Celý týden hlásili, že přijdou bouře. Blížilo se to od západu, to bylo dobré znamení, a já chtěl, než ty deště přijdou, aby byla celá subdivize oseta. Což nebylo jednoduché, protože jsem na všechno byl sám a neměl jsem žádné přístroje, které by mi pomohly. Leč, jsa optimista, připomněl jsem si nádhernou báseň čínského poety Li Po, který také neměl nikoho, a tak si udělal společnost z Měsíce a svého Stínu a najednou byli tři... I rozhodl jsem se osít subdivizi se Mnou a se Sebou, takže jsem náhle také nebyl sám...

Nejprve jsme si všichni tři zajeli do Coffs Harbouru, i když to je hodinu cesty, ale nová společnost Bunnings (hardware) tam inzerovala travní semínka $ 6,95 za kilo a to byla vskutku výhodná koupě. Travní semínka jsou drahá a jejich cena se pohybuje od sedmi dolarů do dvanácti - ale za čtvrt kila, pozor! Hádal jsem, že tato západoaustralská společnost, která právě vtrhla na novojihowaleský (NSW) trh se snaží přilákat zákazníky za každou cenu, což tato solidní společnost, kterou jsem znal ještě ze svého pobytu ve Fitzroyi, normálně dělat nemusela. Holt máme štěstí, mnul jsem si ruce se svými novými společníky a skutečně jsme štěstí měli, protože když jsme do Coffsu dorazili, měli Bunnings ještě 20 kilo semínek na skladě, zbytek byl rozprodán. Koupil jsem všech 20 kilo a hrábě. Vybral jsem solidní nástroj, takový hrabací Rolls Royce mezi hráběmi, který mě přišel na 38 dolarů. Hřeben byl z oceli a dřevo hlazené, těžké... na takové hrábě když se stoupne, tak zabijí... Věřte mi, vím o čem mluvím!... se Mnou a se Sebou jsou mrtvi a jen já jsem to jakoby zázrakem přežil.... i když mám opuchlý ret a šišlám...

Po celé délce subdivize jsem novými hráběmi vyčistil čtyři metry široký pruh, rukou po něm rozsypal semínka trávy a pak celý pruh protipříčně zase uhrabal. Uhrabání šlo poměrně dobře, ale čištění byla tvrdá práce. Nikdy bych nevěřil, že se pod písečným povrchem může skrývat tolik záludných větví, pařezů, kořenů, proutí a jiných dřevěných nástrah, které tu zanechaly buldozery. A to jsem jim za vyčištění zaplatil! Místy jsem používal víc lopatu a sekeru než hrábě. Proto jsem vlastně na ten Rolls Royce šlápl...

Když jsem pruh konečně vyčistil, měl jsem, kromě puchýřů na rukách, po celé délce subdivize takovou malou hráz z dřevěných odpadků. Za pomoci kolečka jsem tu hrázičku chtěl odvést, ale ten den jsem se k tomu již nedostal a když jsem druhého dne brzo ráno nastoupil do práce, byla už hrázička na půl zavátá pískem, takže mě to trklo. Když vybuduji podobné hráze z proutí po celé subdivizi, zabráním větru, nejen aby odvál svrchní půdu, ale aby nezavál už vzrostlou trávu na chodnících! S radostí jsem si plivnul na čerstvé puchýře a dal se do práce. Vyčištění, zasetí, uhrabání a znova a pořád, až do čtvrtka, kdy mně bylo jasné, že pracuji zbytečně a mrhám penězi i travním semenem...

Problém spočíval v tom, že mořský vánek, kvůli kterému jsem se k moři odstěhoval, má nejen chladivé vlastnosti, ale též vysušující. Vánek prostě nejprve nahrabanou zeminu, která semeno přikrývá, vysuší a pak odvane. Semena, kupodivu, zůstala přilepená k půdě, ale odhalená byla snadnou kořistí holubů. Holubice míru, které tak pěkně maloval Picasso, téhle prostřené tabuli nemohly odolat. Ani na chvíli nezatoužily vzít do zobáčku snítku a jít někam zvěstovat mír. Místo toho se sprostě seřadily do řady a jaly se věnovat hostině, kterou jsem jim nechtě připravil. Ona je příroda krutá, víte...

Házel jsem po holubicích nahrabaným odpadem, ale bylo mně to houby platné. Holubice jsou neinteligentní a nikdy nepochopí, kde jsou nevítané. Což, musím přiznat, není problém jenom pro ně, ale i pro tvory mnohem inteligentnější...

Nakonec jsem je přestal honit a jenom jsem je pozoroval. Holubice nebraly ohled na nic, jen když náhodou přelétl subdivizi bělohlavý mořský orel (ospray) poděšeně odlétly do buše a ten den jsem je již nespatřil. Napadlo mě, že kdybych někde sehnal vycpaného orla... Bohužel, naposled jsem viděl vycpaného ptáka v kabinetu soudruha učitele Dohnala, který dal Čermákovic Jardovi poznámku, že "lechtal před ním sedící spolužačku ptákem za krkem", načež se ho na příští schůzi rodičovského sdružení pan Čermák vážným hlasem zeptal, jestli má klukovi nařezat nebo ho jen poučit...

Místo strašení jsem šel zpět, kde už holubi hodovali, a udělal malý test. Opatrně jsem dlaní odhrabal přibližně čtvereční stopu a zbylá semínka spočítal. Protože to nebylo přesné, opakoval jsem test ještě na několika místech a pak porovnal výsledky s právě osetými prostorami, kde ještě holubi nebyli, a dospěl jsem k překvapivým závěrům. Ztráta zrna byla někde až poloviční, ale někde také jen nějakých 10 až 15 %. V průměru jsem mohl počítat, že nejméně 60 % v zemi zůstane, a pravděpodobně více. To mě trochu uklidnilo. Jednak jsem si byl jist, že po deštích bude v zemi semen ke vzklíčení dostatek a také že vítr sice některá semena odkrývá, ale přibližně stejný počet zase zavěje, takže to vycházelo nastejno. Přesto jsem dospěl k závěru, že to naši předci, zemědělci, neměli lehké. Ruční zemědělství je dřina. Neskonalá dřina, kdy jeden nežije v souladu s přírodou, jak si představují mnozí naivkové, většinou ti, kteří to nikdy nezkusili. Je to dřina, při které si naši předci živobytí na přírodě vyvzdorovali... Teprve dnešní technologie činí zemědělskou práci snesitelnou a nikdy, ale opravdu nikdy, to neměl lidský rod lehčí - a počítám v to i naši dobu s teroristy...

Tou dobou jsem už pracoval v rukavicích a moje ruce trpěly. Měl jsem je plné bolestivých puchýřů, které se jen zvolna měnily v mozoly. Pracoval jsem od rána do večera a když v pátek konečně dorazily dlouho ohlašované deště, byla práce z větší části hotova. Já také.

Tři dny pršelo a moje semínka musela krásně nabobtnat. Chodil jsem se na subdivizi dívat každý den, zvědav, kdy to vyraší a vše se zazelená, ale marně. Adrian, greenkeeper z bowling klubu, mě uklidňoval, že někdy to vezme až pět dní a abych nepanikoval. Koncem pátého dne prohlásil, že nebylo dost tepla, aby nabobtnalá semínka vyrašila, ale jakmile se ukáže sluníčko... Říkal to klidně, vědom si svých znalostí odborníka, ale osmého dne to už bylo divné i jemu. Šli jsme se na subdivizi podívat oba a tam, po důkladné prohlídce půdy i několika nalezených semen, si odborník na trávu odplivl a pronesl svůj posudek: "You bought the dud seed, Stan."

To, že jsem koupil mrtvá semínka mě rozhořčilo, i když jsem především spílal sám sobě. Jako bych nevěděl, že za všechno se platí! A že kvalita koupeného odpovídá ceně!

Hned druhý den jsem vzal zbylé krabice semen a uháněl do Coffsu. Bunnings je solidní společnost, ale i solidní společnost nedává peníze zpět jen tak. Bylo mi slíbeno, že po zkouškách se zbylým semenem mě budou kontaktovat.... a pak se uvidí.

S něčím podobným jsem počítal, a tak jsem se ani nerozhořčil. Co mě ale vytočilo, bylo to, že při odchodu jsem se ještě zastavil u speciálů. Mezi jiným haraburdím tam visely i hrábě "Rolls Royce" a stály devatenáct devadesát pět... To bylo skoro o polovinu méně, než jsem za ně zaplatil já! Zíral jsem na ně v němém úžasu a pocítil šimrání v retu, do kterého mě jejich "bratranec" praštil.

"To si nenechte ujít," přitočil se ke mně prodavač, "v týhle hromadě je všechno za poloviční cenu. Kdo nekoupí, sám prohloupí."

"Ty hrábě," zakoktal jsem, "proč jste je dali na special?"

"Protože jsme prodali jen jeden pár, pane," smál se prodavač, "tady musí všechno letět, víte!?"

Vylétl jsem z krámu bez odpovědi.