Biblí svatou čtu s napětím a Ježíšovi vyloženě fandím, ale zdá se mi, že v bibli chybí humor. Jako by nebesa humor neznala a někdy se až třesu hrůzou, že humor je výmysl ďáblův....

Biblická krajina je nejen poušť písku, ale, obávám se, i poušť legrace a zábavy. Písku rozumím. Však ho tu všude je a pozemky na mé subdivizi jsou jako poušť, protože nepršelo a neprší a jen kobercová tráva kolem chodoníků, v šíři jednoho metru, se jakž takž zelená. Udržuji ji v tom požehnaném stavu obdenním kropením. Vodu si půjčuji od sousedů. Za to jsem jim už zaplatil. Hlavně na elektřinu pro pumpu, ale občas přidám i nějaký ten dáreček v podobě láhve whisky nebo kartonu piva. Moc mě to nebaví, ne ty výdaje, ale to kropení. Zalití každé ulice trvá šest hodin, protože to musím dělat ručně. Jakékoliv rozstřikovače, které jsem vyzkoušel, stříkaly vodu kolem dokola a nebyly na úzký pruh trávy účinné. Nejvíce pokropily asfalt na ulicích. Ach, kdyby jen chtělo zapršet! Jinak už brzy bude biblično kolem dokola. Poušť písku, krajiny, ducha a humoru....

Jedinou radost mi udělaly hotové plány na dům, když jsem si je vyzvedl. Byly pěkné. Přesně takové, jak jsme si je s ženou vysnili a nakreslili. Vpředu se skvěla velká garáž a dům měl orientaci na sever, tedy ke sluníčku, s prostornou verandou, která naopak měla před horkým letním sluncem chránit. Přesto jsem potlačil chuť zaplatit za provedené výkresy na místě, jak je mým zvykem, protože dluhy nemám rád, a architektovi jsem jen poděkoval mumlaje, že mu požadovaný obnos zašlu později. Plány jsem ihned odnesl na Council ke schválení, věda, že jim to bubde trvat pěkných pár týdnů jako cokoliv jiného, i když zcela rutinního, čím se jejich úředníci zabývají. Zkušeností jsem s tím měl požehnaně a už dávno jsem se vzdal zbytečných nadějí, že by se snad dalo něco uspíšit. Ostatně na subdivizi pozemků jsem měl spoustu práce, která také ještě nebyla ukončena a na niž jsme měli mít finální inspekci příští týden. Těch pár týdnů, které jim určitě schválení plánů vezme, jsem hodlal využít ke skončení prací na pozemcích a pak se naplno věnovat stavbě domu. Teda, kdyby zapršelo. Když už jsem v budově Councilu byl, ještě jsem si odskočil na oddělení plánování, aby mi onu slíbenou finální inspekci potvrdili. Nebylo toho zapotřebí, dobře jsem věděl, že inspekce se konat bude, ale doufal jsem, že bych mohl z úředníka, který se o mne staral, vymoci pár ústupků. Většinou šlo o prkotiny, na jejichž splnění mně moc nezáleželo, i když jsem je nepovažoval za naprosto zbytečné. Mnohem větší problém, na kterém mi záleželo, jsem spatřoval v přegradování dvou pozemků na konci Kirkwood ulice. Na to bych musel objednat buldozér a grader. Tedy účet do tisíců.

Dle propočtů mého inženýra toho však nebylo třeba, měl na to survey, kterou nechal udělat a já zaplatil. Jenže úřadující councilský inženýr Tony na tom sveřepě trval. Zde se střetávaly síly, které do sebe mocně bušily, protože jim šlo o hodně. Tonymu o dokázání své pravomoci a mně o peníze, které ubývaly rychleji, než jsem původně počítal. Zatímco Tonyho úřednická ješitnost neznala mezí, můj bankovní účet ji znal. Tuhle bitvu jsem vyhrát musel, ale moc rozhodnutí byla zcela v rukou Tonyho... Na svoji výhru bych moc nevsadil a když jsem si nechal Tonyho zavolat, marně jsem přemýšlel, jak začnu. Mám se do něj pustit? Vytasit se surveyskou analýzou, kterou stejně už znal a odmítl? Nebo si mám před něj kleknout, rozplakat se a ukázat mu výši svého bankovního konta? A třeba chce, abych mu něco šoupnul? Tohle typicky české uvažování jsem rychle zapudil. Austrálie přece jen není Česko a já tohle ze zásady nedělám, z toho jsem buď vyrostl, nebo tu jsem už moc dlouho...

Jenže místo Tonyho přišel John. Tony si prý vzal dovolenou a měsíc tu nebude, takže mé problémy má teď na starosti on. Já překvapeně pokýval hlavou a jen jsem se zeptal, zda finální inspekce se přesto konat bude. No jistě, ubezpečil mě John, proč by se nekonala?

Upaloval jsem domů, vymýšleje, jak této nové skutečnosti využít. Zavolal jsem svému inženýrovi a spolu jsme vymysleli plán. Budeme Johnovi presentovat surveyské plány jako odpověď na Tonyho obavy o spádu pozemků a protože survey potvrzovala, že se přegradování dělat nemusí, snad nám to uzná. V jeho moci to je. Záleželo na tom, co mu Tony řekl, než na dovolenou odjel. Doufal jsem, že v tom úřednickém bordelu, který jsem znal z vlastní zkušenosti, se Tony na všechno vykašlal a neřekl nikomu nic...

A pořád nechtělo pršet. Naopak! Přes víkend se zvedl veliký vítr ze severovýchodu a severní chodníky obou ulic, kde jsem měl položené koberce trávy, zavál až do poloviny pískem. Já jsem v tom větru popojížděl po subdivizi s kolečkem a vytrhával kapradí, které se dralo na povrch. Kapradí rašilo v nových a nových výhoncích, takže hrozilo, že zaroste celou subdivizi. Větrem zvířený písek mně bičoval nohy i záda, jak jsem se stavěl po větru, abych si ochránil obličej a hlavně oči. Práce mě v těchto podmínkách nejen nebavila, ale připadala mi naprosto zbytečná. Brzo odpoledne jsem toho nechal a když jsem s kolečkem přejížděl trávu u chodníku v Bohemia ulici, byl už písek i na asfaltu. Kdybych byl ženou, tak jsem se v tu chvíli, na mou duši, rozplakal. Jenže chlap si tenhle přepych odreagování nemůže dovolit. Nezbyly by mu síly na nic jiného.

V pondělí, když vítr ustal, jsem vzal hrábě, lopatu i kolečko a šel škodu zkontrolovat. Písek tvořil do poloviny chodníků malinkatou závěj, která trávu úplně přikryla. Hrábě byly k ničemu, protože jimi píseček krásně prokluzoval, a navíc trhaly ještě neukořeněný koberec trávy. Lopatu jsem mohl použít jen částečně, pak jsem písek musel hrabat bosou nohou, ale tenhle boční pohyb, při kterém jsem používal nohu jako koště, byl dost únavný. Vnitřní svaly mých stehen brzo bolely jako při bruslení a to jsem odhrabal jakž takž dest metrů, přičemž každá z mých ulic je sto metrů dlouhá. Nakonec jsem zjistil, že nejlepší výsledek přináší prosté hrabání rukama. Pokorně jsem si klekl a hrabal písek pod sebe. Pak jsem se posunul dozadu a pokračoval v hrabání až byl písek z trávy zpět na poli. Šlo to poměrně dobře i když pomalu a vyhrabaný písek jsem nechával schválně přímo u trávy, kde tvořil násep, který, jak jsem doufal, by zabránil zavátí, kdyby se vítr zase zvedl. V té pozici pokory jsem začal rozmlouvat s Bohem. Pane Bože, šeptal můj mozek, tohle se vám skutečně povedlo! Já sice věděl, že mne jednou na kolena dostanete... ale ani ve snu by mě nenapadlo, že takhle.

Mé rozhovory s Bohem jsou většinou jednomluvou. A když říkám většinou, tak vlastně ulévám moderní politické korektnosti, pro kterou není nic absolutní nebo na sto procent, ale napsat bych měl, že jsou jednomluvou pořád. Já mluvím a Pámbu jen poslouchá, ale humornost se mu upřít nedá, jinak by mě nic nenapadalo... Proto si myslím, že biblí svatá nám Stvořitele představuje moc vážně, humor tomu chybí, zatímco v prostém životě je humoru tolik, že i nebesa se někdy otřesou smíchy. A protože já nikdy žádnou legraci nezkazím, lehce jsem opustil své tělo a pozoroval se vnitřním zrakem, jak v potu tváře hrabu jako pes, potím se u toho a hekám. Jak ten chudák, Stáňa Moců, se snaží, aby měl krásné pozemky a on na nich vydělal, takže bude mít na další materielní požitky a břicho mu naroste ještě víc než dosud a že se vlastně neklaní Bohu, ale mamonu... Směšné a hlavně symbolické(!) bylo pozorovat, jak se snaží nahrabat si, zatímco za jeho zády raší nové a nové kapradiny, takže až se otočí.... a pak se stalo něco úžasného. Stáňa padl na záda, tak jak byl, špinavej a umouněnej a řval smíchy. Tohle se Vám, Pane Bože, opravdu povedlo! Oh, Lord, You are the Number One! Já blbec, kdybych nevytrhával kapradiny, tak na mých pozemcích vytvořily přirozený rostlinný koberec a vítr by nikdy nezavál chodníky pískem... ha, ha, ha... ale že si to zasloužím!

Dva dny jsem rukama shraboval písek z trávy a už na mne nebyl směšný pohled a na konci těch dvou dnů se nade mnou a nad mým písečným úhorem, rozplakala i nebesa. Pozdě v noci se rozpršelo a já moc dobře tušil, proč nebesa pláčou, a byl jsem za to vděčný. Pršelo drobně, ale vytrvale a já stál na zápraží našeho pronajatého domu, kouřil a celým tělem, vysušeným od australského slunce, nasával tu vlhkost. Hlavou se mně honily myšlenky, že kdybych teď zasel travní semínka (i kdybych to musel udělat ručně), že by nějaká tráva vyrašila, zkrátka se chytila a pak už bych mohl všechno nechat na přírodě.

Hned druhý den ráno jsem nedočkavě běžel za Adrianem, greenkeeperem našeho bowling klubu, znalcem i poradcem a chtěl vědět, kolik napršelo. Adrian tohle vede v knize dešťů a má záznamy o kdejaké přeháňce mnoho let nazpět..

"Sedm a půl milimetru," odfrkl si opovržlivě zahradník, "to je, jako kdyby tě někdo pochcal."

Tak vám nevím, jak to ta nebesa myslela, ale humor určitě znají...