Koncem sedmdesátých let jsem hrával dost pravidelně golf se skupinou hráčů, z nichž několik jich patřilo k jakési církevní organizaci, tuším, že to byli presbytariáni. Za účelem získání financí se tito chystali uspořádat tzv. Black and White Minstrel Show. Dva z mých golfových kolegů, kteří se nějak dozvěděli o mé minulosti coby swingového zpěváka, za mnou přišli s tím, jestli bych jim zazpíval v jejich show. Řekl jsem, proč ne? Kdybych byl věděl, o co přesně jde, asi bych byl trochu víc váhal. Na to, že se jedná o tento druh představení, jsem ale přišel, až když už se zkoušelo a kdy už by bylo bývalo dost těžké to odřeknout! Black and White Minstrel Show jsem zahlédl jednou či dvakrát ještě v Anglii, kde bylo jako televizní pořad nesmírně úspěšné. Pamatoval jsem si jen, že mě to nijak zvlášť nenadchlo. Minstrel shows byly velice populární v 19. století v Americe, potom jejich popularita začala pomalu upadat. Ke vzkříšení došlo ve 20. letech, zejména když byl uveden první skutečný zvukový film The Jazz Singer, v němž hrál a zpíval slavný Al Jolson, který si jako na černocha přemalovaný běloch vydělával na chleba. Televizní seriál BBC byl na obrazovkách po celých dvacet let, od roku 1958 až do roku 1978. Dávno předtím, než se ukončil, začaly se ale objevovat stále vážnější a vážnější námitky proti tomu, jak jsou v něm zesměšňováni černoši. Seriál přesto pokračoval — jeho popularita byla taková, že ani BBC, v dnešní době jedna z pevností politické korektnosti, si nedovolila jej tehdy ukončit, dokud to opravdu už dál nešlo. No a právě v době, kdy bylo tomuto druhu zábavy už téměř odzvoněno, si moji golfoví kolegové usmysleli takovéto show nacvičit!

Al Jolson

V průběhu představení nás mělo být na jevišti asi pětadvacet, všichni namalovaní podobně jako Al Jolson. Zpívala se, většinou sborově, typická směsice tradičních amerických melodií. Proložené to bylo několika sólovými výstupy. Já jsem měl zpívat dvě písničky, obě o řece, a sice River, stay away from my door a proslulou O’l Man River, u nás spíš známou jako Mississippi. Pianistkou, která s námi od začátku zkoušela, náhodou byla naše sousedka Joanne, původem Holanďanka. Řekl jsem jí tehdy, že když už mám zpívat to, co se svým hlubokým hlasem učinil tolik slavným Paul Robeson ve filmu Show Boat, proč nezpívat ještě hlouběji? Tak, aby to už opravdu stálo za to! Nejsem snad „basso profondo“? Pohrál jsem si trochu s notovým listem, sáhl jsem na dno veškerých svých hubených znalosti hudební teorie a přetransponoval jsem celou skladbu, nejsem si už teď jistý, jestli to bylo o tercii, či snad o kvartu níže. V každém případě si pamatuji, že když jsem potom nasazoval tu nejnižší notu na začátku refrénu, bylo to hluboké „C“. Pokud vím, je to ta nejnižší nota, která se vyskytuje ve veškerém operním repertoáru pro basisty a přišel s ní bezmála před čtyřmi sty lety Monteverdi v árii Senecy v Korunovaci Poppey. Po něm už si na hluboké céčko nikdo ze skladatelů netroufal (nejspíš by takového odvážlivce ztloukli), maximálně tak na „D“ a i to dá basistům, například v roli Osmina v Mozartově Úniku ze serailu, pořádně zabrat. Nevím, jestli bych si na to „C“ troufal na jevišti jen tak bez mikrofonu, věděl jsem ale, že budu mít k dispozici tuto berlu všech populárních zpěváků, tu věc, bez níž by se mnohý z nich ani přívozu nedovolal, mám-li ocitovat Jana Wericha. Také jsem si říkal, že načerno nalíčeného bělocha přece nikdo nepozná a lynčování bych tudíž mohl uniknout!

Při představení jsem potom zpíval ve sboru s ostatními zpěváky směsici amerických tradičních melodií a navíc jsem ještě vystoupil sólově. Namalovaný podobně jako Al Jolson, zpíval jsem Ol’ Man River v té pekelně hluboké tónině a také onen druhý již zmíněný spirituál. Dopadlo to nad očekávání dobře - můj jistě hodně nedokonalý akcent černošského otroka z plantáží na americkém jihu zřejmě nikomu příliš nevadil. To hluboké „C“ všechno zastínilo; při něm došlo v obecenstvu ke zcela viditelnému oživení.

Mělo to dohru. Dva z těch politicky nekorektně namalovaných černochů za mnou přišli potom s tím, jestli bych s nimi také zpíval v klasickém sboru. Že prý potřebují velice nutně basistu. Ukázalo se, že se jedná o tzv. Cambrian Choir, což je nejstarší pěvecký sbor v Queenslandu, který existuje nepřetržitě už od roku 1886. Založili jej horníci z Walesu, kteří přišli v té době za prací do města Ipswich, které je přilehlé k Brisbane. V Ipswichi jsme později po nějaký čas žili a narodil se tam také náš syn. To jsem ovšem v té době ještě netušil. Pokud jde o waleské horníky, ti ať už přijdou kamkoliv v dostatečném počtu, okamžitě zakládají pěvecká sdružení. Kde se nacházejí Walesané, tam se koná také Eisteddfod. To je prastarý waleský festival hudby, poezie, zpěvu, přednesu atp. Jeho dějiny prokazatelně sahají nejméně do 12. století, ale pravděpodobně mnohem hlouběji, protože jeho kořeny zcela jasně lze nalézt v druidské víře a v keltské kultuře. V době, kdy mě moji „černí“ kolegové lákali do sboru, se tentýž právě připravoval k soutěžnímu vystoupení, které se mělo toho roku konat v Bundabergu, asi 400 km na sever od Brisbane. Nechal jsem se zlákat. Soutěžní skladby byly většinou klasické, od madrigalů z doby královny Alžběty I., až po poměrně moderního Elgara. V Bundabergu jsme toho roku vyhráli, co se dalo. Mé pěvecké kolegy přitom ale daleko nejvíc nadchlo to, že jsme dali na frak dalším dvěma pěveckým sborům z města Ipswich. Ano, tolik seriózních pěveckých sborů unese jedno, asi stotisícové australské město! Musí v něm ale žít nějací ti Walesané...

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com