Koho chce Bůh potrestat, tomu zatemní rozum.

Tak jsem se dočetl, že jistá newyorská škola vydala příručku pro studenty, jak se chovat, aby se všichni nově příchozí cítili ve škole vítáni a akceptováni. Nesmlouvavým příkazem doby je totiž vytvářet i pro odlišné jedince prostředí, které je welcoming a inclusive. Jak se toho dosáhne? Inu tak, že ze svého slovníku vypustíte všechno, co by mohlo sebeméně zavánět nějakou exkluzivitou. Budete-li například mluvit o své matce, může se cítit nelibě dotčen někdo, koho vychovali dva gayové. Mohlo by mu být líto, že žádnou matku neměl, a před takovým duševním strádáním je nutné ho za každou cenu ochránit. Škrtněte proto ze svého slovníku slovo matka. Totéž platí obdobně o otci, bratrovi, sestře – ta slova jsou zatížena genderovou binárností, proto je záhodno nahradit je genderově neutrálními výrazy opatrovník, sourozenec – ale ouha, v češtině i z toho maskulinum čouhá! Nu, v angličtině je to vyřešeno, čeština se s tím teprve bude muset poprat. Jenže tím bohužel jazykové problémy ani zdaleka nekončí.

Je jen otázkou času, kdy si horliví pokrokáři a rovnostáři všimnou, že i jiná slova mohou působit zvláště citlivým osobám emocionální újmu. Například sloveso vidět musí vysloveně traumatizovat slepého, stejně jako slyšení bude nepřijatelné pro hluchého. Vyřadíme je tedy ze slovníku a nahradíme je neutrálním vnímáním. Když se jen trochu zamyslíte, najdete snadno i další potenciálně urážlivé výrazy, které bude třeba ze slovníku vymýtit. Svrchovaně podezřelé jsou například barvy, přinejmenším černá a bílá. Ale i zrzek nebo blondýnka jsou na pováženou. A co třeba dlouhán, skrček, hubeňour nebo tlouštík? Neomluvitelný projev sociální necitlivosti! A nepochybujte o tom, že na univerzitách se brzy zrodí nový linguistický obor, kde se na toto téma budou psát disertační práce a udělovat doktorské tituly. Na Západě velice populární gender studies jsou toho dostatečně výmluvnou ukázkou a tu dvanáctistránkovou příručku manhattanské Grace Church School je možno vidět i jako zkušební balónek, co všechno si sociální inženýři ve jménu pokroku mohou dovolit.

Kovid je, obávám se, ještě vyložená legrace proti tomuhle viru, který napadá samo centrum našeho lidství, naši psyché neboli duši. Jedno staré rčení praví, že koho chce Bůh potrestat, tomu zatemní rozum. Na kovid už máme hnedle tucet vakcín, ale co si počít s touhle nákazou? Nu, alespoň takovéto „pilulky“ proti ní můžeme prozatím ještě psát, dokud máme kam.