Írán dodává Rusku zbraně, drony, neprůstřelné vesty, munici. Na oplátku se hovoří o dodávkách stíhaček, protiletadlových raket a nakonec i o spolupráci na programu, o kterém se nemluví. Proč? Je to jen byznys nebo je ve věci něco víc? Samozřejmě něco víc, jinak bych nemohl napsat příliš dlouhý článek.

Minulost
Historicky jsou totiž Írán (nebo dříve Persie) a Rusko nepřátelé. V zásadě jde o to, že Rusko z hlediska své geografické situace (viz zde) zoufale chtělo nezamrzající přístavy – a Perský záliv je ideální místo. Velká Británie zoufale nechtěla, aby jí Rusko dělalo konkurenta, protože z hlediska geopolitiky se prosadí jen ten národ, který má pořádnou blue water navy (tedy oceánskou flotilu). Skončilo to nakonec nějakou dohodou o rozdělení vlivu mezi Brity a Ruskem, do které neměli místní mnoho co mluvit, a tak to zůstalo. Po první světové válce si Rusko ukouslo země na Kavkazu, za druhé světové pro jistotu s Brity obsadili Írán celý, ale po válce ho zase nechali být. Byl to stabilní autokratický režim, který byl velmi proamerický, a byl to velmi významný vlivový hráč Západu. Jenže šáhovy reformy nenašly úplné pochopení zejména mezi ortodoxně smýšlejícími muslimy, takže long story short – v roce 1979 šáha vyhnali a zřídili si ortodoxní muslimskou teokracii, která trvá dodnes.

Muslimská teokracie samozřejmě nenávidí USA a Izrael, jenže nepřítel mého nepřítele může být i mým nepřítelem. Taková muslimská teokracie je totiž soused, kterého nechcete, protože se snaží vyvézt k vám muslimskou revoluci, i když jste si ji neobjednali. A když máte za sousedy autokratické militantní režimy jako SSSR a Irák, tak je jasné, že po dobrém to nepůjde. A nešlo. SSSR se podle starého dobrého imperiálního zvyku rozhodl, že hrozbě vývozu islámské revoluce do muslimských částí zcela ateistického pokrokového SSSR bude čelit jedinou známou cestou – obsadí vojensky Afgánistán. (Tam Íránci taky vyváželi, tak si soudruzi v SSSR řekli, že proxy válka a posléze loutkový stát zabaví Irán a udrží oblast v lati). To se stalo a nevyšlo to.

Irák oproti tomu usoudil, že když Írán cílí na jejich šíitskou menšinu, že zacílí na sunnitskou menšinu v Íránu. Která je v oblasti, kde je většina íránské ropy. A je to úplně na druhé straně Íránu. Prostě Írán vojensky obsadí, než se dá po revoluci dokupy. Měl k tomu velkou podporu okolních arabských monarchií, které sice neměly nic proti islámu (a neměly nijak v lásce celkem sekulárního Sadddáma), ale nelibě nesly představu, že by je někdo vyhodil z jejich paláců, nastolil teokracii a královské rodiny by šly na západ s prosíkem. To taky nevyšlo. Výsledkem byl naprostý masakr, který žádnou podstatnou změnu v regionu nepřinesl.

Iráku se tedy Írán ubránil, invaze do Afgánistánu skončila neslavně, SSSR se rozpadl a ztratil na chvíli sílu zasahovat do cizích věcí. Navíc už nebyl tak programově ateistický režim, takže najednou mohl Írán a Rusko tak nějak koexistovat. Irán tedy utřel čelo do rukávu a našel s Ruskem společnou řeč, a tou byly zbraně. Rusko jich mělo hromadu (k ničemu) a potřebovalo peníze a zdroje. A tak jeden ajatolláh řekl jednomu soudruhovi: „Louisi, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“

Přítomnost
Na to přátelství jsme si ale museli ještě trochu počkat, přesněji dvacet let, do roku 2011 do války v Sýriii. Pamatujete, co jsme si řekli o geografii Ruska? Že je nevýhodná, mimo jiné proto, že zoufale potřebuje přístavy v nezamrzajících vodách. Středozemní moře se taky počítá, jenže tady zbystříte a řeknete – ale oni přece mají přístav třeba v Černém moři, takže mohou plout do Středozemního moře! Mohou – když Turecko dovolí, a Turecko je členem NATO. Ale kdyby mělo Rusko přístav třeba v Sýrii, tak by si tam mohlo alespoň opravovat a zásobovat lodě, které postaví a pak tam dopraví ze svých jiných přístavů, vyloďovat tam zbraně pro nejbližší konflikty, mít tam stálou posádku atd. Tak ten přístav existuje a jmenuje se Tartus, tu dohodu uzavřelo SSSR už v roce 1971 a pronájem přístavu stále trvá. No a Assad zase potřeboval spojence (např. proti ISIS); se sousedním Izraelem i Tureckem má územní spor, navíc Turecko, jak víme, se netvářilo na ISIS zrovna nepřátelsky, západ s Assadem nekamarádí, tak se Assad spojil s Ruskem. Za pomoci Ruska se podařilo Assadovi jakž takž obnovit kontrolu nad zemí a za odměnu dostalo Rusko kontrolu nad přístavem do roku 2066 – a to včetně výjimky ze syrské jurisdikce, takže je tam v zásadě suverenita Ruska. Mohou tam mít najednou až 11 lodí (nebo ponorek). I vojenských. Vybavených kde čím.

ISIS ale byla hrozba i pro šíitské muslimy, jejichž většinová populace je – v Íránu. Ačkoliv Assad je nominálně sekulární diktátor, alavité se považují za součást šíitských muslimů – a to Íránu vyhovuje. Nepřítelem Sýrie je Izrael, Turecko a USA – a to Íránu vyhovuje taky. Tak tedy pomohl proti ISIS i on. Navíc poté, co byl za pomoci USA odstraněn v Iráku Saddám, který byl sice diktátor, ale držel náboženský extremismus na uzdě, působí Írán na šíitskou populaci v Iráku a dokonce skrze šíitská území pašuje zbraně do Sýrie a odtamtud do Libanonu Hizballáhu, který je s velkou radostí používá proti Izraeli. Kdyby se syrská cesta uzavřela, jinudy to do Libanonu jen tak nedostane. Je tedy i v zájmu Íránu, aby v Sýrii nevládl prozápadní režim (jako třeba v Saudské Arábii).

Přeskočíme teď příběh o chybách a podílu západu na tom, že ISIS vůbec dostal příležitost vzniknout, to je na jiný článek, a dostaneme se do bodu, kdy se Assadovi hroutí Sýrie pod rukama, Rusku hrozí zhroucení spojence v regionu a ztráta přístavu, Íránu hrozí rozšíření ISIS ze Sýrie a Iráku do Íránu. Najednou je zde společný nepřítel, který dokázal spojenectví stmelit - ISIS (a potažmo dlouhodobí nepřátelé USA, Turecko a Izrael). Rusko i Írán podporuje Assada v boji s ISIS, s předpokladem, že po vítězství zůstane jejich vliv v regionu a naopak vliv západu bude potlačen. Je to reálný politický předpoklad, který se nyní naplnil, a spojenectví Ruska s Íránem dává velký smysl.

O to větší, že momentálně jsou to režimy asi s největšímu sankcemi na světě – tak logicky spolupracují. Ostatně, první stát, který Putin od začátku války na Ukrajině navštívil (mimo bývalé SSSR) je – hádejte který.

Má však Írán konkrétní zájem přímo ve válce na Ukrajině? Světe div se – má. Západ zásobuje Ukrajinu svou technikou. Írán zbrojí proti Západu. Kdyby si chtěl otestovat, jak jeho zbraně obstojí proti technice západu, ideální by byl nějaký ozbrojený konflikt, který nevede on sám, kde však bojuje někdo, kdo jeho zbraně zoufale potřebuje a bude je nasazovat. A ten tu je. Rusko si jejich zbraně kupuje a rovnou je testuje proti technice nepřátel Íránu, aniž by Írán nesl externality té války. Win – win.

Rusko může zase Íránu poskytnout pokročilá letadla a protiletadlové rakety (třeba S 400). Proč je Írán chce? Protože má jaderný program. Strašně moc jaderné zbraně chce, protože dějiny ukázaly, že jaderná zbraň je něco, co dokáže odradit i velmoci od přímé vojenské akce (viz např. díl 24). Kdyby měl jaderné zbraně, je navíc klidně možné, že je obratem hodí na Izrael, protože těžko od muslimské teokracie očekávat západní humanismus. Izrael proto preventivně podnikne vzdušný útok na jakékoliv zařízení, kde by se jadrné zbraně mohly vyvinout. A to letecky. A jsme doma.

Konečná fáze vojenské spolupráce by bylo, kdyby Rusko pomohlo Íránu s jaderným programem tak nějak konkrétně a přímo. Já vím, že existuje smlouva o nešíření, ale Rusko a smlouvy, znáte to. V Budapešťském memorandu se taky zavázalo respektovat územní celistvost Ukrajiny, když se tato vzdá jaderných zbraní. Vadilo by Rusku, kdyby Írán měl jaderné zbraně? Ani ne – protože to je nepřítel západu, ale za jeho skutky není Rusko z hlediska mezinárodního práva zodpovědné. Problém by však nastal se zeměmi jako Izrael, SAE a Saudská Arábie, které nejsou nepřítel Ruska. Kdyby Rusko pomohlo Íránu s jaderným programem, už by byli nepřátelé (a to není úplně zanedbatelné, vezměte si, jak SA pomáhá Rusku obcházet embargo na ropu). Na druhou stranu, získání jaderných zbraní Íránem (nebo reálná možnost) by vedlo pravděpodobně ke konfliktu v Perském zálivu, kterého by se USA chtě nechtě musela účastnit, a tak by nutně polevila v zájmech jinde (třeba na Ukrajině nebo Taiwanu). Vyloučeno to není, strategicky (z vojenského i diplomatického hlediska) je to trochu divoká karta, ale použitelná.

Takže tady máme spojenectví, které vyvstalo z těchto okolností:

1) západ – společný nepřítel
2) společné zájmy v Sýrii
3) společné obcházení sankcí
4) společné obchodní zájmy
5) společné zbrojní zájmy.

Budoucnost
Budoucnost rozvoje vztahů mezi Ruskem a Íránem určuje několik faktorů, například regionálních (které všechny ani neznám), přitom jedním z nejpodstatnějších je Indie. Teď si říkáte, jestli jsem se nespletl, když mezi nimi vůbec neleží a do jejich vztahů v zásadě nijak nezasahuje, ale nespletl. Totiž, Indie využila válku a znásobila obchod s Ruskem (nízké ceny za ropu a hnojiva si prostě nenechala ujít). Jenže kudy dovážet do Indie? Vzpomeňte si na nevýhodnost geografické polohy Ruska – všechny lodě musejí jet dlouhou trasou kolem Evropy, přes místa, která ovládá NATO. Kdyby ale vybudovali krátkou trasu, která se vyhne geograficky obtížným místům, kudy by šla? Inu, přes Kaspické moře lodí, přes Írán po zemi a z Íránu lodí direkt do Indie. Krátká a mimo sféru vlivu západu (dokonce se vyhne i Hormuzskému průlivu). Už nějakou dobu se o takovém projektu mluví (INSTC), otázka je, zda navíc v této politické situaci neobejdou Baku (Ázerbájdžán) po moři. Kdyby Rusko navíc získalo přístav v Ománském zálivu, tedy vlastně přístup do Indického oceánu, získalo by to, po čem touží nejméně od 19. století.

Další otázka pak je vnitřní stabilita Íránu, kde se proti režimu například v roce 2022 protestovalo. Zatím ale nic nenasvědčuje, že by se měla v dohledné době vnitřní politická situace nějak měnit. Navíc i kdyby se z Íránu stala opět nějaká klasická diktatura lokálního typu, není zaručeno, že se obrátí čelem k západu a zády k Rusku.

Dovolím si proto závěrem malý zcela soukromý předpoklad na nějaké bližší období – Írán bude i nadále pomáhat Rusku, dodá cokoliv (zbraně, náboje, neprůstřelné vesty, drony), cokoliv zprostředkuje nebo koupí, bude i nadále podporovat konflikty v regionu proti západu, a naopak spolupracovat také s Indií a Čínou, aby upevnil co nejvíce své zájmy – tj. zájmy proti západu. Rusko se pokusí o obchodní cestu přes Írán přímo do Indického oceánu, ideálně také o Tartus 2 v Ománském zálivu.

Západ bude i nadále vyvíjet snahu zatlačit na Indii, aby obchod s Ruskem nějak omezila, mj. aby se tranzitní poloha Íránu zas tak nevyplácela a aby Rusko trochu víc tratilo. Otázka ale je, jestli v těchto jednáních bude mít Západ tak velkému hráči co nabídnout nebo kde zatlačit. Indie by například mohla potřebovat podporu, protože má hraniční konflikt s jinou zemí. Nebo by s tou jinou zemí mohl jednatZzápad a něco si dohodnout. Jestli chcete, o tom si napíšeme příště. Ale jestli čekáte, že článek o Číně by byl tentokrát stručný, tak vás varuju