Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Stuarts Point (21)
Přes týden dostanu na stavbě tak zabrat, že se doplazím domů, vykoupu se a hned jdu na pár piv do klubu. Teprve po návratu z této milé instituce, kde mi humor a kecy mých přátel dovolí zapomenout na krutou realitu příštího dne, se navečeřím a hned nato usnu buď před televizí, nad knihou, nebo i u komputeru...
A tak to jde den za dnem až do víkendu, kdy mám volnou pouze neděli, protože Steve potřebuje peníze a já dům, takže makáme i v sobotu. Na neděli se těším, protože to je jediný den, kdy si mohu přispat. Vy ani netušíte, jak je takovému chlapovi, který každé ráno odchází do práce ještě za kuropění, když jeho milá si klidně pochrupuje dál v posteli a on může pouze v neděli. Bohužel, ač ta moje spí každé ráno, v neděli mne budí pravidelně v tu samou dobu, kdy normálně chodím do práce a prej "pojď na procházku, stejně jsi nikde celý týden nebyl"!
Mne to naštve, ale když vidím, jak se na to těší a že vlastně ... stejně jsem vzhůru! Když se celý týden budíte pravidelně v šest, probudíte se tak i v den sedmý. A tak si jen vynutím, aby mně nejdříve udělala snídani a pak si ještě chvíli hovím mezi prostěradly a přivřenými víčky pozoruji, jak se žena občas mihne kolem dveří ložnice. Představuji si, jak jsme zamlada nedělní rána začínali také rozcvičkou, ale bez procházek. Morning glory se tomu říkalo, po krásně kvetoucí růžové květině, ale s kytkama to nemělo co dělat a hned mi je lépe...
Žena chodí na procházky se skupinou starších lidí, kteří tvoří členstvo skupiny Walkers přifařené k našemu klubu. Tihle lidé provozují turistiku, aby si nejen protáhli kostry, ale také udrželi figury, protože to jsou většinou penzisti. Moje žena s nimi chodí, protože chce ztratit na váze a štíhlou figuru získat. Zatím se jí to moc nedaří a ona neví proč. Skupina se schází každou neděli a čtvrtek a dělají túru po stuartském okolí a pamětihodnostech. Dneska se šlo do wet lands. Ty se kdysi rozprostíraly od Fishermans Reach do vnitrozemí. Fishermans Reach je malá osada přímo v ústí řeky, asi pět kilometrů od nás, a dneska tam žije pár rybářů, osadníků a farmářů ústřic. Ještě před nějakými padesáti lety se řeka do wetlands vlévala celá a v tomhle ráji divočiny každý rok zakládaly rodiny miliony vodního ptactva a rodil se tu i rybí potěr, takže sláva a věhlas našeho kraje byl znám po celém státě. Jenom zde se chytaly nejlepší Černé ryby v celé Austrálii! Nemluvě o Breamách, Mulletech, Whitings a jiných mořských pochoutkách. Před padesáti lety neexistoval turismus, aspoň tady ne, a kraj hospodářsky drželi farmáři, kteří měli i hlavní slovo a jimž šel lokální Council na ruku. Jelikož staré zvyky umírají pomalu, jde jim na ruku pořád, i když už ne tolik a trochu jinak, ale tenkrát Council dělal pro farmáře vše, nač si vzpomenuli. Takže když nějaký rozumbrada přišel ve čtyřicátých letech s nápadem, že by se wetlands měly vysušit a změnit v pastviny, Council byl okamžitě pro. A nejen že byl pro, ale sám vypracoval a během pár let i uskutečnil plán vysušení. Tam, kde se řeka vlévala do wetlands, vybudoval mrňavou přehradu s pěti průtokovými vraty, která zavřel, a zreguloval koryto řeky tak, že voda dnes proudí přímo do ústí a do moře. Potom, s velkou slávou, reklamovanou zem lacino rozprodal farmářům. Za pár let začalo ubývat vodní ptactvo. To nikomu nevadilo, vodní ptactvo tenkrát nebyl prodejný artikl, ani jíst se to nedalo, všechny ty volavky jsou hubené, šlachovité. Půda byla plodná a kravám se vedlo dobře.
Pak začaly ubývat ryby, krabi a vůbec celý vodní ekosystem zkolaboval. Což pořád nikomu nevadilo, protože krávy přibývaly nejen na váze, ale i na počtech. Pár rybářů zavřelo krám a odstěhovalo se a že lokální lidé už nemohou nachytat ryb jako kdysi, ech co, ať si je koupěj v krámě! A byl klid. A pak to přišlo. Krávy začaly hubnout! Nežraly! Vypukla panika a rozčilení farmáři se dožadovali komise, aby zjistila, co se děje. Council věc protlačil až na státní úroveň a věc začali zkoumat vědci. Dnes už je jasné, co se stalo. Mořská voda, která se ve wetlands mísila s čerstvou vodou řeky vytvářela přirozenou neutralizaci půdy, ale bez vody a každoročního průplachu čerstvou vodou půda zkysala a tráva prostě začala chutnat jako šťovík... ani krávy ji nechtěly.
Došli jsme se skupinou Walkers až k malé přehradě a mlčky si prohlíželi dílo zkázy. Jedny ocelové dveře z pěti byly zvednuté a říční voda jimi proudila do kraje. Proč ne všech pět? Protože zem už nepatří Councilu, a ten tedy nemůže zaplavit půdu, která mu nepatří. Musí se brát ohled na farmáře... Council by je rád vykoupil, protože mezitím se změnila ekonomika a ekoturismus táhne a vynáší víc než krávy, ale farmáři si tohohle jsou vědomi také a chtějí tučné odstupné za odprodej kyselé země. Council by rád, ale nemá peníze... do dnešního dne vykoupili země jen něco za tři sta tisíc a to je málo... Při tomhle tempu otevřou druhá vrata někdy v roce dvacet a že by se z našeho turistického oddílu Chodců někdo dožil otevření všech pěti vrat, je silně nepravděpodobné. Takže asi jen těžko zažijeme ztracené doby, kdy zem oplývala miliony ptactva a nachytat si ryby k večeři byla práce na hodinku. Z celé té krásy vodního ráje zbyly jen miliony komárů a já pevně věřím, že jsme byli první sousto, které měli od dob vysušení, tak urputně se na nás vrhali. Vždy, když vidím nějakou lidskou zkázu na přírodě, probouzí se ve mně radikál. Nejraději bych všem těm vlastníkům zkysané země nabídl licence na pěstování ekoturismu místo krav a pak otevřel všech pět vodních vrat. Možná, že by to bylo kruté, ale jistě by s cenou slevili....
Vrátili jsme se do Fishermans Reache a usadili za domem jednoho z chodců, který tam bydlí. Ženské přinesly "cup of tea" (pro mne kávu), sušenky, dorty a čerstvé scones. Všichni se do nich hladově pustili včetně mé ženy, která chce zhubnout. Díval jsem se na ni, jak jí, až můj pohled zachytila a snad i přečetla. "Chceš dort nebo dortem?" odpověděl mi její pohled nazpět. Rychle jsem zvedl scone se šlehačkou a jamem a s chutí se do něj pustil.
**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.
