29.3.2024 | Svátek má Taťána


WASHINGTON: Památníky obětem války

12.3.2014

Komunistický režim Severní Koreje je neustále hrozbou celého světa. Když si člověk přečte takovou větu v novinách, hlavou mu proletí ty nejhorší myšlenky.

Nikdy jsem nepočítala počet obětí válek, nikdy jsem si neuvědomila tu hrůzu válečného běsnění, ten pláč matek, milenek a sourozenců, tu tichou bolest otců jako u památníků ve Washingtonu.

Národní památník 2. světové války, nejkrvavější války v dějinách, byl otevřen tady, ve Washingtonu za účasti tří amerických prezidentů. 16 miliónů Američanů obléklo na začátku války americké uniformy a jen zbytek z nich se po 60 letech dočkal otevření památníku. Kdykoliv některý ze zbylých veteránů přijde do těchto míst, jistě se neubrání tomu, aby své oči plné slz neskryl v dlaních. Podíl USA na porážce Hitlera byl značný. Bez tisíců amerických lodí by se Rusko nikdy neubránilo, natož aby Němce porazilo. Rovněž dodávky amerických letadel do Anglie byly velmi důležitou podmínkou toho, aby se Anglie náletům ubránila. Bez zázemí a pomoci USA by Evropa vypadala zcela jinak. A nelze zapomenout, že Spojené státy porazily na druhé straně zeměkoule fašistické Japonsko téměř bez pomoci. Takhle jsme my 2. světovou válku nevnímali. Takhle nám ji nepředstavovali. Takhle ji vnímáme až tady, u tohoto monumentu, který nás ohromuje.

Památníky 1

Nyní mohou američtí veteráni v klidu zemřít s pocitem, že na jejich oběti nikdo nikdy nezapomene. Pomník je postaven se vší důstojností a nádherou na washingtonském mallu nedaleko Bílého domu. Když se u něj zastavíte, chvíli trvá, než si uvědomíte, komu vzdáváte čest, kdo stojí před vámi a kolika tisícům mladých chlapců vzdáváte poctu. Pominete i to, že držíte v ruce fotoaparát. Až se vám zatají dech - ztráta těch mladých životů, jejich odvaha a v souvislosti s tím krása památníku, jeho impozantnost a smysl. Sloupoví sestavené do oválu kolem vodotrysků. Jeho tvůrce Friedrich Florian tu postavil 56 žulových sloupů symbolizujících jednotlivé americké státy a zámořská území a dvě žulové věže představující tichomořskou a atlantickou frontu. Více než 400 000 amerických obětí v této válce připomíná 4 000 zlatých hvězd na zdi cti.

Památníky 2

Uděláte několik fotek a jdete sklíčeně dál. Když ne sklíčeně, tak už ne tak bezstarostně, jak jste sem přišli. Něco vám uvízlo v srdci, slova v hrdle.

Když přejdete nedaleko pseudoklasicistní stavby Lincolnova památníku, najednou se před vámi v parku objeví zástup lidí. V první chvíli máte dojem, že stojí. Ptáte se v duchu, co to znamená. Ale po chvíli poznáte, že zástup se pomalu pohybuje. A všimnete si, že hlavy všech jsou otočeny vlevo. Na černý žulový kámen, který nevyčnívá nad travnatou plochu parku, ale jde dolů pod její úroveň. A zástup s ním. A na lesklém kameni jsou písmena, přehršel písmen. Stejně vysokých, řazených jako vojáci v zákrytech. Ale nejsou to jen písmena, jsou to jména 58 tisíců amerických vojáků, kteří padli ve Vietnamu. Sem tam se v zástupu najde někdo, kdo hledá svého dědečka otce, bratra nebo jen známého. Viděla jsem i jedno děvčátko, které si přiložilo na stěnu papír a obkreslovalo si nějaké jméno. Chvíli jsem se na ni dívala, jestli přitom nepláče, a neplakala. Asi byla na to jméno hrdá. Ostatně nemusela svého hrdinu ani znát. Vždyť válka ve Vietnamu začala v roce 1964 a trvala jedenáct let. A ona se narodila dlouho po válce. Kdybych se jí zeptala, asi by věděla, že bojovali za jižní Vietnam proti severnímu sousedovi. Dál už bych se neptala, neboť během války tady rostlo mírové hnutí, až přerostlo v odpor široké veřejnosti k této válce. Vláda spojených států nakonec své vojáky stáhla, zvítězil Severní Vietnam a došlo ke sjednocení země.

Památníky 3

Vietnam Veterans Memorial tu stojí na památku těch padlých. Soutěž na postavení monumentu vyhrála nejmladší architektka, jednadvacetiletá studentka architektury Maya Ying Lin. Památník se skládá ze dvou zrcadlících, vysoce leštěných černých žulových stěn, 75 m dlouhých, popsaných jmény mladých chlapců, kteří měli život před sebou a věřili, že se vrátí domů. V noci je památník zespodu osvětlen, odrážejí se v něm stromy parku a kdo chce v nich slyšet šepot svých blízkých, myslím, že se mu to podaří.

Památníky 4

Naproti vidíme mladé chlapce v dlouhých pláštích s helmami na hlavách, jenomže v kameni. Bílé sochy ztělesňující tragedii. Památník Korejské války 1950-1953. Věrně tesané sochy v životní velikosti asi dvaceti vojáků se zbraněmi uprostřed boje. A za nimi mramorová zeď beze jmen, zeď, v níž jsou vytesány tváře s odhodláním a zoufalstvím v očích. Zeď padlých.

Přejdeme řeku Potomac k Arlingtonskému hřbitovu. V zelených svazích 624akrového pozemku, jehož část zkonfiskovali generálovi Lee za to, že stál v boji Severu proti Jihu na nesprávné straně, je zasazeno v pravidelných obrazcích kolem 300 tisíc bílých pomníčků. Semena jsou ze všech válečných konfliktů. Každé semeno má jméno, rodinu, srdce, které pro ně lkalo. Každému semenu bylo vštípeno odhodlání položit svůj život za vlast. Jsou tu i bratři Robert a J.F. Kenedyové. John Fitzerald ne proto, že byl prezidentem, ale že byl, jako ti druzí, vojákem.

Za ně, za všechny zde vzpomínané, u hrobu neznámého vojína se v pravidelných intervalech střídá čestná stráž.

Památníky 5

Jdu zeleným sadem, procházím bílými mramorovými květy a přemýšlím o světových konfliktech. Přemýšlím o těch, kteří za ně zaplatili životy, ať už jsou tady v Arlingtonu nebo daleko odtud ve společných hřbitovech, nad nimiž bují plevel. Přemýšlím a v duchu pro ně pláču.

A to jsem ještě nedošla k Památníku 100 miliónů obětí světového komunismu, který byl slavnostně odhalen v červnu 2007. Ztělesňuje ho třímetrová bronzová socha Bohyně demokracie nedaleko washingtonského Kapitolu.