Ten výlet nezačal vůbec dobře. Těším se na "Traditional annual visit" každý rok. Pořádáme to od doby mého prvního pobytu v Londýně, tj. od roku 1989, každý rok. Je to setkání mechaniků a pilotů British Airways plus jednoho konstruktéra od Rolls Royce. Ten vedl konstrukci motoru RB 211, nejlepšího leteckého motoru, který Rolls od dob Merlinu postavil, takže mezi nás také patří.

"Vy letíte na zaměstnaneckou letenku, že?" řekla vychrtlá stařena v uniformě letušky BA. Jak se říká, něco mezi přechodem a smrtí. "Ano! Nějaký problém?" "Tak musíte vědět, že nemáte nárok na jídlo!" řekla a sklonila se k mému stolku a vzala mi tác s jídlem. No, jídlem, jestli se tak dá říci dvěma obloženým chlebíčkům, jedním s pršutem a druhý s lososem. Protože jsem měl již polovinu lososového chlebíčku v sobě, vyndal jsem z pusy zbytek a způsobně jsem to položil na tácek, který mi rezolutně vzala. Na rozžvýkané sousto se dívala s takovým odporem, že jsem myslel, že za chvíli uvidím obsah jejího scvrklého žaludku. Vzala jídlo a s kyselým obličejem ho odnesla do kuchyňky. Věděl jsem, že se čtyři bussinesoví cestující nedostavili, takže to jídlo pro nikoho nepotřebovala. Jediné, co potřebovala, bylo prudit toho drzého mechanika, co si troufl letět v bussines třídě, kam ho dali při odbavení, protože jinak bylo letadlo plné. Byl jsem po noční, a tak jsem se chtěl hlavně vyspat, ale svým hulvátským chováním mne naštvala tak, že jsem se jí zeptal, jestli jako zaměstnanec mám nárok na pití. S velmi kyselým obličejem mě řekla, že ano. Tak jsem se jí zeptal, kde se s ním tak dlouho potuluje. "Chcete bílé nebo červené víno?" "Vám už došlo šampaňské? A to ještě nejsme nad Kanálem! Mně přineste červené a tady mé ženě šampaňské, prosím." Zkroutil se jí stařecký vrásčitý obličej do nenávistného šklebu, až jí z vrásek začal padat kyt. "Jinak, já jsem ten blb, co vám včera opravil tu nefungující troubu, abych se představil."

Tak jsme doletěli v "přátelské atmosféře" do Londýna a já vzpomínal na časy, kdy jsem tam létal s ČSA, kde krasavice, třebaže někdy starší, dokázaly udělat na palubě velmi příjemnou atmosféru. Ale to je již historie, bohužel.

Na letišti na nás čekali již naši kamarádi. Mlžný opar podkresloval začínající podzimní večer v Londýně. Těšil jsem se nejen na své přátele, ale také na anglické pivo, o kterém znalci tvrdí, že to chutná jako zvětralé a zkyslé pivo. Nejsem znalcem ani velkým pijákem tohoto moku, dle mnohých, našeho národního, takže mi Best Bitter chutná. Ani to pivo ale není tak důležité jako anglické hospody. Zejména ty venkovské jsou úžasné. Pro milovníky seriálu Vraždy v Midsummeru musím potvrdit, že je to natáčené ve skutečných hospodách, dokonce lze na internetu dohledat, kde která ve skutečnosti stojí.

Anglická hospoda je fenomén. Chodili jsme léta do The Sun inn. Pak začal hospodský moc chlastat a úroveň začala upadat, tak jsme začali chodit do Fox and hound, která byla větší a byly tam dva krby. Jenomže majitelé byli již staří a jejich děti neměly o hospodu zájem, tak ji prodaly. Nový majitel se zbláznil. Do hospody chodili mimo jiné lidé ze sousedství - Elton John, konstruktér McLarenu Gordon Murray či pánové z Top Gearu. Byla to obyčejná vesnická čtyřka, ale krásná a měla atmosféru. Proto tam chodili i vznešení sousedé. Nový majitel se zcela mylně domníval, že když vyhází krásné tmavě červené a tmavěmodré pohovky, židle a ušáky, nahradí je bílou kůží potaženými křesly a udělá z toho nóbl podnik, že se zavděčí movité klientele. Houby! Hospoda zeje prázdnotou a majitel-blb může jen sčítat ztráty. Hospoda je natolik fenoménem, že když se místní dozví, jak majitel zachází s personálem, začnou hospodu bojkotovat. To potkalo v Engelfield Green hospodu Bee and beehive: "Honzo, tam nechoďte, tam to bojkotujeme. Ten blbnezaplatil personálu. Tak až půjdete z nádraží, tak zajděte raději do The Crown v Eghamu, tam je to fajn!" Taková rada se musí vyslyšet!

Naštěstí The Sun inn už zase skvělou hospodou je, tak jsme se letos scházeli tam. Každý rok pozoruji, jak nám víc a víc šednoua ubývají vlasy. Když jsme před dvaceti léty naši skupinu na Boeingách 737 zakládali, byli jsme nějak mladší a nikdo se nechytal za záda, když vstával pro další várku piv nebo když šel na záchod. Také jsme nějak nabyli na objemu. Ti, co stále létají, jsou dávno na Jumbech a protože jsou to vlastně proti nám mladíci, chodí nám pro pivo.

"Musíme zítra do města, já mám absťák, od té doby, co nelítám jsem nebyla nikde nakupovat." "Nechtěla bys to nechat na neděli? To pojedu s klukama do muzea do Duxfordu za letadlama, takže budeš skotačit po krámech dle libosti, já si užiju letadýlka a ty krámy, no řekni, není to krásně vymyšlené?" A tak jsme se v sobotu prošli vánočními trhy kolem Waterloo bridge, koupili jsme si pečené kaštany, které krásně hřály v kapse. Kupodivu, nikde neprodávali ruské čepice ani matrjošky s drzým nápisem Czech souveniers. Dokonce i kaštany byly skutečně pečené a ne vařené ve vodě Ruskami jako na Staromáku v Praze. A svařák (mulled wine) nebyla jen přeslazená teplá voda. Koukali jsme přes Temži na Big Ben, který se trochu ztrácel v oparu, pojídali kaštany, zapíjeli je vínem a připadali jsme si skoro jako Angličani. Vrtal mně trochu hlavou Mackie Messer, zde Mack the Knife, jestli on se tam stále někde nemotá po tom břehu, kde kdekdo život dokonal! Chtěl jsem se svézt na starém kolotoči s nádherně vyřezávanými koni. Mé kamarádky se tam v létě svezly, kolotočáři sice koukali trochu divně, proč si dvě ženské přes čtyřicet kupují lístky na kolotoč, když široko daleko nikde žádné dítě není. Když viděl, jak ony samy vylezly na koně, jednana Juráška a druhá na Šemíka, poprosil je, jestli by si ty koně nemohly vybrat proti sobě, aby kolotoč nepřevrhly. Svou prosbu, ať Zuzana chvíli počká, že se svezu na koníčkovi, jsem asi řekl příliš nahlas, protože za mnou se ozval pláč, to plakal Jurášek, když zaslechl češtinu!

Tak kolotoč tedy ne, byl jsem ošizen, že bych prý dělal ostudu. Faktem je, že díky vánočním trhům tam byla dost dlouhá fronta.

Vánoční Londýn je krásný. Ale vánoční letiště Duxford také. Moc jsme si to tam s kamarádem užili. Seděli jsme v kavárně nad B 52 a koukali do pilotní kabiny: "Když si vzpomenu, jak už musí Zuzanu bolet nohy, tak bych si dal sklenici vína!" Došel jsem pro víno. Za chvíli Roger povídá: "Mám dojem, že má ty bolavé nohy dvě, ne?" A šel jsem znovu. Jenom díky tomu, že jsme tam byli autem, nebyla ze Zuzany stonožka.

Tak jsme se vrátili domů a už se těšíme na další předvánoční setkání přátel letectví a přidružených kategorií.