Já bych tak rád psal o něčem hezkém... Jak jsem se probudil v pět hodin ráno a když už jsem teda byl vzhůru, vklouzl jsem do sandálů a vyšel ven. Noc byla tmavá, bezměsíčná a nad jihovýchodem visely hvězdy Jižního kříže jak pouliční lampy v nějakém vesmírném sídlišti. Souhvězdí Orion, do kterého se zbláznili staří Egypťané tak, že se je pokusili zrcadlit na svém pyramidovém sídlišti, bylo přímo nade mnou a zbytek oblohy zrcadlil celý, mně známý i neznámý vesmír. Jenže v tu chvíli mne vůbec nenapadalo, že i já se snažím zrcadlit nebesa a kosočtverec čtyř lamp na mé subdivizi se z pohledu vesmíru musí jevit jako Jižní kříž, albeit rozměrů kapesního zrcátka....

Šel jsem tou krásnou nocí dolů k řece a hlavou se mi honily samé nepříjemné myšlenky. Účetní Wilk z Councilu mne honil kvůli nezaplaceným inspekcím, na které jsem měl doklady, že jsem je zaplatil. Kromě jedné, na kterou ne a ne najít fakturu s poznámkou, kdy jsem ji zaplatil. Jeho nadřízený, kterého jsem ve svém osobním panoptiku úředníků nazval komisařem, tedy komisař Slovo, mne nejen nehonil, ale naopak, na hony se mi vyhýbal! Měl jsem podezření, že se nechává zapírat. Proč se mi vyhýbal, jsem věděl. Chtěl ode mne klid, zatímco já potřeboval, aby mi už konečně vysvětlil, proč jejich právník dosud nezaregistroval pozemky na title úřadě, specielně když jsem mu už za jeho služby zaplatil. To jsem legálně nemusel, ale dohnal mě k tomu právě komisař Slovo sliby a pohrůžkou, že budu muset zaplatit councilské poplatky hned a nikoli až při prodeji jednotlivých pozemků. To jsem si dovolit nemohl, protože požadovaná suma za všechny pozemky činila 120 tisíc a ty jsem už prostě neměl. Rád bych napsal sakum prásk sto dvacet, ale nemohu, protože práská pořád (i když už ne tak tučně) zatímco sakum v nedohlednu.... a účty chodí a chodí. Zrovna včera přišly tři. Na jednom je částka sto dvaceti osmi dolarů, zove se Long Service Fee. Prý na long service pro stavební dělníky. To je chvályhodné, že stavební nádeníci si střádají na long service leave, ovšem nepochopitelné je, proč jim na to mám přispívat právě já, který si hodlám postavit všechno sám. Já, který je nehodlám zaměstnat. Prý to tak je a basta a místo vysvětlení jen pokrčení ramen. To hádám, protože jsme mluvili po telefonu...

Druhý účet byl klasifikován jako Building Fee a stál bratru pouhých 193 dolarů. Jelikož jsem už zaplatil přes 1700 dolarů na building, kterýžto obnos jsem musel předat s plány na stavění domu, chtěl jsem vysvětlení, neb se mi zdálo, že by mohlo jít o double dipping fee... Kdepak, byl jsem ujištěn. Jedno je building application fee, tedy poplatek za žádost o stavění, a to druhé je building fee, tedy stavební poplatek. Ne, že bych nechápal rozdíl této slovní hříčky, ale jaksi mi to připadalo, jako kdybych na veřejném záchodku musel platit dvakrát. Jednou za drzost, že se mi vůbec chce, a podruhé, když tu drzost provedu. Třetí účet zněl na 305 dolarů pro construction certificate fee... Na to jsem se už ani neptal, co to znamená. Moc dobře jsem věděl, že mi bude odpovězeno přibližně tak, že to je poplatek za certifikát na konstrukci...

U řeky jsem zahnul na mostek a pak přes dunu k moři. Na obzoru tryskala jasně rudá barva se žlutou a obě byly rámovány tmavě modrou a jasně tyrkysovou, které se míchaly jako třásně vycházejícího slunce. Roztáhl jsem nohy a dal ruce za záda. S pevně napjatýma nohama jsem se pak uklonil obzoru kam až to šlo, přičemž jsem hlavou a očima pořád hleděl na paletu barev, z níž se už brzo měl vyhoupnout zázrak, který Egypťané považovali za Boha. Boha Ra, aby se to nepletlo. Pak jsem po pláži sešel až k vodě a vydal se na sever ke shluku tmavých kopců. Moc dobře jsem věděl, na čem jsem a kam jdu. Příroda není Council...

Náladově to bylo pořád všelijak. Nějak jsem se nemohl odreagovat a ani východ slunce z moře mne nedokázal vytrhnout z chmurného přemýšlení. Napadala mě toho spousta, i to, že vím, kam spějeme. A že Franz Kafka měl pravdu....

Byrokracie už dávno zapomněla, co je jejím úkolem a zároveň povinností, a tím je řízení společnosti, abychom se nepobili a neubližovali jeden druhému. Dokud se byrokracie snaží společnost řídit spravedlivě (padni komu padni) spravovat, má nejen právo na svou existenci, ale je nutnou součástí civilizované kultury. Jakmile byrokracie začne používat obecné správy jako byznysu k dělání profitu, vede celý systém do záhuby. Takhle umírají civilizace.... To proto, že vymýšlením nových a nových poplatků, ať jakkoliv chytře vymyšlených, byrokracie brzdí a zpomaluje vývoj. Navíc tím omezuje chytré, ale chudé, zatímco u bohatých to je jedno. Nakonec jsou v celém systému schopni něčeho docílit jen bohatí a velcí. Velcí ovšem nemají zájem, aby se systém obnovoval a vynášel na povrch nové iniciativy. Iniciativou velkých je udržet status quo a nepustit malé k lizu. A také, poplatky vyprodukovaný zisk nemá sílu a cenu konstruktivní práce. Prostě peníze neplynou z něčeho, co bylo uděláno nebo vyrobeno a co vytvořilo hodnotu, ale z nařízení, které, kdyby nebylo chráněno zákonem, poskytuje tutéž službu jako krádež...

Jak jsem přicházel blíže, shluk kopců zmizel a na konci pláže mě vítaly jen dvě želvy z doby Snění, které při svém běhu do moře zkameněly, a proto lidem připadají jako dva kopečky.... Nasadil jsem si sandály, prošel kolem conservation stanice, kde pracuje kamarád Ross, a po silnici prošel karavan parkem nepoetického jména Trávová hlava. Slunce už svítilo, ale v dešťovém lese, kterým jsem se vracel podél řeky nazpět, ještě bylo šero. Věděl jsem, že i kdybych šlápl na hada, bude tak brzo ráno ztuhlý a neútočný, že nebude znamenat nebezpečí. Přesto jsem šel opatrně, i když myšlenkami jsem byl jinde...

V nastalé situaci mě napadaly samé depresivní myšlenky. Především, že lidem se nedá věřit. Councilští úředníci totiž nejsou zrůdy, ale lidé jako já. Je možné, že bych v jejich pozici jednal nejinak? Je... i když bych rád věřil, že bych se nestal tak necitlivým k problémům jiných. Jenže... přání je sice otcem myšlenky, ale na všechno se vykašlat a plout s proudem je mnohem lidštější a jednodušší.

V mé konkrétní situaci se nedalo nic nedělat. Už jsem skočil a teď musím doplavat... ale mohl bych si spoustu starostí ušetřit se stavbou domu, kdybych se na ni vykašlal. Napadlo mě, že k postavení kůlny (shed) žádného povolení netřeba. Co kdybych postavil velkou konstrukci jen se střechou a pod ní koupil karavan? Některé karavany jsou veliké, jako malý byt s dvěma ložnicemi... a povolení k bydlení v karavanu netřeba! Mohl bych se na všechny vykašlat.... lidi jsou bestie a nedá se jim věřit...

Vyšel jsem z lesa na okraji vesnice a zamířil k mé subdivizi. Slunce už krásně hřálo. V ulici, kterou jsem vybudoval já a která nese jméno Kirkwood Place, k čemuž mě dokopal Council, stála osamělá postava a kropila mou trávu. Merv! Kamarád Merv je soused, který mně půjčuje pumpu a jehož vodu používám ke kropení. Včera jsme si domluvili, že brzo ráno, ještě před šestou, si zase pumpu půjčím a budu kropit... jenže já na všechno zapomněl. Merv je kamarád, a tak na mne nečekal a začal beze mne... Celý zrudlý studem jsem k němu pospíchal a hluboce se styděl. Víte, některým lidem se skutečně nedá věřit.... Jo a ten barák postavím, budu mít prima sousedy...