Ještě ze začátku, když jsem pln optimismu plánoval českou vesničku o šestnácti staveních, jsem psal do českých novin články o svém záměru a snažil se zdejší Council přesvědčit, že bude výhodné, když mi půjde na ruku. Bohužel, na jeden článek krajanských novinách jsem nedostal žádnou odpověď a u druhého mi redaktor omylem vytiskl špatné telefonní číslo, takže se mi nikdo nedovolal. Jen jeden nadšenec, který se nenechal odradit a někde mé správné číslo našel.

Zavolal mi, když jsem nebyl doma, takže mi zanechal zprávu na záznamníku, abych mu zavolal já. Byl jsem zvědavý, jestli to bude první kupec, ale trochu jsem se bál, co mu řeknu, protože tou dobou mně už bylo jasné, že Council mi na ruku nepůjde. Nejenže se radní domáhali poplatků za vysazování stromků v našem distriktu, ale ještě chtěli poplatky za dětská hřiště, augmentaci vody, příspěvky na kanalizaci a poplatky pro jejich právníky, kteří, dá rozum, nemohou dělat zadarmo a protože to jsem já, kdo od Councilu něco žádá, měl jsem platit i je. Bránil jsem se, protože jsme v lesích, kde je tolik stromků, že mezi nimi není místo kde vysazovat nové. Kolem S. Pointu se dá jenom kácet, tvrdil jsem v dopise nanečisto a škrtl tento požadavek, teprve na upozornění své ženy, že by po mně radní mohli chtít příspěvek na kácení. Pro dětské hřiště jsem nabídl jeden ze svých pozemků a na kanalizaci jsem odmítl platit cokoliv, dokud tu ta kanalizace nebude. S. Point totiž jede na septik, a to tak ekologicky čistě, že nemusíme nic pumpovat a při tom ani nic neznečistíme.

Bohužel, systém řízení, který se dneska uplatňuje, nedá nic na logiku, natož na daňové poplatníky, takže mé logické důvody byly šmahem odmítány, protože by to znamenalo odpustit mi poplatky. Také by to ale znamenalo zlevnění cen mých pozemků, jenže to Council nezajímá. Nejen ten náš, pochopitelně, ale councily všechny, protože ty už dávno pochopily, že tu nejsou od toho, aby nám sloužily, ale naopak my, ratepayers, jsme tu od toho, aby měly na kom vydělávat. Tenhle trend, věřím, vyplynul jako vedlejší produkt privatizace, která na každého tlačí, aby si na sebe vydělal. Takže budu platit nejen za vymyšlené sázení stromků (tenhle požadavek je enviromentally friendly, a tedy i politicky korektní), ke kterému nedojde, ale i na dětské hřiště, které nebude postaveno, neb má nabídka jednoho pozemku za tím účelem byla odmítnuta, protože to poslední, co Council potřebuje, je postavit nějaké pitomé hřiště a pak se o ně muset starat. Největší urážku logiky však vidím v tom, že musím zaplatit přes tři a půl tisíce dolarů za každý pozemek na neexistující kanalizaci....

Takže když jsem neznámému českému zájemci zavolal ohledně jeho zájmu o českou vesnici, měl jsem sice radost, ale i neskrývané obavy ohledně cen pozemků. Co mu vlastně řeknu, když jsem tolik chtěl udržet ceny dole a zatím mi je councilské poplatky vytočily o sedm tisíc více, než jsem počítal?

Bavili jsme se asi půl hodiny a já neznámému muži vysvětloval, jak to tu vypadá, chodí a vůbec všechno, co už jsem o distriktu věděl. Z jeho klidného hlasu jsem cítil, že to je intelektuál se smyslem pro humor a že nemá zájem jenom o lacinou zem, ale o přírodu a vůbec o věci, které zajímají i mne. Uklidnil jsem se a rozhovor plynul docela bezstarostně, jen jsem pořád čekal, kdy se mě neznámý muž zeptá na ceny a jestli bych mu neposlal plánek subdivize. (Nechal jsem je schválně natisknout za tím účelem.)

Jenže neznámý se jaksi pořád nedostával k tématu a zaváděl rozhovor na mé knihy. Nijak mi nepochleboval, naopak byl dost kritický, ale mě nezajímalo, jestli je má rád nebo ne, já chtěl vědět, kdy začne o pozemcích a kdy se zeptá na cenu. Nakonec jsem to nevydržel a zeptal se ho sám.

"No, proto vám vlastně volám," řekl neznámý zvolna a mně se zatetelilo srdce radostí. Zákazník! Here we go, česká vesničko! volalo to ve mně radostně.

"Víte, co se o vás říká?"

"Nevím," hlesl jsem překvapeně.

"Říká se, že ten Moc si nahrabal a teď by ta kurva na nás chtěla vydělat..."

Mlčel jsem překvapením.

"Já tomu samozřejmě nevěřím, řekl hlas rozpačitě, ale říká se to o vás."

"Kde?"

"No... v českým klubu... a i jinde... tak jsem si myslel, že byste to měl vědět."

"Kdo to říká?"

"Lidi.."

"Jména!"

"No to nevím a i kdybych věděl, tak vám je neřeknu. Já nejsem udavač!"

"Takže ze všeho toho říkání si pamatujete jen jedno jméno a to je Moc?"

"Jo.... tak nějak..."

"Poslouchejte, máte vy vůbec zájem si tady něco koupit?"

"Kdo, já? Ne," zasmál se neznámý, "na mne to je moc daleko od Sydney."

"Takže, vy jste mi zavolal, abych s vámi nepočítal?"

Rozhostilo se ticho, v kterém jsem zavěsil.

Druhý den jsem zajel do Macksville k realitnímu agentovi Danielovi, kterého znám z Workers klubu, kde jsme spolu už vypili pár piv. Je to Australan, mladej a snaživej kluk a zdá se mi, že i fér. Dohodli jsme komisi a já mu dal všechny pozemky k prodeji kromě dvou, ty jsou pro mne. Cenu jsem zvedl o deset tisíc...

Neznámý Čech měl pravdu, teď už chci skutečně vydělat, ale jestli jsem kurva, o tom bych se hádal. Ale pokud ano, pak už jsem kurva australská....