Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Stuarts Point (20)
Já jsem si stavbu našeho domu nevysnil, ale hodně zromantizoval, jak je mým zvykem. Sám sebe jsem viděl, jak na vrcholku, až na špičce domu stojím s hrdým výrazem a postojem osvobozujícího rudoarmějce, kterýžto postoj dobře znám ze svého mládí a ze všech sousoší, která u nás v padesátých letech postavili. Na některých rudoarmějec dokonce českého dělníka objímal a, hrůza hrůzoucí, vášnivě líbal. Tak takhle jsem se teda neviděl, takhle určitě ne!
Já jsem se jen viděl, zeštíhleného prací, jak stojím na vrcholku stavby a kolem pasu mám stejný pás jako Steve, u kterého mu visely různé ty držáky s kladivem, kleštěma a metrem, takže v něm vypadal jak industriální kovboj a mně se to strašně líbilo. Však jsem ten opasek někde také měl, ještě z dob, kdy jsem v Penrithu v letech osmdesátých stavěl za domem altánek s BBQ areou a krytým bazénem ze dvou stran obehnaným skleněnou stěnou. Jenže tenkrát mně bylo skoro o dvacet let méně... a ještě před tím, v letech šedesátých, jsem pracoval jako stavební dělník v Sydney a stavěli jsme dvanáctiposchoďový dům University of NSW a to lákání výšek mám asi odtamtud. Mohu vás ujistit, že z dvanáctého patra se zdají kolem projíždějící auta maličká jako krabičky od sirek. Tenkrát ještě bezpečnost na stavbách nehrála takovou roli jako dnes a nejkrásnější job byla práce dogmana. Tedy dělníka, který jistil náklady pro jeřáb. Uvázal je, stoupl si na náklad a nonšalantně dal jeřábníkovi znamení, aby ho vyzvedl i s nákladem na budovu. A zrovna tak nonšalantně, stojíc nohou ve smyčce lana, jednou rukou se přidržuje a druhou dávaje znamení, se pak snášel dolů jako pavouk na konci vlákna...
Bohužel, budovy se nestavějí shora, ale zespoda a tak úplně první, co jsme se Stevem dělali, bylo vyměřování základů. Co vám ten kluk dokázal s metrem a provázkem, byl zázrak! Nejprve jsme museli provázek natáhnout podél existujících hranic pozemku a od něj odměřovat styčné body budoucího domu. Vál nepříjemný severovýchodní vítr a provázky nám vydouval jako plachty. Steve anglosasky klel a já mu jugoslávsky přizvukoval, což jsem se naučil po všech těch stavbách, kde jsem se tenkrát domluvil jen s našimi jižními bratry. Všechno bylo facen, jebemtiboga, ale díky Stevově zkušenosti jsme barák vyměřili přesně. Když jsem pak později a za bezvětrného dne všechno přeměřoval, ten kluk to naše měření odhadoval, musel(!), tak přesně, že všechno bylo plus mínus deset milimetrů!
Počasí při nás moc nestálo. Když jsme kopali základy, což v pískovém terénu jde poměrně lehce, bylo horko a písek vysychal tak rychle, že se pak sypal do právě vykopaného. Musel jsem natáhnout hadice z vedlejšího klubu a vytvořit umělý déšť, v kterém jsme vykopání základů dokončili. Mokrý písek se lopatuje sice hůře, je mnohem těžší, ale vykopané pak drží formu. Oddychl jsem si, až když jsme všechno potáhli černým plastikem a do vyhloubených příkopů poskládali železa. Teď, říkal jsem si, se už nemůže nic stát. Načež začalo pršet... Na plastiku se tvořily těžké louže, které písek pod ním tlačily do vykopaných a úhledných forem, které se začaly tu a tam řítit do příkopů..
Lezl jsem v té čině po kolenou, plastik prořezával, kde se voda držela nejvíc, aby se mohla vsáknout. Pak se udělalo hezky a já lezl po kolenou a po železech znova a prořezané lepil speciální páskou, protože ten černý plastik se nedává pod beton jen tak, ale aby zamezil stoupání mokra, anglicky rising damp. To už jsem ztratil pět kilogramů a začal na mne být žalostný pohled. Ruce jsem měl plné mozolů a pod jedním kolenem jsem se odřel a rána se ne a ne zahojit, protože jsem tvořící se strup každý den strhl, ať jsem byl sebeopatrnější...
Když jsme lili beton, bylo takové parno, že jsme to dokázali jen tak tak, ač si Steve zjednal další čtyři lidi, takže nás bylo šest. Beton nám schnul doslova pod rukama a všichni jsme skončili po šestihodinovém maratonu naprosto vyčerpáni. Však jsme také nalili třicet šest a půl kubíku. Udělali jsme to vše v jednom tahu, nejen dům, ale i garáž a verandy. To byl Stevův nápad, aby se mi do domu nedostali bílí mravenci, kteří jsou metlou všech budov v Austrálii. Po takovém výkonu, dá rozum, nemohl majitel jednat jinak než zakoupit několik kartonů piv a vyčerpané dělníky pohostit. Těm se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, vrátila barva do obličejů a já musel pro další kartony...
Sedm dní a sedm nocí jsem kropil beton dvěma sprinkly bez ustání, protože byla taková vedra, že hrozilo, že beton popraská. Chodil jsem na stavbu každých pár hodin a sprinkly strategicky posouval z místa na místo, aby se beton chladil rovnoměrně. To už mně přidělali k pozemku vodu, takže jsem si ji naštěstí nemusel půjčovat.
Když jsme konečně uznali betonovou desku za způsobilou, přivezli nám dřevěnou kostru domu i s krovy. Vše pěkně sbité dohromady t.zv. gang nails v sekcích. To už jsem měl na stavbě dva zedníky, kteří zdili garáž. To byla jediná část domu, kterou jsem chtěl vyzdít. Zbytek jsem hodlal obložit hebelovými panely, které mají vynikající isolační vlastnosti a jsou mnohem lacinější než cihly. Dřevěnou kostru složil řidič jeřábem hned vedle domu, abychom druhý den nemuseli sekce vláčet daleko. To sice byla výhoda, ale ještě ten večer se rozpršelo a když jsem druhý den přišel na stavbu, pršelo pořád a obloha byla zatažená, šedivá a nevypadala, že se hned tak roztrhne. Zedníci pochopitelně nepřišli, protože v dešti pracovat nemohou, malta by se jim roztekla, ale Steve se dostavil promptně a vysvětlil mně, že dřevěné sekce musíme postavit i v dešti, jinak se nám pokroutí. Svlékli jsme se do trenýrek a dali do práce. Dřevěné sekce kostry byly těžké a klouzaly nám v rukách, takže jsme je oba měli brzy plné třísek. Večer mně žena třísky vypíchala jehlou za mého neustálého sykání. Dva dny nato jsme měli kostru postavenou i s vyměřením (pluming) a mohli jsme se pustit do krovů. Ty byly také sbité gang naily a já se těšil, že vylezu nahoru a budu je se Stevem připevňovat a kladivo se mi bude houpat u pasu proklatě nízko a bude to paráda, protože zrovna přestalo pršet. Steve mně však přikázal roli "spodního", protože jsem prý silnější, a tak jsem mu sbité krovy (rafters) jen zespodu podával. Což mě štvalo!
Teprve po dalších dvou dnech jsem se dočkal! Steve mi pokynul, že jako ano, že mne potřebuje na střeše a až úplně nahoře!
"A vem si s sebou hřebíky," zdůraznil.
Dušička se mi zatetelila radostí a důležitě jsem si připnul tesařský pás s kladivem a do kapsy kožené zástěrky nasypal hřebíky. Neříkám, že jsem nahoru vyletěl, však už mám svá léta, ale tou dobou jsem už ztratil deset kilo (bohužel, pupek ne a ne shodit!) a lezlo se mi celkem dobře. Vylezl jsem až nahoru, na poslední rafter a postavil se. V tu ránu se mi zatajil dech, ale nebylo to krásou výhledu. Celé tělo mi ztuhlo jakoby mrazem a nemohl jsem hnout ani rukou, natož nohou. Moc dobře jsem věděl proč. Strašně jsem se polekal té výšky! Já, který se kdysi díval z dvanáctého patra na autíčka pod sebou veliká jak krabičky od sirek! Já, který nonšalantně visíval z lan jeřábu i výtahu surovin (goods lift), teď nemohl pohnout ani prstem, aby se hrůzou nepodělal! Ach, kde jsi, můj Rudoarmějci-Osvoboditeli? I políbit bych se dal, kdybys mne z této situace dostal!
**************************************
Poznámka redakce:
Nakladatelství Šulc a Švarc vydalo v těchto dnech další knížku Stanislava Moce: Kde létají andělé.
Napínavý román o lidech, kteří emigrovali z Evropy do Austrálie a v tropických podmínkách Severního teritoria našli nový domov a smysl života.
