Poznal jsem větší charaktery, moudřejší filosofy, ohleduplnější osobnosti, ale ani jednoho velikána, jakým byl Churchill.
Prezident USA Dwight D. Eisenhower

Od narození Winstona Churchilla největšího státníka 20. století už uplynulo 150 let a máme-li mít ještě naději na záchranu západní civilizace, musíme jeho odkaz předat dalším generacím, neboť málokdo se o její přežití zasloužil jako on. Jeho dramatický život nečekaných zvratů, jaké by nevymyslel žádný romanopisec, je výsledkem téměř nadlidské energie, vždyť narukoval do pěti válek, utekl ze zajetí, dvakrát změnil politickou stranu, dvakrát se stal premiérem, namaloval 550 obrazů, napsal tisíce článků i projevů a za svých 37 dějepisných knih získal literární Nobelovu cenu. Ovšem, také během svého bouřlivého života vypil hektolitry vína a koňaku, ale nebuďme malicherní - on na to tělesnou konstituci měl. „Ať už o mé vojenské službě řeknou cokoli, nikdo nezpochybní, že bych někdy nedocenil přednost pití. „Z alkoholu jsem vyždímal daleko víc, než vyssál on ze mne.“

Jeden z jeho životopisců, Robert Rhodes James, charakterizoval Churchilla jako „politika, sportovce, umělce, řečníka, historika, poslance, novináře, esejistu, hazardního hráče, vojáka, válečného korespondenta, dobrodruha, vlastence, internacionalistu, snílka, pragmatika, stratéga, sionistu, imperialistu, monarchistu, demokrata, sobce, požitkáře a romantika.“ Byl prostě nenasytným mužem mnoha zájmů a dlouhý život mu dopřál, aby si svá přání uskutečňoval.

Mě však na jeho osobnosti fascinuje ona podivná předtucha, s níž se svěřil v 16 letech svému kamarádovi: „Věřím, že jednou zachráním Londýn a britské impérium.“ Jeho nezlomná víra v osudové poslání mu po celý život pomáhala překonávat všechny politické porážky a zrady přátel, a co je neméně důležité, mírnila i jeho pocity triumfu, o nichž tušil, že jsou dočasné. Ve svých pamětech přiznal, že celý jeho život byl přípravou na jeho státnickou roli ve válce s Hitlerem. A platí to i o jeho prohrách. Když se v 30. letech ocitl „mimo hru,“ mohl jako pouhý poslanec svobodně kritizovat každou vládu.

Churchill, jako pilný student historie rozpoznal pokrok v dějinách anglosaských národů, jakou symbolizovaly Magna Charta, Listina občanských práv (1689), ústava Spojených států (1781), individuální svobody, vláda většiny a parlamentní demokracie. Podstatu anglické demokracie zdařile formuloval český filosof Rio Preisner: „Je to plod duchovní aristokracie, která „vytýčila prostor svobody, jejž vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje s ,obecnou vůlí’, již ovšem sama definuje... Hovoří také o svobodě, lidských právech a demokracii, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, kterou váže na historickou zákonitost.“

Churchill se narodil v Blenheim Palace, v monumentálním aristokratickém sídle, které postavil John Churchill úspěšný generál a zakladatel vévodského rodu Marlborough na počátku 18. století. Winstonův děda byl guvernérem Irska a otec neúspěšným politikem. Jeho matka pocházela ze superbohaté americké rodiny. V dětství marně usiloval o lásku svých zklamaných rodičů, kteří v něm viděli „průměrného žáka a fyzického neohrabance.“ Matka se jako typická parvenu věnovala hlavně společenskému životu.

Navzdory smutnému dětství, nikdy nezatrpkl a nezakolísal. Po několika nezdařených pokusech nastoupil do kadetní školy a během koloniálních válek hodně četl a cvičil se v rétorice, jež ho tolik proslavila za druhé světové války. Fascinovaly ho dějiny, v nichž figurovaly jeho urození předkové, byl samouk a snad i proto pochopil podstatu západní civilizace. Přestože byl náboženský agnostik napsal, že „Židům dlužíme etiku, jež je i bez víry v její nadpřirozený původ, nejcennějším majetkem lidstva a zdrojem veškeré moudrosti i vzdělanosti. Na této víře vyrostla z trosek Římské říše celá naše civilizace.“

„Churchill měl pronikavou schopnost chápat historický vývoj, poznamenal Henry Kissinger. „Už před první světovou válkou rozpoznal, že se Francie nedokáže ubránit Německu a Británie se musí stát jejím spojencem. Ve 20. letech chtěl zapojit Německo do budování světového řádu a tlumil emoce Berlína vyvolané Versailleskou smlouvou.“

Churchill nevyhrál válku, zabránil však německé invazi do Británie. Kdyby se nestal premiérem, vláda by jistě přijala „rozumné Hitlerovy podmínky, neboť vůdce plánoval útok na Sovětský svaz a nechtěl válčit na dvou frontách. V Británii navzdory Churchillově neustálému varování klesaly ve 30. letech výdaje na zbrojení a vládal pacifismus. Když po Hitlerově nástupu 8. února 1933 uspořádala Oxfordská unie debatu pod rezolucí „Za krále a vlast nehodláme bojovat,“ odsouhlasili ji přítomní v poměru 275:153. Nečekaný výsledek oba diktátory Mussoliniho i Hitlera ohromil. A Churchilla, který považoval odvahu za nejvyšší ctnost, přímo vyděsil. Britská elita dala přednost nesvobodě pod fašistickou nebo nacistickou tyranií. Pro něj ale kompromis se zlem, nepřipadal v úvahu, byla by to zrad na Prozřetelnosti, o níž nepochyboval, že bude Británii chránit, dokud bude Albion stát na stráži proti nesvobodě. Právě tak odmítl potupnou Mnichovskou dohodu, která nacistům umožnila zničit Československo a získat pro válku jeho zbrojní průmysl, považoval stoupence appeasementu za politicky naivní, ed.“chtějí uspokojit krokodýla kočičím žrádlem, v naději, že je sežere naposled.“

Po pádu Francie a nacistickém paktu se sověty si už nikdo nedokázal představit vítězství osamoceného a nedostatečně vyzbrojeného ostrova. Churchill ale počítal se vstupem Ameriky do války a nemohl dopustit, aby si demoralizovaní Angličané v očích Američanů zničili věrohodnost. Neměl sice realistický plán k vítězství, věřil ale v soudržnost anglosaských národů a sílu britského impéria a během války zvýšil britský vojenský potenciál a svými projevy dodával naději milionům lidí v okupované Evropě.

Churchill v sobě nesl vinu za děsivou porážku s Turky v bitvě u Gallipoli (1915) a tak získal neprávem pověst špatného úsudku. Dělal chyby, ale většinou se z nich i poučil. S předstihem však rozpoznal smrtelné ohrožení svobodné Evropy – nebezpečí pruského militarismu před první světovou válkou, hrozbu nacismu a sovětského komunismu. Na rozdíl od svých nechápavých současníků a malicherných kritiků věděl, co nepřátelé zamýšlejí.

Dnes převládá odsudek evropského imperialismu. On se však, tak jako donedávna většina Angličanů, domníval, že Asiaté a Afričané ještě nedorostli na úroveň Západu a na civilizační misi britského impéria byl hrdý. Nešlo jen o železnice, školy a nemocnice, Britové především zaváděli vládu zákona a nezkorumpovanou státní správu, rušili otřesné pohanské zvyky - jako upalování vdov v Indii a usilovali o humanitární modifikaci kastovního systému. Viktoriánská puritánská vláda nadřadila přísnou morálku křesťanské víře, ale právě proto donutila ašantského krále Koffeho (dnešní Ghana), aby zrušil lidské oběti a za značných finančních nákladů vysílala své námořnictvo k boji s loděmi otrokářů.

Churchill byl nevyhnutelně mužem své doby, odmítal volební právo žen, propagoval zlatý standard, chybně vedl obranu Norska a dopustil se i několika strategických omylů. Byl ale také výjimečně prozíravým politikem a vybudoval anglickou flotilu na obranu před německou agresí v roce 1914. Jako sociálně konzervativní liberál trpěl pohledem na bídu dělnictva a navrhl řadu sociálních reforem včetně penzijního a zdravotního pojištění (spolu s vůdcem Liberálů Lloydem Georgem). Mimo jiné se podílel na vzniku Irského státu a Jordánska. Byl neochvějným zastáncem tržní ekonomiky, vyrovnal dluhy z Velké války, snížil daně a sestavil vyrovnaný rozpočet. Když se po druhé světové válce stal premiérem, dokázal vybudovat milion domů s minimální státní podporou a zrušit přídělový systém.

To všechno však bledne v porovnání s jeho nástupem do premiérského křesla za války s Hitlerem. V době, kdy jeho současníci ztráceli hlavu, on neústupně bránil svobodu a demokracii a právem se stal ikonu hrdinského odporu Británie.

„Nezapomínejte, že je člověk tvor duchovní,“ řekl na rozloučenou svým ministrům před odchodem z politiky (1955). On sám byl ovšem neobvyklým příkladem celoživotního elánu, inteligence, vytrvalosti, fyzické i morální odvahy, a železné vůle. Uspěl navzdory přehlížení ze strany rodičů, nesouhlasu současníků, politickým pomluvám, finanční nejistotě, vojenským pohromám, zesměšňování v tisku i zradě svých stranických kolegů.

V poslední době na Churchillovu světlou památku útočí internetové bojůvky za „zrušení kultury“ a dokonce přinutily amerického astronauta Scotta Kellyho k omluvě za citaci z jeho projevu: „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“

Proč se dnes ve válce levicových aktivistů proti Západu stal Churchill hlavním terčem nenávisti. Proč se na něj tak masivně útočí, vymýšlejí lži a pomluvy? Je totiž příkladem velké osobnosti a jeho památka stále inspiruje a naplňuje hrdostí. Ve své monumentální biografii (Churchill. Předurčen osudem) anglický historik Andrew Roberts napsal: „Mnoho lidí dnes nevěří v Boha, ale věří v Churchilla. Diváci na závěr filmu Nejtemnější hodina povstali a hlasitě mu provolávali slávu. Je to příběh velkého hrdiny a navzdory všem zločinům lidstva vypovídá o velikosti, jaké může člověk dosáhnout. A pproto jej nepřátelé Západu stále napadají. Dokud se jim nepodaří jeho reputaci poškodit, bude mít naše civilizace příklad hodný následování. Kdyby však padl, utržila by strašlivou ránu, ztratili bychom největší božstvo. A pak?

Co všechno by se nedalo vnutit podrobeným a demoralizovaným občanům? Nenávistní pseudo akademici, kteří na Churchilla tak zuřivě útočí, dobře vědí, jakou posvátnou úctu stále vyvolává. Mají-li uspět v zápase proti tzv. „bělošské civilizaci“ a dějinám velkých mužů, potřebují ho zničit a s ním i ostatní osobnosti Západu.

Nelze upřít, že si v Churchillovi svůj cíl dobře vybrali.“

Měsíčník TO, listopad 2024