Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Stuarts Point (22)
Problémy se stavěním jsou vždycky, na to jsem si celkem zvykl a už se ani nezlobím, když zjistím, že jsem na něco zapomněl nebo něco přibil tam, kam jsem neměl, anebo zabetonoval přívodku proudu do shedu, takže se k ní teď musím prosekat majzlíkem. To jsou všechno drobnosti, které se naučíte řešit za pochodu a jestli vás na nich něco mrzí, pak jenom to, že zdržují.
Mnohem větší problém je s materiálem, který není zabetonován nebo přibit či jinak upevněn, protože se dá ukrást. Ne, že by se tu kradlo jako v Sydney nebo, nedej pámbů(!), v zemích Koruny české, ale nejprve se mi ztratily šrouby s matičkami k připevnění podpěrných sloupů u verandy. Jelikož jsem je hned nepotřeboval, ani jsem si toho nevšiml a na ztrátu přišel mnohem později. To už jsem šrouby potřeboval a ne a ne je najít. Pro chlapa je tohle velice ponižující. Tedy když mu někdo na stavbě něco ukradne. Skoro jako znásilnění. No, to jsem asi trochu přehnal, ale řekněme, že tak ponižující jako pro ženu, když se líbá s milým v kině a při rozsvícení zjistí, že to není von...
Byl jsem vzteky bez sebe, tak nějak počesku, nenávistně, chytit toho lumpa, tak jsem ho přetrhl! Jenže jsem nikoho nechytil a jen v sobě ten vztek dusil. Že mě někdo kontroluje, co jako na stavbě mám, mi bylo jasné hned, jak se ztratila role drátěného pletiva. To pletivo jsme používali při pokládání isolace pod střešní krytinu a jedna role nám vybyla. Jelikož už jsme práci skončili, ztráta mě tolik nemrzela, protože jsem už pletivo nepotřeboval, ale začal jsem ráno na stavbu chodit se strachem. Co bude chybět dneska? Steve hádal, že pletivo ukradli místní nezaměstnaní, protože se jim hodí na pěstování marihuany a abych se tolik nečílil, že to je od nich moc pěkné, že kradou jen to, co potřebují. Já jsem kontroval, že Češi kradou důkladněji, tedy všechno, protože se to jednou může hodit, a aby ti nezaměstnaní jednou nedopadli jako my. Stačí dvě generace a návyk se stane podvědomý, vypěstovaný a těžko se ho zbavit, tvrdil jsem. Neboj, utěšoval mě Steve, vono na ně taky dojde, a jal se mi vysvětlovat, jak to v kraji chodí. Jelikož tu není žádný pořádný průmysl, je většina místních na státní podpoře, kterou si mladí lidé vylepšují tím, že po lesích pěstují marihuanu v ukrytých lokalitách. Ty lokality všelijak maskují, aby je neobjevila policie, která za tím účelem létá nad lesy v helikoptérách a snaží se je odhalit. Zde, zřejmě, skončilo mé pletivo, které teď drží nějakou kamufláž nad zahradou zakázaného ovoce...
Druhým průmyslovým odvětvím vedle pěstování drog je jejich kradení a v tom prý vynikají místní domorodci. Ti zkrátka nepěstují nic, jen se plíží krajem a sledují růst ilicitních zahrad. Pár dní před sklizní se pak na zahradu vrhnou a vybílí ji. Jsou to dobří stopaři, i když pochybuji, že tak dobří jako ve Fitzroyi, a jsou srostlí s krajem, takže i poměrně úspěšní ve své činnosti. Zloději drátěného plotu ani zdaleka nemají vyhráno...
To mě sice potěšilo, ale když se druhý den ztratila krabice speciálních klipů, které jsem objednal právě na připevňování izolace pod střechu a které se opravdu k ničemu jinému nedají použít, pochopil jsem, že se zloději počešťují a ... a zkrátka mě přešla trpělivost. Ten den jsme se vrhli na dodělání garáže, aby se dala zamknout. Steve přivezl z domova zámek a já zakoupil dveře k zadnímu vchodu(vepředu už jsme měli roller doors) a ten večer jsme všechen materiál nanosili do garáže a zamkli ji. Venku zbyla jen stará hadice, přidrátovaná ke kohoutku vody. Ta byla venku už od ledna, takže jsem hádal, že ji nikdo nepotřebuje. Ráno jsem zjistil, že jsem se mýlil a hadice byla pryč...
V tom bordelu, který kolem každé stavby existuje, bylo těžké i jen odhadnout, co všechno zmizelo. Když jsme dodělali střechu, položil jsem pár vlnitých plechů, které mně zbyly, hned vedle rozestavěné kůlny, kterou hodlám dodělat později, až budu bydlet. Bylo jich dost a měl jsem dojem, že i přebývají, ale když jsem zcela náhodou šel kolem kůlny a plechy zkontroloval, bylo mi jasné, že s tím, co tam zbývalo, bych nepokryl ani králíkárnu. Tam, kde ležely zmizelé plechy však zůstal v trávě jejich otisk a já jsem dostal šílený nápad. Nasadil jsem si své nejsilnější brýle a začal stopovat...
Ach, moji černí žáci z Fitzroye a zároveň učitelé stopování, jak mi teď vaše rady přišly vhod! Brzy mi bylo jasné, že plechy nikdo neodnesl, ale odvláčel. A když jsem objevil v měkkém písku stopu bosé nohy, hned mi bylo jasné, kdo to byl. Děti! Jen děti musely plechy vláčet, dospělý by je odnosil, a protože jsem si při stopování pečlivě hlídal světové strany, jak do mne vtloukali mí černí učitelé ve Fitzroyi, hned mně bylo jasné, kterým směrem se dát, když stopy zmizely v husté bushi. Zde se stopovat nedalo, ale spíš jsem na to neměl ani znalostí, ani zrakově. Prodíral jsem se na severo-západ cik cak postupem a najednou jsem našel jeden plech a pak druhý. To už jsem věděl, co hledám. Moje generace (poválečná) tomu říkávala bunkr, anglicky se to ale zove cubby house a stavějí si to snad všechny děti na světě. To mi připomnělo mé mládí a doby, kdy jsme s kamarády stavěli bunkry na Haldách ve Vršovicích a na kopci Bamberg. Stavěli jsme je z kamenů a pokrývali trávou, kterou jsme kladli na nakradené dřevo z místního nádraží....
V tom se bušem mihla oranžová halena. "Tak pojďte," vykřikl jsem tím nejpřátelštějším hlasem, kterého jsem byl schopen. "Tak pojďte ven, já vás všechny vidím," lhal jsem, neb s brejlema na stopování já nevidím přes pět metrů. Chvíli bylo ticho a pak vylezla z buše oranžová halena v podobě domorodé dívky. Mohlo jí být tak deset let.
"Řekni jim, ať vylezou, že je vidím," lhal jsem dále, "já nikomu hlavu neukousnu."
"Klucííí!" vykřikla halena nesměle, na víc se nezmohla, ale to stačilo. Za chvíli přišel kluk vůdce, kterému bylo dvanáct a který byl jejím bratrem, jak jsem se dozvěděl později. Tím padla veškerá obrana a za chvíli jsem už měl před sebou všech pět výtečníků. Tři (včetně děvčete) byli domorodci a dva bílí.
"Co blbnete," začal jsem vyčítavě, "to se dělá, krást mi na stavbě materiál? Kdybyste přišli a zeptali se tak jsem vám to dal!"
"Vopravdu?" vydechl nevěřícně nejmladší utřinos, "a půjčil bys nám lopatu?"
"A magický slovo neznáš?"
"Please!"
"Proč ne, ale musíte ji přinést zpátky. A teď mně pomožte s těma střešníma plechama, ty budu potřebovat, ale co mi zbyde, to vám dám."
Za chvíli byly plechy zpět (nesl jsem je na hlavě sám) a omladina kolem mne poskakovala.
Stan, can we have this? And this... otázky jen pršely. Pak jsme seděli v mé budoucí garáži na plechovkách od barev a děti mě zpovídaly a já zase je. Takže jsem se dozvěděl, že hadici nemají, ale vědí, kdo ji ukradl, byl to Patrick s bráškama a to jsou hajzlové, na ty si musíš dát pozor, my je taky rádi nemáme, ale tu hadici ti ukradneme zpátky.... Jo a nepomoh bys nám ten cubby house postavit?
To jsem jim nejistě slíbil, ale až dostavím svůj dům. Čímž jsem pokládal celou věc za vyřízenou, neb jsem dobře věděl, že dům mi ještě pár týdnů vezme a do té doby děti na všechno zapomenou, doufal jsem. Víte, s dětma se musí opatrně a jak říkají Anglosasové "what goes around, comes around" a já zamlada také kradl. Nádražákům to dřevo a karbid a v lahůdkářství u Lišků mejdlíčko. Ne na mytí, kteroužto činnost jsem tehdá nenáviděl, ale k jídlu, byla to pochoutka pro děti mé generace. Když říkám pochoutka, tak mně osobně teda nechutnala, ale když už jsem to ukradl, tak jsem to i snědl...
Takže Anglosasové mají pravdu. Všechno se jenom vrací a každý dojdeme svého. Odměny i trestu.
V neděli brzo ráno mě probudila žena. "Vstávej, je tady parta nějakejch dětí, prejs jim slíbil postavit cubby house?"
**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.
