Přišlo pondělí, tak jako přichází po neděli pondělí každý týden, a přece to bylo jiné než každý týden. Zmizel poslední najmutý dělník včetně Steva a já na stavbu nastoupil sám. Jenže už to nebyla stavba, ale pěkný dům, který potřeboval jen uklidit, umýt, zamést a mohli jsme se nastěhovat... Ještě zbývala kolaudace Councilu v úterý, ale věřil jsem, že to bude holá formalita.

Sen, že si postavíme dům sami, podle našeho a našich představ, byl nejen na dosah, ale i k pohlazení přede mnou. Pohladil jsem drsnou stěnu s granositovou omítkou, kterou jsem nejen sám natáhl, ale i zabarvil na lehce kapučínovou barvu, jak si přála žena. Najednou jsem si uvědomil, že nejen dneska, ale už vůbec, nemusím brzo vstávat a každé ráno si mohu přispat. Zkrátka, že už jen lážo plážo a když budu chtít, tak s tím mohu seknout, kdy se mi zachce, a nehonit se. Pravda, dneska to ještě nešlo, měl jsem na osmou objednáno přes čtyři sta čtverečních metrů turfu, jinak drnové trávy, kterou mi přivezou v srolovaných kobercích osm stop dlouhých a stopu širokých. Stačilo koberce rozvinout a měli jsme instatní trávník. To rozvinování jsem hodlal udělat sám, neb žena už odjela do Sydney za dcerou, aby nejen pomohla radou, ale i prakticky jako zdravotní sestra porodnice, s narozením našeho prvního vnoučete. Byli jsme domluveni, že já se dostavím do týdne, až položím trávu a pořádně ji zavlažím, aby se chytla. Do porodu chybělo deset dní, takže jsme to měli dobře vypočítané. V žádném případě jsem nechtěl propást moment, kdy se stanu dědečkem. Ostaně, dceři jsem to slíbil.

Před osmou přišel Adrian, greenkeeper z našeho klubu, který mi trávu objednal a domluvil i slušnou cenu, protože se v branži celý život pohybuje, a tudíž i vyzná. Když říkám přišel, tak trochu přeháním, protože se sotva přivlekl. Před týdnem si udělal záda a chůze mu pořád činila značné potíže, takže jsem mu vyhuboval, že si se mnou dělá zbytečné starosti, že na všechno stačím sám. Ostatně ve své situaci mi nemohl pomoci, i kdyby chtěl. Adrian to uznal řka, abych byl opatrný a neudělal si záda také, že by tu bolest nepřál ani nepříteli. "Moc se neohýbej a rozvinuj role trávy nohou, jinak jde o záda. Já bych ti to ukázal, jak se to dělá," a greenkeeper se pokusil naznačit pohyb nohy, načež jen sykl bolestí a znechuceně si odplivl.

V osm přijel náklaďák s takovou kupou srolované trávy, že jsem si přál, aby si Adrian ty záda neudělal. Řidič měl závozníka a ve třech jsme trávu skládali přes půl hodiny. Adrian nás komandoval a pod jeho moudrým vedením jsme role skládali strategicky na různých místech do kup, abych je při rozvinování nemusel daleko nosit. Za což jsem mu byl později hrozně vděčen, protože mi to velice pomohlo a práci skutečně usnadnilo. I tak jsem ale musel nosit role trávy z místa na místo a ohýbat se jako kuli. Každou roli jsem rozvinul nohou a pak se ji snažil dle Adrianova návodu dokopat do latě, ale ne pokaždé to šlo, a tak jsem se ohýbal a ohýbal. Já na tohle mám okoukanou metodu aboridžinských žen, které se ohýbají den co den při sběru různých bobulí a nikdy jsem u nich neviděl, že by si některá udělala záda. Prostě se neohýbají v kříži, ale s pevně napnutýma nohama ohnou torso už v kyčlích. Je to posice, jako když s napnutýma nohama sedíte na zemi, akorát že stojíte. Sice si u toho protáhnete zadní stehenní svaly, ale záda to drží parádně. Musím se však přiznat, že tolik rolí, kolik jsem musel rozvinovat a poponášet já, by udolalo asi i černošky. Takže když jsem pozdě odpoledne rozvinul poslední koberec zelené trávy, lezl jsem už po kolenou, černý od hlíny až za ušima, mezi domorodkami bych se určitě ztratil...

Jelikož jsem den před tím (ano, na svém my Češi pracujeme i v neděli!) zabudoval pod zem rozstřikovače vody, stačilo teď otočit kohoutkem a... krása! Ze země vyjely hlavičky rozstřikovačů a gejzíry vody začaly zavlažovat položenou trávu. Zhroutil jsem se vyčerpán na verandě a - čert vem všechny korektní pozice - hověl jsem si v poloze napůl leže, napůl sedě a vychutnával krásu toho momentu. Momentu, kdy si kuřáci zapalují a my ostatní se soustředíme na čerstvý vzduch. Je to moment, kdy jeden nejen vychutnává krásu udělaného, ale soucítí s ní i skrz bolest, kterou mu ta námaha přivodila. Je to holt porod.

V ten moment zadrnčel mobilní telefon, který mi žena nejen zanechala, ale i přikázala neustále nosit. Jelikož jsem ho při pokládání trávy nechtěl umazat hlínou ani zavlažit vlastním potem, ležel na mé bundě, kousek doprava. V poloze napůl sedě, napůl leže jsem se doprava natáhl levačkou a uchopil drnčící phone pevně do ruky. V ten moment mi v kříži divně ruplo a já jsem si udělal záda...

"Dostala porodní bolesti," řekla žena.

"Já taky," odtušil jsem nemoha se hnout.

"Nech si ty svoje kecy a koukej okamžitě vyrazit! Má je mírný a prvničkám to většinou vezme dobrejch šest hodin, takže to stihneš. Víš, žes jí to slíbil!"

"Jsem lev! Jsem orel!" zarecitoval jsem bolestně, "ale teď je ze mne žížala."

"Leť, orle! Víš, že tě tu potřebujem," žena se zarazila, "a já tě pořád miluju." A rychle zavěsila.

Jenže já jsem byl opravdu žížala, a tak jsem se začal plazit domů. Nějak jsem se umyl. Nějak jsem se oblékl a nějak jsem i vlezl do auta. Bylo to namahavé, ale bolest se jakž takž dala vydržet, když jsem se v sedadle zapřel a za záda si nacpal polštář....

Do Sydney je to od nás pět až šest hodin, záleží na síle provozu. Jel jsem rychle a protože byl večer a potom už noc, jelo se mi dobře, ale rozhodně mně dobře nebylo. Za Kempsey bolest trochu povolila, protože zabraly dva panadoly, které jsem doma spolknul. Celou cestu jsem přemýšlel, jestli já mám tohle za potřebí. Takhle se dřít na domě a nakonec zmeškám i dceřin porod....

Před Sydney se bolest zase vrátila. Musel jsem zapřít nohy o zem a tlačit se do sedadla, abych vůbec mohl jet. Jel jsem přímo do porodnice. Nějak jsem se dostal až k recepci, ale tam už jsem to nevydržel. Musel jsem si lehnout. I lehl jsem si na podlahu. Sestřička vyběhla z recepce.

"Co vám je?"

"Já mám bolest, prosím vás, už porodila moje dcera Nicole Moc?"

"Vy jste otec Nicoly? Vaše žena tu léta pracovala, viďte?"

"Ano, prosím vás, už..."

"Ne, právě teď odjely. Byl to falešný poplach. Pane Moc, nemohl byste si sednout do židle?"

Nemohl jsem se ani hnout, natož sednout. Sestra zavolala mladého internistu, který mě nechal odnést do ordinace a tam vyšetřil. Měl jsem nejen bolest, ale i vysokou teplotu. Dostal jsem injekci, kapačku a na noc mě uložili na chirurgii, nikde jinde volno nebylo. Za hodinu přišly moje ženské a naoko se mě jaly hubovat, to já už poznám... Tvrdily, že jsem jim to měl říci a nikam jsem neměl jezdit.

"Vždyť jsem ti říkal, že jsem žížala," bránil jsem se ženě slabě a hned nato jsem vytřeštil oči a pokusil se vstát. "Do prčic, já nechal na verandě telefon! A taky jsem nevypnul vodu!"

***************

Abych to stavění nějak ukončil, chtěl jsem udělat takovou rekapitulaci. Zkrátka v poslední kapitole to své snažení shrnout, jestli to jako stálo za to. Jestli bych něco podobného buď doporučil, nebo znova ve svém věku udělal. Nevím. Teď opravdu nevím.. Ztratil jsem váhu a jsem určitě víc fit. Postavil jsem dům, který je solidní a nic na něm není ošizeno. Popral jsem se s problémy a něco se naučil. Překonal jsem i svou fobii z výšek. Dokázal jsem to. Na druhou stranu jsem si i dost vytrpěl a párkrát mně vytekly nervy. Finančně jsem uletěl, i když jsem s tím trochu počítal. Stavění je holt nevyzpytatelné. Takže nevím, ale vím, že jsem se o své poznatky s vámi moc rád dělil a doufám, že jste mne rádi četli ...

Tak vidíte, jel jsem do nemocnice za dcerou a dopadlo to tak, že dcera musela do nemocnice za mnou.... Copak já mohu něco doporučovat?

(Celá tato série článků o stavbě byla psána pro kanadský list Nový domov, v němž byla také uveřejněna.)

**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.