Miluji letadla a celý život s nimi pracuji. Letadla jsou nádherná a i po 46 létech, která jsem mezi nimi strávil, se na ně stále rád koukám, a to i ve svém volnu. Křesťané tvrdí, že je třeba odpouštět. Já nedokážu odpustit nikomu, kdo použije letadlo jako bombu a nárazem do baráku zabije tisíce lidí. Nebo když díky velmi laxním prohlídkám letadel v arabském světě propašují bombu na palubu letadel a zabijí stovky nevěřících.

Kvůli terorismu musíme procházet letištními kontrolami, které v civilizovaném světě připomínají důkladnou lékařskou prohlídku. Nejvíce mě dokázalo naštvat, když mě letušky vybavily na cestu lahvičkami vína a v Berlíně při kontrole při přestupu z letadla do letadla mi sekuriťák, evidentně arabského původu, s velkou radostí lahvičky s vínem odebral. Také se mi hrabal v taštičce s léky a tam našel Preparation H, což je mast na hemoroidy. „No toto? To musíte mít v průhledném obalu!“ Vzal průhledný sáček a s velkou radostí, že může buzerovat bílého, to tam dal. Když mi vyhodil lahvičky s velmi výbušným vínem, z neznámých důvodů si sundal gumové rukavice. Holou rukou držel tubu s mastičkou za ten konec, který se strká do konečníku. Z tuby se svezl ochranný kryt, a tak to držel „na ostro“. Možná, že ho nemile překvapilo, že nejsem naštvaný, jak by chtěl, ale že se poťouchle usmívám . „Ty vole, kdybys věděl, kde jsem to před tím měl!“ I to víno jsem mu v tu chvíli odpustil. Byl z toho poněkud zmatený. Nebyl zvyklý, aby byl někdo veselý z toho, že ho buzeruje z moci ouřední.

Vzpomněl jsem si na svou misi v marockém Agadiru. Tam jsem dělal na Airbusu společnosti Cook. Když jsem konečně letěl domů, přijel jsem na letiště. Táhl jsem kufr s nářadím a kufr s oblečením. Přišel jsem k rámům, v ruce pas a hodlal jsem se odbavit jako člen posádky. Na krku jsem měl jakousi průkazku ke vstupu na letiště. U rámů nikdo nebyl. Čekal jsem, všichni kolem se na mě usmívali, koupil jsem si nějaké jídlo a láhev vody a šel jsem zpět k rámům a k pasové kontrole. Opět ani živáčka! Nakonec jsem prošel rámem, který byl vypnutý, takže se nerozpípal, a pokračoval jsem na plochu letiště. Když jsem šel po betonu k našemu letadlu, asi po dvou stech metrech se za mnou ozvalo: „Hallo monsieur!“ Čekal jsem vojáka s nataženým samopalem, který ho nebude váhat použít v případě, že udělám další krok. Nic takového, za mnou klusal „četník ze Saint Tropez“ v černém provedení a usmíval se. Zbraň žádnou neměl. Přiběhl ke mně, já jsem se mu snažil vysvětlit, že v hale nikdo nebyl a že támhle stojí mé letadlo, které musím připravit k odletu. On mi cosi francouzsky odpověděl a s úsměvem si vzal můj pas, dal do něj razítko, uklonil se, zasalutoval a vracel se zpět k hloučku Arabů, kteří vesele kouřili na ploše letiště. Došel jsem k letadlu, podíval jsem se na razítko a zjistil jsem, že odlétám den před tím, než jsem přiletěl! Přeci se nebude obtěžovat přetáčením datumky! Kdybych měl v kufru s nářadím třeba atomovku, nikdo by si toho nevšiml.To jsou různé přístupy ke kontrole, ovšem podle stejných standardů.

Předevčírem v noci mě u letadla v Praze kontrolovali policajti. „Co se děje?“ „Nezlob se, Honzo, ale nějakej č.... se odpálil v hale letiště v Istanbulu, a tak musíme být ještě bdělejší a ostražitější.“ Ráno, když jsem se vrátil z práce, jsem koukal na televizi. Tam ukazovali tu hrůzu z Atatürkova mezinárodního letiště. Nějaký turecký idiot, mluvčí ministra nebo koho, říkal, že vůbec nic nezanedbali. Na záběrech z letištních kamer bylo vidět, jak se ti teroristé klidně procházejí po hale letiště s kalašnikovy přes rameno. Když jednoho zastavil policajt a on ho na něj namířil, policajt utekl! Proboha, proč ho okamžitě nezastřelil? Všichni policajti z letiště včetně těch, co byli u obrazovek bezpečnostních kamer, jestli tam nějací vůbec byli, by měli navštívit oční. AK-47 není pistolka, která se dá strčit do kapsy, to je zbraň přes metr dlouhá a na těch záběrech z kamer je to vidět a nikdo nic neudělal. Věřím tomu, že záběry, které byly v televizi hned po atentátu, rychle turecká policie zabavila, tam totiž vypadají jako totálně neschopná banda.

Odjíždím s „klucíma“ na každoroční pánskou jízdu a už se strašně těším, budu daleko od běsů teroru. Ani televize, ani internet tam nejsou a telefonní signál je velmi špatný. Inu, Český ráj!