Na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých minulého století jsem čtyři roky pracoval pro společnost vyrábějící televizory. Ano, ještě ty s vakuovými obrazovkami, které mladší generace zná jen z muzea.

Společnost tehdy vyráběla televizory všech možných velikostí a také značek. Abych to upřesnil. Byl to stále stejný televizor, který měl totožnou elektroniku, včetně obrazovky, jen ta krabice ve které to všecko bylo zamontováno byla jiná a někdy ani to ne, a jiná byla pouze plastová, přední maska přístroje. V obchodech se tehdy prodávaly pod osmi různými komerčními značkami i když je všechny vyrobila společnost „Rank – NEC.“

Práce ve fabrice byla pěkně rozdělena. Australané se starali o výrobu bedýnek, kompletaci elektroniky a její osazení do bedýnky. Následně o expedici hotových přístrojů do obchodů. O vývoj elektroniky a vychytávání jejích chyb se starala skupinka techniků, pěti Japonců, kterým velel jejich manager, mister Kato. Tato skupinka byla v práci snad stále. Ať jsme my, Australané, došli a nebo odcházeli z práce kdykoliv, tak tam milí Japončíci byli. Včetně sobot a nedělí, či svátků. Denně 10 - 16 hodin byl jejich standard.

Pracovali tak, že každý problém řešili společně, tedy kolektivně, a dokud se na jeho řešení nedohodli jednohlasně, tedy všichni, tak neprošel. Dovedli až neskutečně vše „vypiplat“. Ale novými nápady, tedy inovací, příliš neoplývali. Jaksi na to neměli. Mezi sebou se zdravili mírnou úklonou hlavy a svého managera, mistera Kato, úklonou hlubokou, téměř do pravého úhlu se sepnutýma rukama před svým žlutým čumáčkem. Snad je ještě dobré dodat, že mister Kato, jejich manager, byl ze starého šlechtického japonského rodu a jeho majetek v Japonsku byl v řádu mnoha milionů US$. Svoji práci pro společnost prováděl gratis, bez nároku na odměnu, považoval to za svoji společenskou povinnost, jakousi službu vlasti. V práci byl snad stále, i když měl doma velice pěknou ženu, jak jsme poznali, když s ním přišla načančaná v kimonu na podnikovou „christmas párty“, tedy vánoční večírek. To jsme skutečně oněmněli údivem. Nejen nad jejín zjevem, ale i nad tím jak se vybraně avšak přirozeně chovala. Jak ona tak i její muž, mister Kato, byli schopní vést konverzaci na jakékoliv téma, věděli snad všecko o všem, dokonce i o jakémsi tehdejším Československu, jeho kultuře a historii. To na rozdíl ode mne, kdo věděl o Japonsku. že to je ostrov někde v moři kousek od Číny.

Tehdy jsem pochopil, jak těžké je soutěžit s Japonci v průmyslovém podnikání. Stačilo jim dát koncept a oni už z něj vypiplali dokonalý, trhuschopný produkt. Přijít však na něco nového, tedy inovovat, jim moc nešlo. Podezřívám, že podobně na tom jsou i Číňani i když postrádají japonskou preciznost a dokonalost. Jejich „to stačí“, „je to dost dobré“ často vede k výrobkům podstandartní kvality. Ano viděl jsem na čínských dokumentech i hroutící se výškové stavby a kroutící se koleje. Přidáme – li k tomu jejich umění virtuózně lhát, tak jejich propagační videa s nádhernými megastavbami beru se značnou rezervou.

6/12/2025