čekal na mě v kavárně. Já ho tam vyzvedl a šli jsme vrátnicí na plochu. Tam mi došlo, že pas mám v kanceláři, jak jsem vyběhl. Ani ne pět minut předtím jsem tou samou vrátnicí procházel, snad to bude dobré. Nebylo! Došlo k neřešitelné situaci: abych mohl projít pro chybějící doklad, musel bych mít ten doklad. Ne nadarmo se dalo několik moudrých francouzských hlav dohromady a dumalo.

Čirou náhodou šel kolem policejní šéf, který mi vystavoval na začátku mé mise průkazku, v té době byl čas oběda a to se tady na ouřadech nehne ani list. Jemu se zželelo chudáka, a tak odemkl dveře kanceláře, ze které vyšel na oběd. „Jane, máte nějaký problém?“ Vysvětlil jsem mu situaci, do toho drmolili sekuriťáci. Hezké bylo, že při tom stáli v pozoru. „Dejte mi klíčky tady od toho auta, já ho tam odvezu pro ten pas.“ Sedli jsme do jeepu a odjeli 200 metrů do kanceláře pro pas. „Nezlobte se, ale je to jejich práce a my je za to pérujeme.“ Podali jsme si ruce a popřáli si příjemný den. Nejen, že byl vstřícný, ale mluvil i anglicky, což je v této zemi vzácnost. Když jsem třímal v ruce průkazku, zeptal jsem se ho, jestli nešel na oběd. „No, kafe bych si dal!“ A tak jsem ho pozval na kafe. Od té doby se tady potkáváme, zdravíme a občas si dáme spolu kafe. Tak toho člověka mi seslalo samo nebe, protože to vypadalo, že jsem v Beauvais skončil.

Compiegne

Na jedno francouzské specifikum jsem narazil v sobotu. Ten den mi odletí ranní éra a další mám až v devět večer. Zuzana našla v průvodci zámek Compiegne. Je tam prý automobilové muzeum. Protože už na její nordické lstem nevěřím, tak jsem si to zkontroloval a skutečně psali, že na bývalém sídle Napoleona lll. je National Car Muzeum. Tak jo, tam pojedeme. Venku sice bylo 32 °C, ale naše nové auto, které jsme dostali, má klimatizaci. Vyrazili jsme směr Compiegne. Přijeli jsme před ohromný zámek v empirovém slohu. Koupili jsme si vstupenky a šli do sálů. Byla to nádhera, ale kde jsou ta auta? Když jsme celý zámek prošli a nic jsme nenašli, zeptali jsme se jednoho hlídače, kdeže ta auta jsou. „Jo, jsou tady, musíte nahoru do prvního patra a doprava, ale nevím, jestli mají otevřeno!“ „Prosím?“ „No, oni někdy mají a někdy nemají otevřeno. Jestli zrovna dnes mají, těžko říct.“ Ale zavolal kamsi vysílačkou a řekl nám, že dnes otevírají ve dvě hodiny…

Compiegne 2

Měli jsme čas asi hodinu a na plakátech inzerovali Salon de the. Zajdeme na kafe a pak se vrátíme. Po rozpálené cestě jsme se doploužili do bývalé vodárny zámku. Mladík se nás zeptal, co si dáme k jídlu. Nic, chceme kafe a vodu. Odměnil nás kyselým ksichtem a dlouho se nic nedělo. Tvářil se jak letuška na Burgasu: nevidím, neslyším. Došla mi trpělivost a vstal jsem. Zrovna šel kolem a díval se na druhou stranu. Povídám mu česky: „Koukej přinést to kafe, nebo ti prdnu facku!“ Tyčil jsem se nad třicetikilovým fešulínem a hrozně jsem se mračil. Tomu lingvistovi bylo jasné, že jde do tuhého, a kafe konečně přinesl. Zuzana na něj francouzsky, že jsme měli ještě objednanou vodu. Přinesl krásně vlažnou, speciálně pro nás vybranou vodu bez skleniček. Zuzana se ho zeptala, jestli to máme pít z té lahve. Skleničkami praštil o stůl tak, že je málem rozbil. Mezitím přinesl vedle jednomu Američanovi jakési mísy a ten asi sedmdesátiletý pán na něj zařval, co to má být, takové jídlo že si neobjednal. Jak jsem napsal, byl to lingvista a anglicky neuměl ani slovo, ale pochopil, že toho pána hodně rozzlobil, a jídlo odnesl . Zaplatili jsme a šli do Národního automobilového muzea.

Compiegne 3

Ve vstupní hale zámku na nás čekala usměvavá paní a další čtyři holčiny s vysílačkami a my vykročili směr muzeum. Připojil se k nám i onen rozzuřený Američan. Šli jsme chodbami a šli, až jsme došli do místnosti, kde bylo asi tak patnáct aut z doby před první válkou. Tak toto má být Národní automobilové muzeum? Vzpomněl jsem si na zařízení podobného jména v Mylhúzách, na které jsou dva dny málo. Ovšem jeden poklad v této minisbírce jsem našel: originál elektromobil na kterém Camille Jenatzy překonal v roce 1899 rychlost 100 km/h. Auto věnovala muzeu v roce 1936 vdova.

Camille Jenatzy - elektromobil

Takže: Národní muzeum je patnáct aut a nikdo neví, kdy je otevřené, nedělní trh na náměstí v Beauvais je šest stánků, ale plakáty jsou na každém rohu. Inu, Francie! Ten chlapec v kavárně byl první a doufám i poslední blb, se kterým jsem se tady sešel.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3