Američané mají pořekadlo, že nic není zadarmo (no lunch is free), a mají pravdu. Je to lehce ironický postřeh ze života, v kterém boží mlýny melou do staccata rytmu: dělej si co chceš, člověče, a zaplať.

Většina věcí se dnes platí penězi, ale i služby a jiné servisy se lidé snaží ohodnotit monetárním systémem. Jenže ne všechno se dá tak ohodnotit, tedy cenově určit hodnotu, dejme tomu slušnosti, poctivosti, ale třeba i hlouposti. V božím přikázání - dělej si co chceš a zaplať - se za svobodná rozhodnutí platí zdravím, svobodou, nesvobodou a charakterem. Cenou za život je smrt.... Jen ten, kdo se nenarodil, nemusí zaplatit...

Já tohle všechno vím a chápu, ale všechno se na mne valí, jsem pod tlakem sil, které neovládám, a bojím se, abych nakonec za všechno své snažení nezaplatil cenu, která nebude odpovídat získanému materiálnímu zvýhodnění. Ne, že bych se bál, že něco přeplatím, ale že to zkrátka nebude stát za ty deprese, které občas ze všeho dostávám. A také, víte, člověk za chyby platit musí, ale je docela jiná, když musíte platit za chyby druhých.

Místní Council mě má v hrsti a vyžaduje neustále nové a nové úpravy na subdivizi pozemků a už to ani nedává smysl, ale úředník je neoblomný, protože může a ví, že on, jako můj (public) servant, má nade mnou moc. A tak si vymýšlí různé předělávky jako přegradování sklonu pozemků, aby voda odtékala, kam má, a vůbec nebere ohled na to, že je to zbytečné, protože zdejší písek propouští vodu rychlostí jednoho inche každé čtyři minuty. I kdyby ve Stuarts Pointu pršelo 36 cm vody každou hodinu, voda by nikam netekla a prosakovala se pískem přímo do moře. Mám na to dobrozdání od geo firmy Holmes & Holmes, ale Council to nezajímá. Proč také, když servanti svým pánům vládnou a nemusí za své chyby platit. Vodovodní roura se podle councilských plánů vedla tak, že místo na hlavní rouru narazila na sběrnou jímku odpadové vody. Obchvat stál o dva tisíce více. Že jímka na jejich plánech zakreslena nebyla a že určenou dráhu k hlavní rouře vymáhali oni, nikoho nezajímá. Zaplať, mrzký obtěžovateli. Za zkrásnění pozemků jsem musel vydat Councilu pět tisíc a když jsem se ptal, kdy je přijdou zkrásnit, bylo na mne pohlíženo se shovívavým úsměvem jako na pitomce. To přece musíte vy a váš subkontraktor... my jen kontrolujeme a jedeme podle knihy (by the book). Já už jsem se neudržel a řekl, že i Osáma bin Ládin jede podle knihy, ale to ještě neznamená, že je spravedlivý.

Také stavba mého domu vázne, vlastně ještě ani nezačala. Zatím jsem v procesu vyhodnocování různých kvót a zjišťuji, že stavitelé i kontraktoři nestaví pro radost jako já, ale pro zisk. Smilování se od nich jeden nedočká... Ne, že jsem s tím nepočítal, ale jejich neochota je až zarážející. Především se vás všichni snaží dokopat k tomu,co znají a umí. Tedy ke zkratkám. K nejlehčímu (pro ně) způsobu stavění, brání se jakýmkoliv novotám a když na nich trváte, přemršťují ceny s nejapnou výmluvou, že se musí pojistit proti nedozírným důsledkům (unseen circumstances). Jelikož jsem ve stavařině poměrně zelený, potřeboval bych poradit, ale není od koho. Jsem na všechno sám a trochu mě to deprimuje. Sám jsem a proti všem. I moje žena odjela na tři měsíce do Západní Austrálie, protože jsme už nutně potřebovali nějaký příjem. Dělá v nemocnici na konci Nulaborské pláně ve městě Norseman. Často si telefonujeme, ale chybí mi, holčička, chybí...

A tak jsem se rozhodl, že všechno záleží jen na mně a co si neudělám, to mít nebudu. I to zkrásnění pozemků. Večer jsem v hospodě vyhledal bílého Petra, který doma pěstuje palmy na byznys jaksi bokem, protože jeho hlavním zaměstnáním je těžká mašinérie, tedy traktory a buldozery. Znal jsem ho, protože pro mne už pracoval na subdivizi. Je to dobrej kluk a za pouhé dvě stovky mně prodal sedmnáct palem a ještě k tomu přihodil půl náklaďáku mulche a pytel kuřecího trusu. Prej abych dal pod každou palmu lopatu tý vonící nádhery a že se budu divit. Já jsem do té domluvy přihodil pár vtipů a ani pivo jsem mu nemusel koupit. Jenže Petr netušil, že jedná s připitomělým švejkem středoevropského původu, kteřížto tvorové postupují dle instrukcí do mrtě, nebo naopak na všechno kálí. (A pak chci něco vytýkat Councilu!) Bože můj, kdybych se na palmy vykálel, ty by rostly! Bohužel, zkušený zahradník a švejk v jedné osobě, Stanoušek Moců, se rozhodl plnit instrukce do mrtě. Sice mu bylo divné, páč někde slyšel, že kuřecí hovínka mohou popálit kořeny rostlin, že by měl posadit palmy přímo do trusu, ale odborník mu přece řekl lopatu pod každou, tak jaképak uvažování. Takže Stanoušek se činil, seč mohl, a ještě palmám přidával. Půl druhé lopaty a basta! Aby kór rostly jako z vody, pardon, ze šitu...

Prvních pár dní se nic nedělo. Palmy s mulchem kolem dokola vypadaly imposantně, protože byly poměrně veliké a celá subdivize získala na vzhledu. Koncem týdne začaly palmy žloutnout. No co, utěšoval se odborník Stanoušek, maj asi šok z přesazení a až si zvyknou, tak to vypukne! Místo vypuknutí růstu však začaly palmy hnědnout do barvy kuřecího trusu a listy začaly nabírat splihlost oslích uší. Nebo mužského přirození po studené koupeli. Na jejich erekci nezbyla než vzpomínka...

To už bylo moc i pro Stáňu a tak vyhledal Petra Bílého, který se zděsil a nevěřícně kroutil hlavou. Vždyť i malé dítě ví, že kuřecí kompost se sice pod stromy při sázení dává, ale pak se na něj nasype hlína a teprve na to, se posadí sazenice! Jinak ten šit skutečně kořeny spálí...

Druhý den jsem nastoupil na subdivizi znovu a celý den jsem palmy přesazoval. Pro jistotu jsem hovínka vykopal úplně a vlastníma rukama je rozprostřel kolem palem na POVRCHU, aby ten neřád nic nespálil. Takže momentálně jen trnu, jestli jsem zase něco nepodělal a místo palem mi nezačne v mulchi růst jako divá tráva a jiné plevely...

Nejraději bych kuřecí trus vyhodil úplně, ale nedalo mi to, protože jsem jej dostal ZADARMO. Jenže, jak vidíte, za všechno se v životě platí, nic není zadarmo, i když třeba za to nezaplatíte penězi. Američani mají pravdu, there is no such thing as a free lunch.

A ještě takovou doušku. Týden po mé usilovné práci s palmami mně Council vzkázal, abych je rychle koukal zase vykopat. Že cocos palmy jsou zakázány vysazovat poblíž nebo přímo na veřejných a councilem vlastnících pozemcích (na mé subdivizi vlastní chodníky). Odvětil jsem obratem, že s tímto moudrým nařízením nelze než souhlasit, ale že moje palmy jsou rodu Alexandra a ty povolené jsou. Zároveň jsem poradil, že v University of NSW pořádají výborný kurs pro začínající hortikulturisty, kam možno zapsat kohokoli, kdo nerozezná cocos palmu od Alexandrovské, councilské odborníky nevyjímaje. Jestli mně i po tomhle přinutí kopat... tak teda budu, ale tam, kde se jejich odborníci utírají papírem....