Rusko je pro Polsko bezpečnostní hrozbou a zároveň hlavní překážkou jeho regionálního vzestupu. NATO násobí polskou moc a Ukrajina posouvá strategický prostor Polska daleko na východ.

Polská politika vůči Rusku a Ukrajině bývá vykládána především jako obrana před ruským nebezpečím. Polsko má s ruskou nadvládou dlouhou historickou zkušenost, leží na východním okraji NATO a po ruském útoku na Ukrajinu vynakládá mimořádné prostředky na armádu. Podpora Kyjeva se proto zpravidla chápe jako důsledek obavy, že porážka Ukrajiny by přivedla ruskou moc přímo k polským hranicím.

Tento výklad je správný, ale nevystihuje celou polskou strategii. Rusko pro Polsko nepředstavuje jen vojenské nebezpečí. Je také mocností, jejíž převaha ve východní Evropě omezuje polskou politickou samostatnost a brání Varšavě stát se hlavním politickým, vojenským a hospodářským centrem prostoru mezi Baltským a Černým mořem. Ruská kontrola Ukrajiny by Polsko zatlačila do postavení pohraničního státu závislého na ochraně vzdálenějších spojenců. Ukrajina pevně spojená se Západem by naopak odsunula ruskou moc daleko na východ a výrazně zvýšila význam Polska uvnitř NATO i Evropské unie.

Polská politika tak spojuje obranný zájem s mocenskou ambicí. Oba cíle se navzájem podporují: čím dále je ruský vliv od polských hranic, tím bezpečnější je Polsko a tím větší prostor současně získává pro vlastní regionální politiku.

Rusko v polské bezpečnostní strategii

Polské strategické dokumenty označují Rusko za hlavní dlouhodobé bezpečnostní nebezpečí. Národní bezpečnostní strategie z roku 2020 mluví o ruské „neoimperiální politice“, rozvoji útočných vojenských schopností, cvičeních předpokládajících konflikt se státy NATO i o hybridním působení zaměřeném na destabilizaci západních společností. Strategie zahraniční politiky na léta 2026 až 2030 jde ještě dále: válku na Ukrajině označuje za ústřední východisko polské dlouhodobé politiky a předpokládá, že Rusko zůstane evropskou hrozbou, dokud se nevzdá snahy obnovit impérium nebo dokud se nezmění režim v Moskvě.

Nejde pouze o politická prohlášení. Podle parlamentního projevu ministra zahraničí Radosława Sikorského vydalo Polsko v roce 2025 na obranu 4,7 procenta HDP a pro rok 2026 vyčlenilo 4,8 procenta, tedy přibližně dvě stě miliard zlotých. Více než polovina této částky má směřovat na novou vojenskou techniku. Vedle toho Polsko financuje ochranu hranic, modernizaci dopravních tras a další infrastrukturu umožňující rychlý přesun vojáků a techniky.

Rozsah těchto výdajů ukazuje, že Varšava chápe ruský tlak jako dlouhodobý strategický problém. Ohrožena přitom není jen fyzická existence polského státu. Zásadním nebezpečím je také možnost, že Rusko znovu získá rozhodující převahu ve východní Evropě, podřídí si Ukrajinu a vrátí Polsko do postavení země sevřené mezi silnějšími mocnostmi.

Polský historický strach proto není pouze strachem z invaze. Je také obavou ze ztráty schopnosti ovlivňovat uspořádání vlastního okolí. Polsko, jehož východní hranice by sousedila s ruským mocenským prostorem sahajícím přes Bělorusko a Ukrajinu, by bylo mnohem závislejší na bezpečnostních rozhodnutích Spojených států a hlavních západoevropských zemí. Jeho prostor pro samostatnou regionální politiku by se podstatně zúžil.

Rusko tak pro Polsko představuje dvojí problém: může ohrozit jeho území a zároveň mu zabránit, aby se stalo významným samostatným činitelem evropské politiky.

Polská východní politika není nová

Základní logiku polské východní politiky formulovali už během studené války Jerzy Giedroyc a Juliusz Mieroszewski kolem pařížského časopisu Kultura. Polsko se podle jejich koncepce mělo vzdát úvah o obnovení předválečných východních hranic, uznat samostatnost Ukrajiny, Litvy a Běloruska a podporovat jejich nezávislost na Moskvě. Nešlo pouze o smíření s národy, s nimiž mělo Polsko obtížnou historii. Jejich samostatnost měla současně zabránit obnovení ruského impéria a chránit nezávislost samotného Polska.

Po roce 1989 tato koncepce výrazně ovlivnila praktickou polskou zahraniční politiku. Polsko udržovalo vztahy s Moskvou, ale zároveň podporovalo osamostatňování sovětských republik a jako první stát uznalo nezávislou Ukrajinu. Giedroycova koncepce nebyla programem polského ovládnutí východních sousedů. Naopak požadovala, aby Polsko respektovalo jejich samostatnost a nesnažilo se dohodnout s Ruskem přes jejich hlavy. Vycházela však důsledně z polského státního zájmu. Giedroyc spojoval význam Polska na Západě s jeho významem ve východní Evropě.

Tuto logiku připomněl Sikorski také ve svém parlamentním projevu v únoru 2026. Citoval Giedroycovo varování, že pohlcení Ukrajiny Ruskem by bezprostředně ohrozilo Polsko. Vzápětí spojil nezávislost Ukrajiny nejen s bezpečností, ale také s oslabením ruského imperialismu, rozvojem obranné spolupráce a zapojením polských podniků do ukrajinské obnovy.

Nezávislá Ukrajina tedy není v polském uvažování pouze sousedem, kterému je třeba pomáhat z morálních důvodů. Je podmínkou polské bezpečnosti a současně předpokladem širšího regionálního uspořádání, v němž by Varšava nebyla pouhým východním okrajem Západu, ale jeho hlavním logistickým, vojenským a politickým uzlem.

NATO jako ochrana i násobitel moci

Polsko samo nemá dostatečnou sílu, aby určovalo poměr sil ve východní Evropě. Strategie zahraniční politiky na léta 2026 až 2030 je v tomto ohledu neobvykle otevřená: označuje Polsko za středně velký stát s omezenou schopností samostatně utvářet mezinárodní prostředí. Za své priority proto považuje silné postavení v Evropské unii, posílení vlastní role v NATO, vliv na strategická rozhodnutí Aliance a rozvoj bezpečnostní spolupráce se Spojenými státy.

NATO je pro Polsko především bezpečnostním štítem. Zároveň však představuje mechanismus, jehož prostřednictvím může Varšava propojit své regionální zájmy s vojenskou silou Spojených států. Polsko nechce pouze přijímat spojenecké záruky. Snaží se stát zemí, bez níž nelze plánovat obranu celého východního křídla.

Tomu odpovídají investice do základen, skladů, železnic, silnic, letišť, protivzdušné obrany a další infrastruktury využitelné jak civilně, tak vojensky. Polská strategie počítá s udržením významné americké vojenské přítomnosti a nabízí americkým jednotkám výhodné podmínky podle dohody o rozšířené obranné spolupráci.

Sikorski tuto ambici formuloval bez diplomatických opisů. Polsko je podle něj připraveno stát se regionálním uzlem amerických sil, hostit základny, mise a cvičení a skladovat materiál pro východní křídlo NATO.

Tím se vojenská hodnota Polska pro Spojené státy zvyšuje. Čím více je východní Evropa vnímána jako hlavní prostor soupeření s Ruskem, tím důležitější je Polsko uvnitř Aliance. Z toho lze dovodit, že Varšava má vedle samotného odstrašení Ruska také zájem na tom, aby obrana východního křídla zůstala jedním z hlavních témat evropské bezpečnostní politiky. V takovém uspořádání se těžiště NATO posouvá na východ a polský význam roste. Kdyby se evropská politika vrátila k přednostní hospodářské spolupráci s Moskvou, větší vliv by naopak znovu získaly především západoevropské státy.

NATO proto není jen ochranou před ruskou mocí. Je také násobitelem polské moci. Varšava samozřejmě neovládá Spojené státy ani Alianci a sama zůstává na americké přítomnosti závislá. Dokáže však svou geografickou polohu, vysoké vojenské výdaje a ochotu nést náklady obrany proměňovat v politický vliv.

Ukrajina jako strategický prostor

Ukrajina plní v polské koncepci podobně dvojí funkci. Její přežití snižuje bezprostřední vojenské riziko pro Polsko. Její západní začlenění však zároveň mění poměr sil v celém prostoru mezi Baltským a Černým mořem.

Pokud by Rusko Ukrajinu politicky nebo vojensky ovládlo, polská hranice by se ocitla v bezprostředním sousedství rozsáhlého ruského mocenského prostoru. Rusko by získalo přístup k ukrajinskému území, lidským zdrojům, průmyslu, infrastruktuře a strategické hloubce. Polsko by muselo vynakládat podstatně vyšší prostředky na obranu a jeho závislost na americké vojenské ochraně by dále vzrostla.

Polská strategie z roku 2026 proto označuje výsledek války za jeden z rozhodujících faktorů budoucí polské bezpečnosti. Úspěšná obrana nezávislé a demokratické Ukrajiny má podle dokumentu otevřít možnost rozšíření evropského prostoru svobody a spolupráce dále na východ. Porážka Ukrajiny by naproti tomu oslabila Polsko a poškodila věrohodnost NATO i Evropské unie.

Nezávislá Ukrajina pevně spojená se Západem by oddělila Polsko od ruského mocenského prostoru, omezovala ruské možnosti v černomořské oblasti a vázala značnou část ruských vojenských kapacit. Polsko by se současně stalo hlavní pozemní spojnicí Ukrajiny s NATO a Evropskou unií.

Ukrajina je tedy pro Polsko strategickým prostorem, který odsouvá ruskou moc dále od polských hranic. Nejde o území, které by Polsko chtělo spravovat nebo ovládat. Jeho oddělení od Ruska však přesouvá Polsko z východního okraje západního systému blíže k jeho geografickému a politickému středu.

Svobodná Ukrajina jako polská příležitost

Polsko svůj zájem na ukrajinském přežití nijak neskrývá. Pozoruhodná je spíše otevřenost, s níž jeho představitelé spojují bezpečnostní argumenty s hospodářskými a mocenskými příležitostmi.

Sikorski v únoru 2026 označil svobodnou Ukrajinu patřící k Západu za příležitost oslabit ruský imperialismus, posílit společnou obranu, prohloubit hospodářskou spolupráci, rozvíjet společné zbrojní projekty a zapojit polské podniky do obnovy země. Polsko je podle něj už nyní druhým největším vývozcem zboží na ukrajinský trh a díky členství v NATO a EU, své poloze a husté síti vazeb se stalo investiční branou na Ukrajinu.

Podpora Ukrajiny proto není pouze nákladem na obranu. Je také investicí do budoucího postavení Polska. Západně orientovaná Ukrajina zvyšuje význam polských přístavů, železnic, dálnic, skladů, energetických sítí a vojenské infrastruktury. Vytváří trh pro polské firmy a dává Varšavě možnost stát se hlavním prostředníkem mezi Ukrajinou a západními institucemi.

Polsko tak nemá zájem pouze na ukrajinské nezávislosti, ale také na určité podobě jejího mezinárodního zakotvení. Ukrajina lavírující mezi Ruskem a Západem by pro Varšavu měla menší strategickou hodnotu než Ukrajina vojensky, dopravně a hospodářsky propojená se západním prostorem přes polské území.

Projekt regionálního centra

Polské oficiální dokumenty nepoužívají výraz „regionální velmoc“. Obsahují však téměř všechny prvky takového programu. Strategie na léta 2026 až 2030 předpokládá, že Polsko bude hrát klíčovou úlohu v regionální stabilitě, stane se jedním z pilířů evropské vojenské a hospodářské bezpečnosti, posílí své postavení v Evropské unii a získá větší vliv na strategická rozhodnutí NATO.

Nejde tedy pouze o program obrany vlastních hranic. Jde o představu země, která chce spoluutvářet politické, bezpečnostní a hospodářské uspořádání celé střední a východní Evropy.

Tomu slouží Bukurešťská devítka, Iniciativa tří moří, spolupráce s baltskými a severskými zeměmi, Východní partnerství a rozvoj severojižních dopravních i energetických spojení. Polská strategie označuje Bukurešťskou devítku za prostředek slaďování postojů východního křídla a posilování jeho hlasu v NATO a EU. Iniciativu tří moří chápe jako hospodářský projekt propojující dopravu, energetiku a digitální sítě od Estonska po Řecko. Východní partnerství pak výslovně označuje za nástroj polského regionálního působení a za způsob, jakým může Polsko ovlivňovat východní politiku Evropské unie.

Tyto projekty mají vlastní hospodářský smysl. Jejich politickým účinkem je však posilování Polska jako největšího státu prostoru mezi Německem a Ruskem. Varšava se snaží stát hlavním průsečíkem severojižních a východozápadních dopravních tras, vojenského pohybu, energetických toků a politických vazeb mezi západní Evropou a postsovětskými zeměmi.

Strategie tuto logiku formuluje poměrně přímo. Geografická poloha Polska na křížení evropské osy východ–západ a sever–jih mu má umožnit prosazovat vlastní zájmy prostřednictvím spolupráce NATO a EU s východní Evropou. Mezi hlavní nástroje řadí poválečnou obnovu Ukrajiny, infrastrukturu dvojího využití, vojenskou mobilitu a rozvoj spojení mezi Baltem, Balkánem a východní Evropou.

To je ucelený projekt regionálního centra, i když jej polské dokumenty tímto výrazem neoznačují.

Rusko jako překážka polského vzestupu

Z této perspektivy lze přesněji pochopit intenzitu polského konfliktu s Ruskem. Ruská převaha ve východní Evropě není pro Polsko pouze bezpečnostním rizikem. Je překážkou téměř všech jeho hlavních regionálních ambicí.

Polsko nemůže být ústředním státem prostoru mezi Baltským a Černým mořem, pokud v něm dominuje Rusko. Nemůže se stát hlavním vojenským uzlem východního křídla, pokud by se evropská bezpečnost znovu založila na dohodě velkých mocností o sférách vlivu. Nemůže být hlavní vstupní branou na Ukrajinu, jestliže Ukrajina patří do ruského hospodářského a bezpečnostního prostoru. A nemůže výrazně ovlivňovat východní politiku Evropské unie, pokud její hlavní parametry určují dohody Berlína, Paříže a Moskvy.

Oslabení ruského vlivu naopak zvyšuje význam Polska v NATO, upevňuje jeho vztah se Spojenými státy, otevírá mu hospodářský prostor na Ukrajině a přesouvá těžiště evropské bezpečnostní politiky směrem na východ. Polská strategie proto podporuje sankční tlak proti Rusku, posilování východního křídla a omezování ruské schopnosti obnovovat sféry vlivu v postsovětském prostoru.

To neznamená, že Polsko usiluje o válku s Ruskem nebo o trvalou nestabilitu. Polská představa příznivého míru se však zásadně liší od koncepce, podle níž má být bezpečnost Evropy založena na dohodě hlavních západních států s Moskvou.

Pro Polsko je výhodné takové uspořádání, v němž je Rusko zadržováno, Ukrajina politicky patří k Západu a Spojené státy zůstávají vojensky přítomné ve střední Evropě. Právě v takovém systému je Polsko nejen bezpečnější, ale také politicky významnější.

Spojenec, nárazník, nebo budoucí konkurent?

Polsko-ukrajinské spojenectví má své hranice. Polsko potřebuje Ukrajinu dostatečně silnou, aby se ubránila Rusku. Silná, početná, vojensky zkušená a hospodářsky integrovaná Ukrajina však nemusí být vždy ochotna přijmout polskou vedoucí úlohu. Může se stát samostatným partnerem Spojených států nebo hlavních západoevropských zemí a sama usilovat o významné postavení ve východní Evropě.

Tento rozpor se už projevuje ve sporech o dovoz ukrajinského obilí, silniční dopravu, historickou paměť, postavení ukrajinských uprchlíků a budoucí podmínky přístupu na evropský trh. Analýza Carnegie Endowment založená mimo jiné na rozhovorech s polskými představiteli uvádí, že část polského politického prostředí chápe Ukrajinu spíše jako nárazníkový stát než jako plně integrovaného spojence.

Také polská strategie podporuje vstup Ukrajiny do Evropské unie pouze při zachování běžných přístupových kritérií a ochraně klíčových polských zájmů. Podpora ukrajinské integrace tedy není bezpodmínečná. Polsko chce Ukrajinu v západním prostoru, nikoli však za cenu oslabení vlastního zemědělství, průmyslu nebo postavení uvnitř Unie.

Dokud trvá konflikt s Ruskem, polské a ukrajinské bezpečnostní zájmy se z velké části překrývají. Po skončení války může zesílit soutěž o investice, evropské fondy, zemědělské trhy, pracovní sílu, dopravní trasy i vztah ke Spojeným státům.

Právě tehdy se ukáže, zda Polsko chápe Ukrajinu jako plně rovnoprávného partnera, nebo především jako strategický prostor, jehož západní orientace má posílit polské postavení.

Obrana i mocenská politika

Polská politika vůči Rusku spojuje obranu vlastního území se snahou spoluurčovat uspořádání celé východní Evropy. NATO je bezpečnostním štítem, ale zároveň násobitelem polské moci. Umožňuje Varšavě propojit vlastní regionální zájmy s vojenskou silou Spojených států a proměňovat geografickou polohu Polska ve vliv uvnitř Aliance.

Podobně dvojí význam má Ukrajina. Její nezávislost odsouvá ruský mocenský prostor od polských hranic. Její západní integrace zároveň otevírá Polsku prostor pro hospodářský, vojenský a politický vzestup. Zvyšuje význam polských dopravních tras, vojenských základen, energetických spojení i postavení Polska jako prostředníka mezi Ukrajinou a Západem.

Rusko proto není pouze hrozbou pro polskou bezpečnost. Je také hlavní překážkou polského projektu regionálního centra. Ruská převaha nad Ukrajinou by zhoršila vojenské postavení Polska a současně by znemožnila, aby se Varšava stala ústředním státem prostoru mezi Baltským a Černým mořem. Dlouhodobé oslabení ruského vlivu by naopak vytvořilo podmínky, v nichž může Polsko získat podstatně větší úlohu v NATO, Evropské unii i při budoucím uspořádání východní Evropy.

Polsko tedy nesleduje vůči Rusku pouze obrannou politiku. Současně s ním soupeří o to, kdo bude určovat politické a bezpečnostní poměry ve východní Evropě. NATO mu k tomu poskytuje americkou vojenskou sílu a Ukrajina prostor, v němž se o budoucím poměru sil rozhoduje.