Všechno se to na mne řítí a nic mě nemine, takže finální inspekce potvrdila, čeho jsem se obával nejvíce. Tony zanechal Johnovi zprávu a ten nám jen oznámil, že pozemky se přegradovat musí a uprostřed udělat nová záchytka odpadních vod. Její cenu jsem znal, sedm tisíc dolarů. Také jsem věděl, že do ní nikdy žádná storm water nepoteče, protože stuartský písek to nedovolí a veškerá napršená voda se jím prosákne přímo do moře. Měl jsem na to potvrzení od geo firmy, ale bylo mi to houby platné. Úředníci na ně nebrali ohled. Mnohem větším problémem bylo ale přegradování. Jeho cenu jsem neznal, ale můj inženýr mě varoval, že to bude mnohem více než cena odpadní jímky.

V pondělí jsem zajel za architektem, aby mi předělal plány na dům. Jelikož byl na dovolené, musel jsem celý problém znovu vysvětlit jeho zástupci a být hodný, aby mé žádosti vyhověl co nejdříve. Ostatně, nelze se zlobit na někoho, kdo váš problém nezavinil, i když je z téže firmy. Tohle ale byla prkotina, dobře jsem věděl, že mně plány předělají, protože jsem jim ještě nezaplatil... Už dávno jsem se naučil být slušný, i když to ve mně vře, protože hulákáním a boucháním pěstí do stolu lidi jen popudíte. Ale vřelo to ve mně. Předělání plánů mi narušilo harmonogram a oddálilo zahájení stavby. Originální plány už prošly Councilem a teď, když jsem je měl, mi byly k ničemu. Znamenalo to další podání žádosti a čekání na razítko. Bez toho jsem nemohl dělat vůbec nic. A bez peněz také ne. Na dům jsem peníze měl, ale na jiném kontě. Jenže jsem dobře věděl, že subdivizi dodělat musím a na jejím kontě už peníze nebyly. Začal jsem být zoufalý, i když jsem si to ještě nepřipouštěl, a z councilských úředníků unavený. Nekonečná hádání a oddalování všech možných povolení mě znechutila a já byl se svými silami na dně... No, na dně snad ne, ale topil jsem se, a přitom dobře věděl, že záchranný pás mně nehodí nikdo.

Úřednická ješitnost vychází v základě ze dvou zdrojů, má dvě složky. Prvou je tradice, která úředníkovi velí, že tak to vždycky bylo, tak se to dělá už od nepaměti, prosím vás, nechtějte po mně, abych to měnil jenom kvůli vám nebo nějaké logice. Kam bychom to došli? Nutno přiznat, že tradice má svá opodstatnění a je něčím, o co se úředník může opřít nejen legálně, ale i s jistotou. Prostě se jedná o vyzkoušenou a věkem ověřenou praxi. A to i když se tradice stává brzdou. Kupříkladu americká železnice má rozpětí kolejnic čtyři stopy, osm a půl palce. To proto, že první železnice plánovali angličtí inženýři podle anglických železnic. Ti to rozpětí převzali od budovatelů tramvají, kteří použili stejné rozpětí tehdejších wagonů, tedy potahů. Potahy to rozpětí mít musely, protože rozměry tehdejších cest a silnic na ně byly stavěny. Rozměry silnic v Anglii, a Evropě vůbec, vymysleli inženýři imperiálního Říma pro římské legie. Použili rozměrů vyjetých kolejí od prvních římských chariotů. Americké železniční rozpětí čtyř stop, osmi a půl palce je římská specifikace válečného potahu (chariot) taženého dvěma koni. Takže když američtí inženýři Thiokolu (Utah) projektovali raketové boostery pro space shuttle, museli vzít v úvahu fakt, že je budou dopravovat na místo určení železnicí. Jinými slovy, šíře raketových boosterů na nejmodernějším transportéru současnosti je ovlivněna šíří zadků dvou koní. Tomu, se říká tradice....

Druhou složkou úřednické ješitnosti je moc. Prostě co nepovolím, to se nestane. Že máte pravdu? Že je to logické? Možná, ale zkuste to bez mého razítka!

Tahle složka ješitnosti se ovšem mění s povahou toho kterého úředníka. Nejhorší není ten, který si na vás vylije zlost pro nějaký osobní nezdar. Kupříkladu že mu noc před tím jeho drahá odmítla splnit svou manželskou povinnost. Druhý den mu třeba tu radost udělá, zlost ho přejde a protože moc dobře ví, že s vámi nejednal fér, najednou je jako vyměněný, ochotný a sám vám navrhne, že se na to ještě jednou podívá... že by to snad i šlo. Však tu jsme pro lidi, víte... dodá s povzbudivým úsměvem uspokojeného samce.

Špatným typem není ani úředník, kterého jsem pojmenoval typ veselý. Pan Veselý se neustále usmívá, je ochotný a nic mu není zatěžko. Slíbí úplně všechno a povzbuzuje. To víte, že to půjde, proč by to nešlo? Já mu ten spis dám na stůl, takže ho okamžitě najde, až se vrátí z oběda.... z porady, z dovolené, z RDO (rostered day off = volný den dle rozpisu), ze stress leave, matternity, patternity, fraternity nebo fuckernity leave... dodejte si, co chcete, škála leavů je nekonečná... Bohužel, spis už se nikdy nenajde a nic nikdy nebude snadné, natož aby to šlo, ale jinak jednat s panem Veselým je příjemné.

Mnohem horším typem jsou vychutnavači moci. I když vědí, že nakonec musí vaši žádost odsouhlasit, snaží se vše oddalovat a vychutnávají si vaši zoufalost, dokud resignovaně nesložíte zbraně, nevzdáte boj a neřeknete, že se na to vlastně můžete vykašlat. Jakmile s vámi nemohou jednat z pozice své moci, přestane je hra bavit. Což ovšem vůbec neznamená, že vám žádost odklepnou, ale naději máte. Jakmile nebojujete, nekladete odpor, není o co hrát a hlavně není co vychutnávat. Vaše naděje na příznivý výsledek se může zvýšit čirou náhodou, když se na obzoru objeví nový nešťastník. Pyšný plebejec z lidu, který věří, že tu public servanti (sluhové veřejnosti) jsou od toho, aby lidu sloužili. Jelikož nemá vaši zkušenost, bláhově si myslí, že na úřad přišel, aby si něco, co mu dle zákona patří, vymohl. To je váš moment. Najednou dostanete vytoužené razítko jedním mávnutím rozradostněné ruky, abyste už zmizeli a nezacláněli v právě začínající hře.

Dalším druhem typu "vychutnavače moci" je úředník, který by se dal nazvat Feudálkem. Feudálkové berou svou moc jako danou od Boha, přičemž bohem míní omnipotentní a hlavně neosobní úřad sám. Tenhle typ věří v naprostou neomylnost svého úřadu z titulu moci, přičemž Úřadem míní sám sebe. Svá rozhodnutí nedělá podle řádů, ale uděluje dle svého uvážení. Nesnáší lidi, kteří se moc ptají. Takové považuje za drzé, které nutno potrestat. Ze svých zákazníků uznává jenom doprdelevlezce. Po patřičných rituálech, v nichž "prdelovlezec" prokáže svou způsobilost patřičnou uctivostí, uznáním autority i své podřízenosti, je Feudálek ochoten něco milostivě povolit.

Posledním typem a zdaleka nejhorším, je Zakrnělec neboli Skřet. Skřet zakrněl na svém působišti dávno, všechna povýšení ho minula a zůstala jen zahořklost a pečlivě utajovaný vztek. Vztek na všechno i na všechny. Protože je na působišti ze všech nejdéle, jeho znalosti jsou úžasné. Skřet je absolutní znalec všech práv, zákonů i řádů, které uplatňuje do mrtě a vydává povolení pouze v krajním případě, kdy ví, že další odklad nebo zamítnutí by odporovalo nějakému nařízení nebo paragrafu. Nedá se říci, že by své zákazníky nenáviděl, spíše jsou mu lhostejní. Jeho neúprosnost i neústupnost je posledním výkřikem zklamaného kariéristy, který tím dává světu, ale hlavně vedení své organizace na vědomí, jakéhože specialistu a znalce to systém opominul. Běda těm, kteří nějakou nejapnou poznámkou dokáží probudit jeho vztek. V tom případě se otevřou brány byrokratického bludiště a jste v zakletém zámku, o jakém nesnil ani Kafka, a vy jste od té chvíle kavkou...

Jediným možným způsobem, jak jednat se Skřetem, je naprostá soustředěnost, když k vám mluví, a opatrné pochlebování. Velice opatrné! Skřet je neobyčejně inteligentní a sensitivní. Nenávidí ironii, kterou automaticky vztahuje na svou osobu, ať už oprávněně či nikoli. Ironie u něj vyvolává záchvaty vzteku. Ten se projevuje tak, že najednou začne rychle polykat, aniž by mluvil, pil nebo něco jedl. Občasné utrousení pochvaly ohledně jeho znalostí ho sice může naladit do příjemnější nálady, ale je to balancování nad propastí. Poznámka musí být jasná, správná a obdivná, jinak si zahráváte se svou budoucností.

...Pane, tomu se říká znalost!... je poznámka správná. Naopak ...pane, tohle nemůže znát žádný normální člověk... je poznámka, která u Skřeta vyvolá okamžité dávení.

Jel jsem na Council od architekta pln chmurných myšlenek, které ještě zesílily, když místo vyvolaného Johna přišel Skřet... Bůh mě netrestej, ale v tu chvíli jsem tušil, že kalich hořkosti nejen vypiju do dna, ale určitě i vylížu.

Podal jsem mu plány se surveyskou analýzou třesoucí se rukou a beze slova. Chvíli si plány prohlížel a pak je porovnal se surveyským měřením.

Proč chcete pozemky přegradovat? zeptal se nevrle.

Nejraději bych mu odpověděl, že já ne, to Tony, ale byl jsem tak zblblý, že místo toho ze mne vylétlo jen zmatené ... já nevím, já tomu vůbec nerozumím.

No, tak gradovat nemusíte, odpověděl povýšeně a vlastní rukou se podepsal. Pak se vzduchem mihlo razítko a bylo to.

Děkuju, mockrát děkuju... šeptal jsem vděčně neschopen promluvit nahlas.

Skřet naprázdno jednou polknul a pak zavrčel ...tu jímku tam taky dávat nemusíte, stačí když natáhnete P dvoustovku odsud... zabořil tužku do plánu a nakreslil čáru ... tady k silnici. To vás přijde tak na polovinu ceny jímky... a jeho tužka připsala nějaký technický termín do plánu.

Co je to P dvoustovka?... zamumlal jsem.

Hrdlo se mu rozcukalo a on vyštěkl ...na to se zeptejte svého inženýra, na to ho máte!