Spravedlnost v duálním světě vlastně neexistuje. Její funkci zde přebírá náhoda. Tam, kde se život udržuje naživu požíráním sebe sama, ani jinak nelze a nejvyšší spravedlností zde může být pouze smrt... Smrt, která postihne všechny bez rozdílu. Což je paradox! Pokud náhoda supluje spravedlnost, pak konečný akt tohoto světa, který postihne každého, není náhoda (ani náhodou!), ale jen a jen čistá spravedlnost....

Co jsem přestal kouřit, přibývám na objemu jako kynutý knedlík. Ale zatímco knedlík netěžkne, já nejen kynu, ale zároveň i houstnu na váze. Prostě hmotním, dle nových českých pravidel, v nichž všichni máme hmotnost. Přeloženo doslova a do puntíku, já se materializuji! Nedělám to rád, pochopitelně, protože jsem v materializmu vyrostl, a tudíž vím, jak to končívá. Když už si myslíte, že to je na věčné časy, tak to rupne... Proto se snažím odmaterializovat i odhmotnit a každé ráno chodím na pláž na dlouhou procházku. Je to taková rozcvička, která mi dodá výmluvu na zbytek dne, že už jsem něco udělal a mohu se cpát všemi těmi dobrotami, které mi navozují tu hmotnost..

Sám se probouzím, bez buzení, před půl pátou ráno a v půl už mašíruji směrem k moři. Všude je tma, jen občas se zhmotní ze stínů pes a ... zavrčí mi v ústrety... já jemu... a se mnou v noční klín... kloboukem mává i můj stín ... neboť, abyste věděli, Australáci nenosí klobouk jenom proti slunci, ale aby měli čím odhánět psy!

Dneska bylo obzvlášť tmavo, protože v noci pršelo a oblaka ještě stále zakrývala hvězdy. Šel jsem svižným krokem až k mostu, ale dál už to šlo mnohem obtížněji, protože zde nebyly pouliční lampy. Neviděl jsem ani na krok a po paměti se brodil pískem stezky až na pláž. Zde to nebylo o nic lepší, ale v dálce, na druhé straně zálivu, svítily lampy městečka South West Rocks. Ne, že by mi jejich odlesk na cestu posvítil, na to byly příliš daleko, ale člověku to přece jen přidá na jistotě, když vidí známý orientační bod.

Z moře jsem viděl jen bílou pěnu na hřbetech vln a občas mě polekal tmavý obrys, když se vlna nezlomila. Připadalo mi to, jako kdyby povyrostla do obřích rozměrů, řítila se přímo na mne a chtěla mě pohřbít do písku. V tu chvíli jsem se děsil, ale odvážně šlapal dál a voda přede mnou se obyčejně přelomila a omyla mi kolena. Probíjel jsem se vodní tříští na sever, kde v dálce nad obzorem se občas zablesklo z ustupující bouře. Pořád nebylo vidět ani na krok a od severu vál krutý vítr, který hnal písek proti mně, a když jsem náhodou vyšel z mokré zóny, letící písek mi prudce poštípal nohy. Bylo to, jako bych si náhle stoupnul před sand blasting mašinu. Navíc jsem na suchém písku vždy šlápl na něco, co mi pod nohou vybouchlo, jako bych šlapal na malinkaté balónky, a já jsem se strašně lekal. Za takovýchto podmínek, kdy hmota za pomoci živlů řádí nejvíce, jsem, paradoxně, spirituálnímu světu nejblíže. Což, myslím, jen názorně dokumentuje duálnost našeho světa, ale kdo ví, třeba to dokumentuje ještě víc, že jedno nemůže být bez druhého a že hmota vyrůstá z neviditelna, do kterého se i propadá... Jinými slovy, viditelný svět je podporován neviditelným, bez kterého by jej nebylo!

Zrovna tak, jako by nebylo australských Čechů, kdyby neexistovalo opravdové, ač odsud neviditelné, Česko. O jehož existenci průměrný Australan nemá ani tušení. Jen ti starší si pamatují, že něco jako Čekoslovákia existovalo a vládl tomu president Tito....

Kamarádů mi sem moc nejezdí, ale pár lidí mě už navštívilo. Většinou se jim naše údolí líbí. Svažuje se lehce klikatou silnicí kolem jižního úpatí hory Yarrahapinni až do Stuarts Pointu a já vždy návštěvníky provedu kolem řeky na pláž a k dešťovému lesu. U řeky je dojímají hejna pelikánů a na pláži, když máme štěstí, loví ryby mořští orlové. Když jsou moji návštěvníci příliš nadšeni, pošeptám jim při odjezdu, že si nesmějí nechat ujít prohlídku South West Rocks. Je tam původní vězení vybudované convikty (trestanci) z pískovcových kvádrů, ale bez cedrové střechy, kterou místní obyvatelstvo rozkradlo dávno před příchodem českých emigrantů, a tak nám nikdo nemůže nic vyčítat. Většinou mě návštěvníci poslechnou a v SW Rocks se staví a pak mi zavolají, že se tam rozhodli koupit pozemek a abych se nezlobil.. Já se nezlobím, ba mám radost, protože právě proto jsem je tam poslal. Mám soukmenovce rád, ba i poblíž, tedy not too far, ale také ... not too near..

Zrovna nedávno se tu stavily dvě spřátelené dvojice z Queenslandu. Spřátelené mezi sebou, já znal jen jednu dvojici, a to ještě špatně. Teda jeho, ji jsem kdysi, úplně ze začátku, znal velice dobře.. Mívala vzhled tehdy označovaný jako výstavní kus a ještě vám mohu prozradit, že křičívala "stříkej", takže jsem byl zvědavej, co řekne, až mě uvidí stříkat trávu. Neřekla nic a mně bylo jasné, že bych bývalou krasavici mohl vzrušit jedině tím, kdybych tu hadici otočil na ni...

Stárneme všichni a čas nám nasazuje masky mumií, ale pod těma maskama se měníme jenom tak, jak se nám mění charakter. Uměním stáří je zmoudřet natolik, aby jeden dokázal ty nánosy odhrnout. Tak jako archeolog pečlivě odkrývá vrstvu po vrstvě a nakonec mumii vymotá ze všech závinů, tak jeden jediný pohled moudrého stáří odhalí zavráskovanou postavičku před sebou. A tak já jsem to zkusil a viděl, že vášnivá babička přede mnou moc nezmoudřela, pořád zůstala, jak byla, krásná a nevyvinutá ženská (až na ty prsa) a najednou jsem vytušil, že se těma vráskama, tím stářím, zahaluje jako žitím unavená larva, která nakonec usne, aby se metamorfozovala do příští existence... jako krásnej motýl, kterej bude zase létat z pestíku na pestík a sát.

Ten její byl docela moudrej starej pán a večer jsme si hezky popovídali a já jsem hádal, že je docela možný, že existujou mužský, který celej život přivírají oči, aby se nemuseli rozejít s milovanou bytostí.... Asi se jí držel zuby nehty, než oba vpluli do poklidné zátoky stáří, a ona se mu teď obaluje vráskama, zakukluje se a zase mu uniká...

Není tohle přechod do jiné dimenze, které říkáme Onen svět? A je možné, že existujou i ženský, které svého muže opravdu milují, ale jaksi si nemohou pomoci a když se na ně usměje pěknej chlap... Je to možný?

Najednou jsem si uvědomil, že se už rozednilo a já došel až ke dvěma Želvám. Vítr zde skoro nefoukal, protože jsem byl kryt oběma kopci, jež vítr zvedaly vysoko nade mne. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem dost vyčerpán. Však jsem ušel pět kilometrů těžkým terénem. Opřel jsem se o skalnatou stěnu a pohlédl zpět. Na písku se povalovaly modré měchýřky, které tam vynesly vlny a kterým Australané nepoeticky říkají modré flašky (blue bottles). Já jim říkám mořské tampóny, protože tak skutečně vypadají i s tím dlouhým ocáskem v podobě provázku. To ony bouchaly pod mýma nohama, když jsem se pískem a vodou prodíral na sever. Tyhle tampóny jsou dost nebezpečné a lidé se při jejich výskytu v moři nekoupou. Jsou jedovaté a dotyk s nimi způsobuje popáleniny jakoby od elektrického proudu. Prý pomáhá si rány ošetřovat octem, ale mně chodidla nijak nepálila. Přesto jsem se rozhodl, že hned jak přijdu domů, ponořím obě bosé nohy do lavoru s octem. Budu jako Ježíš, kterému ránu na boku také máčeli octem. S tím rozdílem, že on trpěl za všechny, zatímco já budu trpět jen za sebe, ale mně to bude stačit, však jsem Čech...

Dneska byl veliký den. Rozluštil jsem jedno tajemství a druhé se objevilo na obzoru. Jenže tak to v duálním systému chodí, co bych chtěl? Přijít na víc? No, určitě méně toho octa...