15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


VZPOMÍNKA: Vasil

29.9.2018

Vasil se narodil asi v roce 1920, ale je možné, že i trochu později, to si přesně nepamatuji. Narodil se ale na československém území tehdy známém jako Podkarpatská Rus. Tamním lidem jsme říkali Rusíni, takže Vasil byl v našich očích Rusín. On sám se však cítil Čechoslovákem a neměl rád, když my ostatní jsme se dělili na Čechy a Slováky. Ne, protestoval, na tom nezáleží, odkud jseš, ale na tom, že jsme všichni teď Čechoslováky! Postavy byl spíše pomenší, ale rozložité a síly měl za dva. Odvahy ještě víc..

Já jsem se s ním sešel v Severním Teritoriu Austrálie, když jsem dostal práci jako chainman v zeměměřičské partě (angl. Survey Party), která vyměřovala v roce 1970 budoucí silnici do národního parku Kakadu. Tenkrát ovšem nikdo nevěděl, že nějaký národní park Kakadu bude jednou existovat. Kolem dokola byla australská divočina plná divoké zvěře včetně vodních buvolů, které jsme lovili pro maso. Bylo chutné a šťavnaté. U Mary River jsme měli náš první camp. V té jsme lovili ryby a občas nějakého krokodýla. Ty hlavně pro kůži, ale nikdy se nám ji nepodařilo zpracovat tak, aby byla k použití. To tesáky divokých prasat a buvolí rohy jsme zpracovávali mnohem lépe. Po odsekání sekerou jsme je položili k mraveništi „maso mravenců“ (meat ants) a do čtrnácti dnů bylo vše čistě obráno. Rohy jsem nechtěl, byly těžké a nelákalo mne vláčet je všude s sebou, než se někde usadím. Než si vybuduji nový domov, kde bych je mohl pověsit na zeď, jak bylo tenkrát v Territory zvykem, ale tesáky kance, který mne málem zabil, mám dodnes. Eric ho střelil u vodního jezírka (water hole) a běžel za sviní, která (zraněná) prchala do buše. Kanec hrál mrtvého a já vzal sekeru a bez pušky jsem sešel dolu k vodě, kde ležel. Tam to bylo bahnité a zapadal jsem nad kotníky do bahna. A když jsem byl skoro u něj, tak se kanec vymrštil a chňapl po mně. Reflexivně jsem před sebe nastavil sekeru a jeho tesáky kovově zazvonily o železo. Hned nato kanec padl a z mordy se mu vyvalila krev. Měl jsem štěstí, Eric byl dobrý střelec...

Maso jsme nosili do karavanu, který sloužil napůl jako kuchyň a v druhé půli byla jídelna. Tam vládl kuchař Vasil. Vařil chutně po australsku, ale občas nám uvařil něco „československého“. Hlavně proto, že Čechoslováků bylo v Survey Party nejvíc. I se Slovákem zvaným Dědek nás bylo osm. Dva kluci byli z Nového Zealandu, Eric byl Američan a spal ve stanu s Kanaďanem Bobem. Ale i těm chutnalo „knedlovepřozelo“. Někdy jsme zastřelili magpie goose a byla k večeři husa (dost tvrdá, jenže tenkrát jsme měli všichni zdravé zuby!), ale většinou bylo vepřové nebo buvol. Steak, pečeně (roast), guláš nebo studené plátky s různými přílohami a pak moučník. Ty Vasil ovládal. Nejraději jsem měl „bread and butter pudding“...

Nejvíce jsme se těšili na sobotu. Večer po práci se udělal oheň, já jsem vzal kytaru a sedělo se, zpívalo, vyprávělo a hlavně pilo. Někdy až do rána, protože v neděli jsme mohli vyspávat, v neděli se nepracovalo. Zato jsme odpoledne chodili na lov. To když Vasil oznámil, že se zásoby tenčí. Jinak ale neděle byla na to, aby se vyléčil posobotní bolehlav.

Vasil uměl pít a v sobotu si mohl dávat do nosu také, protože v neděli si každý „vařil“ sám. To právě přišly vhod ty studené plátky pečeného masa a všichni jsme si dělali sendviče, vařili kafe a pili vodu...

Jednu sobotu se Vasil opil jako vždy, ale nešťastnou náhodou upadl a zlomil si klíční kost. Velitel Survey Party, sudetský Němec Rudi, ho odvezl do Darwinu a večer v neděli přivezl zpět s pravou rukou pevně přifačovanou k hrudníku. S tím Vasil nemohl pracovat. Rudi mu tedy přidělil pomocníka a tím jsem byl já. Vasil mě „dirigoval“, učil vařit a jak co dělat, aby snad jeho vinou pracanti v Survey Party nezhubli....

Ráno byla makačka. Vstával jsem ve čtyři a klepal se zimou, protože jsem byl jen v tričku a šortkách. Ve vnitrozemí je v australské zimě i v tropech brzo ráno teplota kolem nuly. Někdy byla ve sklenicích s vodou na povrchu tenoučká vrstva ledu. Ovšem v osm už je dvacet stupňů a v poledne kolem třiceti. Připravoval jsem nejen snídani, ale hlavně dělal sendviče, které si kluci brali s sebou do buše k obědu. Vraceli se až po páté, protože se makalo deset hodin denně, takže hlavním jídlem byla snídaně a večeře. Tu jsme s Vasilem uvařili většinou už dopoledne, když kluci odjeli, a pak jsme seděli, popíjeli kafe a vyprávěli si. Takže vše, co napíšu dále, vzešlo z těchto vyprávění, kdy jsme měli čas jen sami pro sebe, ale kdy mluvil většinou jen Vasil. Měl pohnutý život a já ho i dnes v duchu slyším, jako by to bylo včera. Mluvil velice dobře česky, ale přece jen do toho míchal výrazy, které mu asi z maloruštiny byly vlastní. Jako třeba „oni tam přinesli byli“, „chodili byli“ atd.

Vasil: Narodil jsem se v Československu a když nás přepadli Němci a Slovensko se odtrhlo, to mi bylo sotva osmnáct let, tak jsem utekl přes hranici do Sovětského svazu. Chtěl jsem bojovat za samostatné Československo, ale hned jak mne chytili sovětští pohraničníci, tak jsem věděl, že jsem udělal chybu. Začal jsem se vymlouvat, že se mi zaběhl kůň a že jej hledám, ale to byla také chyba. Tři dny mě v jednom kuse vyslýchali a bili, až jsem jim podepsal, že jsem špion. Dostal jsem pět let vězení na Kamčatce, kde se těžilo zlato. Dřina! Když jsem tam mluvil s ruskými vězni a chlubil se byl, že jsem dostal jen pětku, zatímco oni deset, dvacet i více let, jen se smáli. Vídíš támhle toho? Ten také dostal pětku a už je tady desátý rok. Odsud se nepouští!

Podmínky byly v táboře těžké. Hlad, mráz a těžká práce. V noci jsem spal jen na půl oka. Kradlo se tam. Vězni s tebe stáhli deku nebo ti ukradli boty. Prostě tě ve spánku zuli. Spal jsem obutý a naučil se svírat deku oběma rukama a jak jsem ucítil tah, hned jsem se budil. Naštěstí jsem měl sílu a brzy jsem si zjednal respekt, ale i tak jsem musel mít svoji grúpu, sám bys tam nepřežil. V té grúpě jsme si pomáhali proti jinejm grúpám. Měl jsem na sobě dvojí oblečení, které jsem získal všelijak... já ti vypadal jak malej medvěd! Také to tolik nebolelo, když tě dozorce přetáhl pažbou pušky. Hlídali nás s puškama, ale nikdo neutíkal, nebylo kam a těch pár pokusů o útěk vždy skončilo stejně. Buď prchajícího zastřelili dozorci, nebo ho roztrhali vlci...

Ve vězení jsem byl tři a půl roku a pak generál Svoboda začal hledat vojáky pro svůj sbor. Sbíral Čechoslováky hlavně z vězňů a z volyňských Čechů, jiní v Rusku nebyli. Vytahoval nás z vězení a svážel do Buzuluku. Tam vytvořil a vytrénoval svou armádu. My jsme ti byli ta nejstatečnější armáda! My věděli, co je za náma, z čeho jsme vzešli a tam se z nás nikdo nechtěl vrátit. My se bili a probíjeli k našim! Domů, do Československa!

Na frontě to chodilo tak, že čtrnáct dní jsme bojovali a pak nás stáhli na čtrnáct dní do zátylku si odpočinout a doplnit stavy. To víš, mrtví byli vždycky, protože jsme bojovali udatně. Vyměnili nás vždy za ruské sbory, protože jsme neměli dost vlastních vojáků na střídání. My, když opouštěli front, tak jsme byli v zázemí za dvě hodiny. Přes nás se ale dopředu valil ruský sbor dva dny! Tolik jich bylo. Mne dali k průzkumníkům, protože jsem uměl německy. My, průzkumníci, byli ještě před první linií a v noci jsme se plazili k německým zákopům a zajímali „jazyky“. To jsi musel s sebou nazpět přivést živého vojáka... Co? Proč nekřičel? Protože jsem mu dal nůž na krk a podříz bych ho, kdyby vydal hlásku! Taky jsem mu šeptal, že se mu nic nestane, že zkrátka bude v zajetí nás, Čechoslováků, ne Rusů! A zbytek války prosedí v zajateckém táboře. Tak nás na to instruovali a fachčilo to!

„Jazyky“ se potřebovaly, abychom věděli, kdo proti nám stojí. Která armáda, jaký sbor, který generál a tak. Němci to dělali také a jak zjistili, že proti nim stojí českosloveský sbor, hned proti nám nasazovali Slováky. Ano, Slovensko mělo v německé armádě brigádu také. A Slováci na nás ze zákopů první linie revali, abychom sa vzdali, že sa nám nič niestane...! Nebo nadávali do zrádců a Čehúnů... tož tak! Ale když jsem přitáhl slovenského „jazyka“, tak ten kluk plakal a děkoval, že jsme ho osvobodili, a hned se nabízel, že bude bojovat s námi.

Kdepak, nebojoval! Vyslechli jsme ho a poslali do zázemí k Rusům.

Hovno ho dali do zajateckého tábora. Zbili ho, vyslechli a zastřelili. Co taky s ním? Nepřítele si do vlastních řad nesmíš pustit! Při první příležitosti buď uteče ke svým, nebo ti nahlodá morálku a nikdy se mu nedá věřit!

Párkrát jsem byl raněnej, ale nikdy vážně. Jednou se o mne starala v zázemí Ruska, do jejíž usedlosti jsem se nějak omylem dostal a zkolaboval ztrátou krve. To byly mé nejhezčí tři týdny. Jak jsem se uzdravoval, tak jsme spolu zkoušeli, jestli už mám tý krve dost. A víš, že jsem měl? Ona chtěla, abych u ní zůstal, ale to jsem nechtěl, kdepak já a zůstat v Rusku! Já věděl, co by mne čekalo, až by mě objevili.

Potom ale nastal byl problém, jak se dostat zpátky k našim. Front se mezitím hnul a já ti mašíroval za ním, jako když Švejk mašíroval za svou kumpanií v jižních Čechách. Samozřejmě, že mne chytila ruská vojenská policie, která za frontem hledala zběhy. Byli by mě zastřelili, ale že jsem uměl rusky, tak jsem jim vysvětlil, co a jak a že hledám Svobodův sbor. Ověřili si to a Češi jim řekli, že jsem důležitej průzkumník, a tak mě do našeho sboru odvezli autem.

Naposledy jsem byl zraněn u Dukly, ale to už jsme byli doma. My ti všichni klekali a líbali naši československou zem! Po osvobození jsem už v armádě zůstal jako rotný z povolání. No a když se dostali v roce čtyřicet osm k moci komunisti, tak jsem na nic nečekal a utekl do Německa. Já, který s nima léta bojoval! Doma jsem ale nemohl zůstat, já věděl, co za svoloč to přebírá moc, už když začali vyhazovat kluky, co bojovali proti Němcům na západě. Já věděl, co přijde! Na nic jsem nečekal a zmizel přes kopečky do Němec. Tam jsem ale zůstat nechtěl byl. Tenkrát se věřilo, že bude další válka a na tu jsem čekat nechtěl. Moje zemlja, kde jsem se narodil, už byla v ruském držení a já chtěl od nich co nejdál, a tak jsem skončil v Austrálii..

Začátky byly tvrdý. Australani nás posměšně volali New Australians, ale když si na tebe zvykli, tak byli fér. Já se dostal do Teritory až po stintu v Indonésii. Nechal jsem se naverbovat od company, co tam chtěla těžit nějaké nerosty. Helikoptérama nás dělníky odvezli do hor, kde se budoval základní tábor. Spali jsme ve stanech a na ochranu jsme měli rádio, kterým jsme měli zavolat pro pomoc, kdyby něco. My nesměli mít zbraně. To něco byli místní domorodci, kteří naši přítomnost nijak nevítali. Jednoho rána jich přišla grúpa. Samí zmalovaní náčelníci s pérama ve vlasech a s luky a šípy. My měli tlumočníka a ten překládal: Tady odsud až támhle k té hoře to je území tohohle náčelníka. Tady odsud k tamté hoře tohoto náčelníka a tak dál, až je všechny vyjmenoval, a pak přišlo ultimátum. Máte do rána odsud zmizet a když ne, tak na vás tito udatní náčelníci se svými bojovníky zaútočí a všem vám uřežou hlavy...

Vedoucí našeho tábora po jejich odchodu řekl, abychom se nebáli, že zavolá rádiem o pomoc a helikoptéry přivezou indonéskou armádu. Já jsem o tom měl své pochybnosti... Víš, já se na frontě naučil, že nikdy nic nejde podle plánu a musíš improvizovat a hlavně se spoléhat sám na sebe a nikdy na jiné, natož na indonéskou armádu. Která tu nota bene nebyla! Ta byla někde u moře v jejich základně. Tak jsem celou noc sbíral prázdné flašky od piva, naléval do nich petrol a uzátkovával je pucvolí. Molotov koktejl se tomu říká.

Ráno přišel befel z rádia, že v horách je mlha a helikoptéry nemohou vzlétnout, dokud se ta mlha nezvedne. Prý abychom vydrželi a byli stateční. No, stateční jsme byli, co nám také zbývalo? Nikdo nechce, aby mu uřízli hlavu. Házeli jsme po stínech v mlze ty moje flašky a toho se ti domorodci dost báli, a tak jsme se ubránili, než přiletěly helikoptéry. Ti indonéští vojáci byli dobře vytrénovaní. Spouštěli se s helikoptér po takovém laně a už na tom laně stříleli ze samopalů. Rozstříleli a zahnali všechny ty náčelníky i s jejich bojovníky do buše a my měli pokoj. Mě pak za odměnu přidělili ke kuchyni a tam jsem se naučil vařit.

Když jsem se pak vrátil do Austrálie, už jsem nechtěl dolů na jih. Zvykl jsem si na teplo, a tak jsem skončil tady v Teritóriu. Víš, v tropech ti zřídne krev a to se pak na jihu klepeš zimou jak malej ratlík. Já tam jednou jel a dostal jsem takovou chřipku.... z nosu mi teklo... já musel rychle na letadlo a zpátky sem!

Tohle všechno mi Vasil vyprávěl, když mne učil vařit, a pak, když si byl jist, že naši „grúpu“ dokážu uživit, si vzal na měsíc dovolenou. Že prý se potřebuje zrestaurovat. Rudi mu docela rád vyhověl.

Vasil se spojil s dalším československým charakterem z Darwinu, kterému se říkalo Mydlinka. To byl bývalý holič, hence ta přezdívka, který však už tenkrát neholil, nýbrž dělal kitchen hand v hostelu. Tam měl přístup k jídlu, takže jeho lednička byla vždy plná sendvičů, které po hostelových strávnicích zbyly, a na ty k Mydlinkovi chodily domorodky. Kdo z darwinských Čechů toužil po náruči žen, ten se kamarádil s Mydlinkou. Vasil se s ním kamarádil už dlouho, a tak ho zlákal, aby jel na dovolenou s ním. U nás v campu na Mary River se stavili, protože na dovolenou jeli do buše. Auto měli narvané kartony piv a na zadním sedadle seděly dvě z Mydlinkových „princezen“. Rozloučili se, odjeli a za tři dny byli zpátky, ale bez princezen.

Ech, stěžoval si Vasil, sotva došlo pivo, tak nám holky utekly s horníky na Jin Jinu...

Načež Vasil šel za Rudim, zrušil si dovolenou a znovu nastoupil do kuchyně. To už se mu rameno zahojilo natolik, že už mne nepotřeboval, a tak jsem šel zpátky na lajnu do buše. To mně ani nevadilo, já měl buš rád a celkem slušně jsem se v ní orientoval. To jsem měl v sobě asi z trampingu. Jo, já vždycky chtěl být zálesákem! V buši si jeden musí hlídat hlavně sluníčko. Když někam jdete, pamatujte si, na kterou stranu obličeje vás hřeje, protože na zpáteční cestě vás musí hřát na druhou stranu obličeje! Jednou jsem takhle preventoval ztracení celé naší grúpy. Zabloudili jsme a kluci chtěli jít jiným směrem, ale já jsem umanutě trval na tom, že to je špatně, a nakonec jsem je přemluvil, aby šli „mým“ směrem, a dobře jsme došli.

Poslední vzpomínku na Vasila mám tři týdny po jeho dovolené, když nám Rudi povolil, abychm jeli v sobotu do Adelaide River (neplést si s Adelaidou, hlavním městem Jižní Austrálie!), kde se tancovalo. Jeli jsme tam všichni a vesele pili, ale moc netancovali. Místní krásky na nás nejely. Přesto nám tam bylo dobře, než Vasil napadl místního kluka o hlavu většího než on. Museli jsme ho z něj strhnout, seděl na něm a bušil mu do zad pěstmi...

Hned na to jsem Survey Party opustil. Čeští kluci, kteří pracovali na Gove, mi tam sehnali místo a zase díky tomu, že jsem hrál na kytaru....

Na Gove se budovalo nové městečko Nhulunbuy, kde našli bauxit. Normální plat byl tenkrát v Territory 90 dolarů za 14 dní, ale také za normálních 80 hodin práce. V Survey Party jsem bral 180 dolarů, ale hodin na ně odpracoval 120. Na Gove se bralo za 140 hodin 360 dolarů. Vše čtrnáctidenně. To jsem nemohl odmítnout. A dobře jsem udělal. Skoro po roce na Gove jsem jel na dovolenou do Darwinu a poznal tam svou budoucí....

Na Vasila a kluky jeho generace však vzpomínám každý rok, když zde v Austrálii slavíme ANZAC day. To je den, kdy se s úctou vzpomíná na všechny, co za Austrálii bojovali a padli. Já se při tom jaksi „přiživuji“, protože vzpomínám a modlím se i za naše kluky. Za ty, co milovali mou bývalou vlast Československo a neváhali za ni obětovat i svůj život. Někdy si u toho připadám dost nevděčně. Že jsme si my ostatní nejen neuměli vážit jejich oběti, ale ani jsme neměli odvahu ten boj za naši vlast vést dál a vyhrát jej...



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.