Konec stavby se blížil mílovými kroky a já se dlouho těšil, jak si jej vychutnám, jak budu nadšen, že už to mám "za pár", a jak si pak odpočinu a pořádně se vyspím, zkrátka si dám pohov a nebudu muset nic narychlo ani nadlouho dělat. Načež nastal takovej frmol, že jsem si nemohl nejen nic vychutnávat, ale hlavně odpočívat.

Trades people, které jsem na radu svého stavebního vůdce Steva vybral, domem jen kmitali a dodělávali věci, na které jsem nestačil já sám. Dlaždičkář dláždil v koupelnách a já si ho najal hlavně proto, že jsme po celém domě měli tu dřevěnou podlahu, která se zvedala 55 milimetrů nad beton v koupelnách. Vyrovnat tento rozdíl jsem sice mohl sám, ale nevěřil jsem, že bych to udělal tak dokonale jako profesionál. I míchal jsem mu jen beton a dobře jsem udělal, protože odvedl dokonalou práci, kde se rovná podlaha střídala s podlahou, která se svažuje k odpadním kanálkům, jako třeba ve sprchách nebo v prádelně.

Také na nalakování okenních rámů jsem si vzal malíře, který mi pak udělal i venkovní "eves", protože to je práce patlavá, kde si neustále musíte dávat pozor, abyste nepřetáhli hranici a mně by to trvalo moc dlouho. Instalatér s elektrikářem se budovou jen míhali a i když elektrice rozumím, však jsem si v Penrithu instaloval všechno sám, tady jsem nesměl, neb nedržím elektrikářskou licenci. Tu jsem sice v Penrithu nedržel také, ale tam už byl dům povolen, kdežto zde jsem potřeboval podpis profesionála.

Tohle všechno nebylo zadarmo a peníze se z kapsy jen řinuly, takže jsem začínal mít dojem, že to finančně nevydržím. Že jsem se svým rozpočtem ulétl, to jsem věděl již dávno. Nejdražší byla kuchyň, která mě stála přes sedm tisíc a na niž jsem dal polovičku jako zálohu, načež se kuchyňář ztratil. Doslova a do písmene. Žena jela do Macksville nakoupit a stavila se v jeho dílně, která zela prázdnotou. Parchant se odstěhoval neznámo kam, a to i s naší zálohou. Den co den jsme truhláři volali na jeho mobil a den co den jsme dostávali stejnou odpověď nahranou na záznamníku, že nám zavolá, abychom zanechali naše číslo po pípnutí....

Kuchyň jsem teda odepsal, i když nerad. Ty blbe, lál jsem si, jako bys nevěděl, že záloha se nedává lidem, které neznáš! Copak jsi v životě o nic nepřišel? Z ničeho ses nepoučil?

Načež mi můj vnitřní hlas, můj věčný druh a oponent, začal připomínat, kde všude jsem v minulosti uletěl. No jo, bránil jsem se, ale tenhle chlap měl výbornou pověst a kuchyně tu dělal už přes deset let! Jak jsem mohl vědět, že zrovna teď zmizí? Notabene s podělaným tři a půl tisícem. Vždyť mu to nemohlo stát za to!

Jo? A kolik těch záloh měl? Od kolika naivních blbů jako ty vybral, než zmizel? mučil jsem se dále. Což, jak známo, je nejlepší cesta k infarktu.

Také žena mi dělala starosti. Rozhodla se, že sladění barev není moje silná stránka, a tak tuhle práci vzala na svá bedra. S malířem dohodla odstíny lakovaných rámů a kachličky do koupelny vybrala sama. Problém byl, že domů z okresního města přivezla kachlíky nejen různých barev, ale i velikostí a tlouštěk, takže dlaždičkář šílel a posléze i já, když jsem dostal jeho účet. Hned nato přivezla žena domů nepoužitou dvoupostel, ještě v originálním balení, kterou koupila za pouhých padesát dolarů od nějaké šílené paní, která se stěhovala. Šílené, protože to bylo strašně laciné. Bohužel, po rozbalení se ukázalo, že šílená paní vůbec nebyla šílená, jen mazaná a pod originálním balením se skrývala značně obnošená, odřená postel s propocenou a pročůranou matrací...

Snažil jsem se ženě vysvětlit, že my Češi máme rčení "nekupuj zajíce v pytli", ale buď tomu v tom rozčilení nechtěla rozumět, nebo jsem to špatně překládal. Takže jsem si před rozčarovanou manželku klekl a úpěnlivě ji prosil, ať už beze mne nic nekupuje, že si to nemůžeme dovolit. Načež přivezla domů za šest set dolarů obývák, který hodlala dát do předpokoje pro návštěvy. Problém byl, že obývák měl jedno kanape pro tři sedící, jedno křeslo, jeden kávový stolek, odkladač knížek a dva noční stolky s jedním šuplíkem. To vše vyvedeno v proutí, styl dvacátá léta minulého století. Podušky byly značně obnošené, což má žena vůbec nebrala na vědomí řka, že ušije nové. Já chtěl vědět, kdo z nás si bude sedat mezi naše případné návštěvníky, a na její udivený pohled jsem poukázal na kanape pro tři a jedno křeslo. V odpověď jsem se dozvěděl nejen kdo jsem, ale i kam patřím a že nemám stud... Poté se moje žena dala do práce s novým obývákem v naší nové garáži, protože jinam se obývák zatím uložit nedal. Pletla se nám do cesty všem, protože jak dlaždičkář, tak elektrikář, instalatér i já se Stevem, jsme měli všechno naše nářadí v garáži, ale aspoň jsem ji měl na očích...

Ale úbytek peněz pokračoval i tak. Musel jsem objednat sklenáře, aby nám přišel udělat skleněné stěny na sprchy, podlaháře na zabroušení podlahy a na její nalakování, s čímž jsem v rozpočtu vůbec nepočítal. Prostě jsem na to zapomněl. Jakož i na tisíc dalších věcí včetně panelů na sluneční energii, které se dávají na střechu pro ohřívání vody, a větrníky do ložnic, dveře k zabudovaným skříním, jakož i poličky do těchže, zrcadla do koupelen, skrting a architrave dřeva na obložení, dveře dovnitř i ven, lustry a jiné elektrické spotřebiče.

Zde musím ženu pochválit. Jela na sobotní trh do Bellingen a tam zakoupila dva barevné skleněné panely (leadlight), které jsme nechali zabudovat do hlavních dveří a které vypadají skutečně imposantně a stály 30, slovy třicet, dolarů. Uvědomil jsem si, že stavění nejsou jen trámy a cihly, ale spousta drobných, leč stejně potřebných věcí, které nakonec vyjdou velice draho a jejichž ceny se určují dopředu jen velmi těžko, protože se neustále mění a záleží též na kvalitě.

Jak se konec stavby blížil, cítil jsem se nejen vyčerpán, ale i opuštěn všemi a proti všem. Zdálo se mi, že mne všichni jen využívají a chtějí na mně co nejvíce vydělat. Což, konec konců, byla pravda. V největším zoufalství, kdy se mě Steve denně ptal, co udělám s kuchyní, že dlaždičkář, elektrikář i instalatér nemohou dokončit svou práci bez zabudované kuchyně, přijel před stavbu náklaďák. Jako v pohádce se zněj vyhoupl náš truhlář. Omluvil se, že nezavolal, ale má tolik práce, co se přestěhoval do Valla, že mu na nic nezbývá čas... Načež se jal z náklaďáku sundávat naši kuchyni. Ještě ten den ji celou zabudoval a byla to krása! Rosewood krásně svítil svou růžovostí a nádherně doplňoval podlahu. Rád jsem truhláři za dobře vykonanou práci zaplatil zbytek ceny a v duchu se mu omlouval za svou nevíru v jeho poctivost.

A věřili byste, že můj vnitřní hlas u toho mlčel? Ani nepípnul! A pak že já nemám stud...

**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.