Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Stuarts Point (23)
Podlahu jsme dělali z palubovek. Ty mají po jedné straně zářez a po druhé jazýček, takže do sebe krásně zapadají. Totéž mají na obou koncích a zapadají do sebe i posloupně, což má tu výhodu, že nic nezbyde. Prostě pokládáte řadu palubovek jednu za druhou a dáváte si pozor, aby zapadaly do už položené řady před tím a u stěny palubovku uříznete a s uříznutým koncem začnete další řadu, takže nezbydou nepoužitelné zbytky.
Dřevo krásně vonělo, však jsem vybral míchanici těžkých blahovičníků, jež se tu odborně nazývá "mixed hardwood". Jsou v ní palubovky růžové z Rosewoodu a tmavě červené z Red Gum stromů, žluté z Yellow box trees i hnědé Brush boxy a sem tam i "bílý" tasmanský dub. Dohromady to bylo tak krásně promíchané, že to dávalo fantastický soubor a já jsem se na tu nádheru díval okouzleně, tak okouzleně, že jsem si samým obdivem a též svou nepozorností, občas zadřel do prstů třísku. Ty se musí každý večer jehlou vypíchat, jinak se do rána začnou podebírat, protože hardwood je plný pryskyřičných jedů, jimiž se brání, aby nebyl zaživa sněden bílými mravenci.
Na uříznutí jsem nosil palubovky ven, kde jsme se Stevem postavili svislou pilu na dvou kozách. Vždy, když jsem palubovku uřízl, jsem se podíval na blízký řetěz kopců, který se vine a padá z Yarrahapinnské hory až k řece a ke dvěma kopcům přímo na pláži, kterým říkám Želvy. To já už poznám, sama země ke mně promlouvá, však jsem mezi domorodci dlouhá léta žil a vstřebal do sebe jejich mytologii Dreamtime. Dnes se po krajině rozhlížím i jinak než jen evropskýma očima, kde bych co postavil, zasel, či pokácel, takže vím, že ty "želvy" jsou zkameněliny pradávných bytostí, z kterých pak vzešli naši lidští předkové. Obě želvy před svým zkameněním usilovně lezly k moři, však první už má hlavu pod vodou a druhá ji má za jejím tělem, což je ze stuartské strany možno interpretovat poměrně snadno, a já jsem přemýšlel, co za tím vším vězí.
Jak mně rostla podlaha pod rukama a v třískách i pod kůží, její krása mě omamovala tak, že jsem se při řezání venku vždy zahleděl na kopce a uvažoval, zda se k moři od Yarrahapinské hory nežene celý řetěz želv. Zkrátka takový želví útěk před... Před čím vlastně?
To želví hemžení mi připomnělo krásnou historku, v níž někdo tvrdil, že stará řecká mytologie nelže a Řekové měli pravdu, když věřili, že naši planetu Zemi podpírá na svých bedrech Atlas, který stojí na želvě. "A co je pod tou želvou?" zeptal se ho prý nějaký chytrák.
"It’s turtles all the way down," (želvy až dolů) zněla správná odpověď.
Přemýšlel jsem o tom ještě i po práci a zapomněl teprve mezi sykáním, když mi žena pod lupou vypichovala třísky. Čímž jsem se zdržel do klubu, kde mají každé úterý slosování stálých členů. "Members draw" se tomu říká a vítězí ten člen klubu, jehož číslo počítač vylosuje. Jde o peněžité ceny, ale ty se vyplácejí jenom těm, kteří v klubu jsou. Pokud je taženo číslo člena, jenž přítomen není, cena se zvyšuje o určitý obnos a pak je vrácena k novému tahu, ale na příští týden. Člen, který v klubu není, nemá nárok na nic a jeho cena propadá. Ale aby to členům nebylo líto, že se nic nevyplácí, je po nezdařeném tahu na hlavní cenu tažena ještě cena zdvořilostní, tedy complimentary. Ta obnáší padesát dolarů a večeři pro dva v čínské restauraci a tahá se tak dlouho, dokud se nevytáhne číslo člena, který přítomen je. Hlavní cenu jsem ten den zmeškal, ale naštěstí tažený výherce nebyl přítomen, a tak se tahala cena complimentární.
Osmset osmdesát osm, triple eight, hlásil zrovna hlasatel, když jsem vstoupil.
"Here!" zařval jsem jak na vojně, protože to je moje členské číslo, a pak jsem si pyšně vybral peníze a lístky do restaurace. Takhle imposantní vstup jsem do klubu ještě neměl, takže když jsem si sedal s pivem mezi kamarády, byl už u našeho stolu nával. Všichni mi blahopřáli a já jsem se ostýchavě děkoval a přemýšlel, jestli mám všem koupit rundu nebo ne, ale jelikož jsem si nemohl vzpomenout, že by kdy nějaký výherce koupil rundu mně, tak jsem se držel stranou. Což nebylo lehké. Nakonec jsem koupil jedno pivo Barrymu, neb to je jen penzista a nemůže si moc vyskakovat, ale Australani jsou pyšná sebranka a Barry v příštím kole koupil pivo zase mně. Pak se ke mně naklonil a zeptal, jestli bych nechtěl koupit červený raky, že má ještě tři na prodej. Von si takhle k tý mizerný penzi přivydělává. "A jsou čerstvý?" chtěl jsem vědět. "Jsou živý," odtušil Barry s opovržením. "Aha," řekl jsem uvědoměle, páč na to se nedalo jinak zareagovat. Nakonec jsme se dohodli na dvaceti dolarech. Načež přišel George, co dělá do ústřic, a nabídl mi fantastických deset tuctů ústřic za krabičku Marlboro. To byla šíleně výhodná nabídka, která se nesmí propásnout. Mazal jsem rychle k mašině a za deset dolarů mu koupil krabičku, páč já sám už nekouřím. Mezitím se zpráva o výhře donesla až k mé ženě, která se promptně dostavila s nataženou rukou. Prý abych jí dal půlku, když máme všechno dohromady. Dal jsem jí teda pětadvacet na ruku, i když bych raději na zadek, páč takhle má výhra už dávno překročila svou cenu.
"Už nemám ... ani floka ... všechno v čudu," jal jsem se pak úpět mezi kumpány, kdyby mi snad někdo záviděl, aby ho to přešlo. Nikdo mi ale nic nezáviděl, páč Australani jsou v podstatě sebranka přejících, a tak jsem si je ani nemohl pěkně po česku vychutnat. Eh, čo to tárám! Nakonec jsem skončil s Donem a zavedl řeč na mytologii Želv, protože mě to zajímá a Don je velikým znalcem místního koloritu, však tu už přes padesát let žije.
"Želvy, želvy," mumlal Don, "já vo želvách nic nevím... Jak jsi na to přišel?"
Řekl jsem mu své domněnky, že jako by se mohl táhnout želví řetěz od pláže až nahoru až ... až... ..
"Až kam?"
"It’s turtles all the way up!" zamrkal jsem a pak, když jsem viděl, že nic nechápe, "no přes Yarrahapinni až do dream timu, ne? Chápeš?"
"To já nevím," odpověděl Don bezelstně, "ale Yarrahapinni znamená kutálející se medvídek Koala...tumbling down Koala... see?"
Šel jsem smutně domů. Já, znalec mytologie dětí matičky Země... Kdyby teď přede mnou kotrmelcoval medvídek koala z Yarrahapinské hory, s chutí bych ho nakopl...
Doma jsem vařil kraby a polykal jeden tucet ústřic za druhým. Ne, že by mi nějak zvlášť chutnaly, já mít ústřice spíš nemusím, ale když byly tak laciné! Proč já se nevěnuji český mytologii? Tam přece musí stát, proč jsem, jakej jsem a proč se toho nemůžu zbavit. Jejej, ty ústřice byly laciný...!
**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.
