Naše cesta začínala a končila stejně, jen s opačnými znaménky. Když jsme odlétali do Anglie v odbavovací hale letiště šaškovala suita pražského letiště posilněná o policejního ředitele a jeho kašpárky. Ředitel měl vzorně nagelovanou hlavu a byl opásán medailemi. U těch medailí by mě zajímalo, za co je má. Za včasný příchod do práce? Za hrdinský čin to asi nebude! Zahajoval se provoz automatického pasového odbavení. Všude stály sympatické dívky, které přiskočily, když někdo nevěděl, jak na to. U toho všeho byly televizní kamery a představitelé letiště a policajti si poklepávali po ramenou, jak to dobře zařídili za norské fondy. Proč norské, to se mi nepodařilo zjistit. Včera, tedy za pár dní poté, jsme se vraceli. Usměvavé dívky byly ty tam, z deseti automatických přepážek fungovaly tři! Dav naštvaných lidí řval na jedinou živou pasovačku neslušná slova a kdyby tam byl ten napomádovaný pán ve své operetní uniformě, tak by medaili asi skutečně dostal - za odvahu (po tom, co by ho dali na JIPce dohromady).

Zvláštností letiště Václava Havla je, že když projdete pasovkou, nikde nevisí tabule, do kterého prstu má člověk jít. Zato po dvou metrech visí obrazovky, které hlásají, že si na ně můžete dát svou reklamu. Dojdete do prstu A a teprve tam je obrazovka, kde si přečtete, že vaše letadlo letí z druhého konce haly. Jsem rád, že se od mých časů v této budově nic nezměnilo, stále to vedou idioti! Nakonec si dají medaili (a odměny) za to, že to je největší letiště sto kilometrů od Benešova (nebou podobnou blbost). Výsledky jejich obchodní geniality jsou vidět na každém kroku: bývalá budova posádek APC zeje prázdnotou, pro ČSA je levnější najmout si kanceláře na Evropské než platit nájem ve své bývalé budově, kterou Lašák chytře prodal Letišti Praha. Stejně tak zejí prázdnotou obchodní budovy mezi hangárem F a letištěm.

„Londýn, jedna ze světových metropolí chráněná policejním aparátem známého ze všech detektivních románů jako Scotland Yard,“ tak začínal detektivní seriál, který šel kdysi i v naší televizi. Když jsem potkal policejního ředitele, neměl nagelovanou hlavu a neměl uniformu, měl koženou zástěru a házel uhlí do své lokomotivy, měl totiž narozeniny a vzal nás na projížďku. A tak je to se vším! Mám rád Anglii a za tu dobu, co jsem tam pracoval, snad jen jedno jediné procento lidí byli idioti, kteří mi dávali najevo, že jsem z „Divokého východu“. Dnes se scházíme jednou za rok jako důchodci a já si toho nesmírně vážím, že mě na své dýchánky zvou. Vždy pro nás připraví nějaký kulturní program. Letos jsme byli v botanické zahradě na výstavě motýlů. Náramná krása. Velikost některých exmplářů mne upřímně překvapila. Nechtěl bych jet na motorce a tím motýlem dostat! Jejich krása je ale pomíjivá. Nemají, krasavci, dlouhý život. U nás jsem viděl vloni jedinkrát v životě smrtihlava, nádhernou můru, také ohromnou. Baba, u které jsme tehdy byli, dostala hysterický záchvat a řvala: „Zab jí, zab jí!“ Naštěstí můra stačila uletět do tmy, než ta šílená ženská stačila něco udělat.

Muzeum parních lokomotiv Steam ve Swindonu je neuvěřitelná nádhera! Lokomotiv tam moc nemají, to v Lužné jich je stokrát víc. Muzeum zachycuje práci a život na dráze. Vše je vedeno heslem: „Jednou železničář, navždy železničář!“ Být železničářem není zaměstnání, to je způsob života! Pod to bych se také podepsal, u letadel je to totéž. Procházíte sklady s toaletním papírem, košťaty a mýdlem, místem, kde ženy montují parní kotel (je válka), až dojdete na nádraží, kde vám prodají jízdenku, na peronu si koupíte nezbytný čaj a kocháte se na lavičce nádherným vlakem a lokomotivami. Nic si nekoupíte a nikam nepojedete, jsou to všechno figuriny. Když bývalému šéfpilotovi British Airways vystavili diplom, že prošel školením signalistů Great Western Railway, měl z toho radost jako malé dítě: „Mám diplomy na kdejakou pitomost, ale toto je vzácné, to si musím nechat zarámovat!“

Lokomotivy, když byly nové, nemohly vypadat lépe. Je tam poslední ve Swindonu vyrobená parní lokomotiva z roku 1956. Koukal jsem se na ni a kroutil jsem hlavou: v době, kdy se tady vyráběly takové krásné lokomotivy jako Albatros, se tady stavěly předpotopní stroje s prostředním velkým kolem! Když jsem si mašinu pořádně prohlédl, zjistil jsem, že podvovzek je moderní a to všechno je„jako staré“, jen nakašírované. Ale stejně jsou naše lokomotivy krásnější!

Když musela Zuzana na nákupy, jako obvykle jsem odmítl být s ní a odjel jsem do Hendonu kochat se křídly. Díky přestavbě byla část letadel z druhé světové války rozebrána a uložena. A tak jsem si koupil čaj, sedl si proti Phantomu a bylo mi dobře!

Naše děti naštěstí nepochopí, proč tak rádi cestujeme. Proč? Protože nás bolševik držel pod zámkem až do mých čtyřiceti, a tak si to teď musím vynahradit! A zaplať pánbůh, že mám kamarády po celém světě! Díky nim vidím spoustu krásných věcí, které v průvodci nenajdete.