Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Všechno je vždy trochu jinak

31.8.2020

Zvlášť v zemích, jako jsou a byly ČSR, PČaM, SŠ, ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a SR, kde je ledacos promlčené, včetně pomlčky, o které se vedly spory v parlamentu před 75 lety, která ale přece jen našla uplatnění v překladech z čínštiny do češtiny pomocí ruštiny, např. z “Taiwan” na “Tchaj-wan”.

Probírám se starou korespondencí a vzpomínám na zemřelé přátele. S Bélou Forsterem jsem se poznal v padesátých nebo šedesátých letech minulého století na Nové Guineji, kde byl zaměstnancem australského Departmentu of Civil Aviation a já létal u Territory Airlines. Nová Guinea byla v té době pod australskou správou, jmenovala se Territory of Papua and New Guinea. Když jsem Bélu poznal, nevěděl jsem ještě, že už je několik let mrtev, a on také ne. Soudruzi ho totiž zastřelili pod jeho původním jménem Rohál a to on tajil.

Jak se to stalo? Béla sloužil za Slovenského štátu u letectva a byl navigátorem posádky, která uletěla 2.8.1944 v Heinkelu 111 do SSSR s plánem SNP.

Potom prý byl velitelem nějaké letecké školy na Krymu. Odmítl tam politické školení a posílal velmi kritická hlášení o tamním stavu věcí svému představenému do Moskvy. Po válce byl postupně povýšen na majora, vyučoval v Olomouci a v Prostějově navigaci a meteorologii, potom šel do Prahy na Válečnou školu a v roce 1948 nebo 1949 byl vyhozen jako já. V roce 1950 si pro něho přišli estébáci, když plánovali justiční vraždu gen. Píky. Ukázali mu ta jeho kritická hlášení, která tam všechna měli, vyhrožovali mu a na rozkaz jeho bývalého kamaráda, nyní estébáka, ho dva dni mlátili. Potom mu ten jeho „kamarád“ nabídl, že ho pustí, když s nimi bude spolupracovat, a dal mu několik dní na rozmyšlenou. Pustili ho, milý Béla nečekal, neuhlídali ho, nějaká organizace mu pomohla přes hranice a tím Béla Rohál pro svět zmizel. Podle jeho vypravování pro něj na druhé straně přijeli Angličané, odvezli ho do anglické okupační zóny, snad do Düsseldorfu, a doporučili mu, aby si hned změnil jméno, jinak ho estébáci najdou. Tak Béla Rohál otevřel telefonní seznam, nahmátl tam jméno Forster a od té doby byl Forster.

Mezitím naši hrdinní ochránci hranic zastřelili v Dunaji někoho, kdo se snažil přeplavat k Američanům do ruské okupační zóny Rakouska. Byl k nepoznání, samopalem úplně rozstřílený obličej, měl stejnou postavu jako Béla Rohál, popis se na něho velmi dobře hodil, tak prý zavolali Bélovu manželku, aby ho identifikovala, a nebožtíka pohřbili jako Bélu Rohála v Dunajské Nové Vsi. Viděl jsem Bélův úmrtní list, příčina smrti zastřelení hlídkou SNB; jediné, co se jim na tom kromě zabití Bély nepovedlo, bylo to, že datum úmrtního listu bylo dva dni před datem úmrtí.

Paní Rohálové poslali účet za patrony, které vystříleli.

Béla Forster odjel do Austrálie a vyměřoval na Nové Guineji v buši airstripy, taková ta malá letišťátka v horách. Potom jsme se občas vídali, když měl zrovna cestu přes Goroku, kde jsme bydleli. Béla poslal své manželce zprávu o tom, že je naživu, když se mu naskytla příležitost několik let po pohřbu, a nějakou oklikou ji a svého malého syna finančně podporoval přes Tuzex. Pokoušel se dostat je ven, ale čas pokročil, jeho “vdova” manželka už mezitím žila v Bratislavě a nechtělo se jí do neznáma.

Přišla řeč na důvody problémů s rehabilitací našich starších kolegů, letců, kteří po únoru 1948 odešli do RAF a třetího odboje. My mladší jsme je následovali, a o tři měsíce později, 24. září 1949, oznámil světu americký prezident Truman, že Rusáci už také mají atomovou pumu. Válka, do které jsme šli, se nekonala, změnila se na studenou a my všichni jsme byli stíhaní pro vlastizradu. “Bývalí” soudruzi, po “sametu” pevně zahnízdění na ministerstvech obrany a spravedlnosti, měli tu drzost našim ex-RAF kolegům navrhnout, aby požádali prezidenta republiky o milost!O 28 let později jsem se s Bélou opět setkal na čs. velvyslanectví v Canbeře, kde jemu, Renému Ježovi a mně 14. září 1992 slavnostně předali glejty o rehabilitaci a povýšení. Povídali jsme si o starých časech a o plavání přes řeky do Rakous, s čímž jsem měl pro změnu vlastní zkušenosti já, on si zvolil cestu po souši přes Tachov, já přes řeku Moravu u Zohoru. Strážný tam pod sítí proti komárům chytal ryby, já jsem se s kamarádem a kolegou Jardou Tošnerem odplížil po proudu za záhyb. Všichni jsme to přežili, my dva asi díky tomu, že k střílení nedošlo, protože pohraničník měl samopal a já jen pistoli. Tu mi opatřil slovenský příbuzný Janko Oravec, u kterého jsme se večer v Bratislavě převlékli a on potom do rána pálil naše vojenské uniformy.

Řekl jsem Bélovi o svém dopisu prezidentu Havlovi, s kopií ministru obrany, v kterém jsem o rok dříve, 1. října 1991, upozorňoval na to, že moji velitelé, pplk. Jaroslav Muzika a plk.gen.št. Karel Náprstek, kteří v době studené války sloužili v RAF o dvacet let déle než jejich kolegové z východu, stále ještě nebyli rehabilitováni a povýšeni. Napsal jsem: Považuji také za vrcholně trapné, že jeden Muzikův dávný kolega, který vzdal další boj v roce 1948, projevil obavy, aby nedošlo náhodou k „inflaci generálů“, že Československo ocenilo Muzikových 42 let propagace dobrého českého jména v exilu, a dalších dvacet let poválečné činnosti v R.A.F. povýšením o jeden stupínek, a stejnou činnost plk. Náprstka jenom navrácením jeho staré hodnosti.

Béla Forster-Rohál

Nedělal jsem si iluze o tom, že by můj dopis dostali k přečtení adresáti, zřejmě jsem ale nebyl sám, kdo na nevyvážené rehabilitace upozorňoval, protože k mému překvapení byli Muzika i Náprstek povýšeni na generálmajory v březnu 1992.

Béla na to reagoval poznámkou, že autora obavy o „inflaci generálů“, nad kterou jsem se pozastavoval, dobře zná. Byl to Muzikův kolega původně stejné hodnosti z Anglie, nyní gen. František Fajtl, jehož nesporně velké zásluhy byly všeobecně uznávány a neměl věru zapotřebí se bát, že bude svými kolegy zastíněn. Ti z RAF nás v Letecké vojenské akademii učili, že základem úspěchů letectva není kult es a primadon, ale kamarádství a spolupráce. Někdo líp střílí, někdo má lepší zrak, postřeh a rychlejší reflexy, které zachrání život dobrému střelci varováním, že za ním letí nepřítel. Fajtl byl sestřelen nad Francií, Muzika nad kanálem La Manche. Oba zázrakem přežili.

Béla mi vysvětlil důvod, proč byli oproti svým kolegům navrátivším se z východu opomenuti letci, kteří se po únoru 1948 vrátili do RAF. Vyprávěl, že zná gen. Fajtla z Ruska jako komunistu, že proto tam byl Fajtl poslán z Anglie jako velitel, a když s ním byl v Praze ve Válečné škole, byl Fajtl „velmi aktivní člen komunistické strany“. Zřejmě ale ne dost aktivní, zkušenosti ho poučily, vyhození a vězení stejně neunikl. Všechno dopadne vždy trochu jinak.

Béla Forster-Rohál zemřel v Adelaide, Jižní Austrálie, v roce 2003 a všichni moji nejbližší staří kamarádi a kolegové jsou už také pochováni. Jarda Tošner v Sydney, oběť Kunderovy bdělosti a ostražitosti Mirek Dvořáček ve Švédsku, ostatní v Brazílii, v Kanadě, v USA a někteří, po více než sto rocích kopání uranu, dokonce i doma.

Canberra

Václav Chadim


zpět na článek