Zasadil jsem na subdivizi palmy, bottle brushe (jejich květy skutečně mají tvar kartáče na čistění flašek), a kolem obou silnic natáhl koberce trávy. To všechno potřebovalo denně zalévat, aby mi to na horkém australském slunci neuschlo, a po dešti, pochopitelně, ani stopy. Obloha modrá, vymetená a nad celým kontinentem ani beránek, natož mraky. Kdybych se ve Fitzroyi naučil "rain dance", měl bych vystaráno, ale takhle se na nebesa nedalo spoléhat. Palmy i bottle brushe jsou odolné, ale čerstvě položená tráva se musí kropit, než si udělá kořínky, prostě se chytne a pak už horko vydrží i ona.

Natáhl jsem osmdesát metrů hadic a při tom kropení jsem zároveň čistil pozemky. Prostě jsem s krumpáčem a lopatou vykopával pařezy, které tu zbyly po buldozéru. Bylo jich na tuny. Odvážel jsem vykopané kolečkem na předem připravené místo a přitom vždy posunul kropící hadici o kus dále. Hromada rostla, tráva se vlhce leskla, já se potil a kořenů neubývalo. Taková pracovní idylka.

Já si při těchhle příležitostech krátím čas tím, že o něčem přemýšlím a čas mi lehce utíká v pomyslném opojení myšlenek. Má to tu výhodu, že i když nic nevymyslím, prostě mě nic objevného nenapadne, tak si při tom ani nevšimnu, že jsem udělal kus pořádné práce. Odpoledne se vším seknu a večer jdu na pivo. Tam vymyšlené hodím do placu, popovídám se sousedy i pracující třídou a jdu domů na večeři. Jediné, co mi na téhle idyle vadí, je, že mi za to nikdo neplatí. Makám prostě zadarmo a v pátek místo výplaty musím do banky vybrat úspory, ale nestěžuji si. Také bych nevěděl kde.

To slunné, ale větrné odpoledne mě napadaly samé neutěšené myšlenky. Myšlenky na smrt a podobně. Zamlada jsem tohle odbýval pokrčením ramen a větou, že až tam budu, tak se uvidí, ale jak jsem starší a jak se to blíží, chápu, že se s tím musím vyrovnat již zde. Udělat takový součet svého života, co jsem dělal dobře a co špatně. Buddha učil, že zlo a dobro jsou jen rub a líc téže mince. Prostě ať děláme, co děláme, vždy v tom jsou promíchány obě složky. A vůbec, zlo i dobro vlastně neexistuje, protože my nevidíme realitu, která jde za dimenzi duálního světa. Já tohle chápu, ba i uznávám jako filozoficky správné, ale nějak se tomu vnitřně vzpírám. Jistě, má s tím co dělat i moje křesťanské zázemí, ale v podstatě jako produkt duálního světa rozlišuji obě složky až moc zřetelně a nemohu než se klonit na stranu dobra. Intuitivně i citově. Takže jsem to odpoledne mydlil do pařezů obzvlášť vztekle a pral se se zlými kořeny, jako kdyby šlo o život. No... těm kořenům o život skutečně šlo... zlý jsem byl já... Tady vidíte, že Buddha věděl, o čem mluví. Byl to veliký učitel...

Večer jsem si pod lupou vytahal třísky z prstů a šel na kutě. Měl jsem toho tak akorát.

Pozdě v noci mi zavolala dcera, abych si pustil televizi. Moc se mi nechtělo, ale naléhavost v jejím hlase mě přesvědčila. Zapnul jsem televizor a strnul. Ten pocit jsem znal. Jako kdybych se vrátil do roku 68 a do neuvěřitelné okupace Prahy. Jenže jsem se nedíval na Prahu, ale na New York a na hrůzu, kterou jste už jistě všichni viděli...

Víte, jsou mezi námi tací, kteří nevěří na trest smrti. Že člověk nemá právo brát život druhému, i kdyby to byl vrah. Jenže jsou věci a míra, za kterou se jít nesmí, pokud si chceme osobovat právo být součástí tohoto světa a pokud ještě chceme zůstat lidmi. A jsou lidé, které nejenže nelze o ničem než o jejich pravdě přesvědčit, ale s kterými nemá cenu ani diskutovat. Prostě to nelze. Buddha neměl pravdu, když tvrdil, že zlo a dobro jedno jest. Možná tam, do čeho se probudil. V té jiné dimenzi a za hranicí duálního světa, kde se dobro i zlo eliminuje samo, ale u nás, tady dole, na tom setsakramentsky záleží. Moc záleží na tom, jestli konáme dobro nebo zlo.

Ta šílená nenávist a zloba, části arabského světa, která se na mne linula z televize, mne přesvědčila jedině o tom, že zlu se odporovat musí. Nejen odporovat, ale aktivně na ně útočit. Dlouho jsme všichni ustupovali a přesvědčováni vychytralými právníky (za naše peníze) uznávali práva násilníků na slušné zacházení, slušná vězení, právo na život a rehabilitaci. To, co se stalo v New Yorku, se rehabilitovat nedá, protože se to samo vyřadilo z naší civilizace. Nejlepší rehabilitací je trest!

Vinni jsme zčásti všichni. Dovolili jsme, aby se v naší společnosti uhnízdil kde kdo, a za peníze jsme schopni vytrénovat a prodat zbraně komukoli. Naopak se ještě předháníme s nejapnou výmluvou, že když nekoupí nepřítel u nás, koupí jinde. Chamtivost a zisk nás zaslepily tak, že nevidíme a nechceme vidět úpadek společnosti jako takové. Už i naše děti si dělají, co chtějí, s výmluvou na svobodný vývin. Všichni se učíme znát naše práva, ale povinnosti neučí nikdo. Ve školách učíme děti bezpečnému sexu, ale lásku nebo bezpečné manželství školy neučí. On už pomalu nikdo ani neví, co to ty povinnosti jsou. Filmová produkce jede na plné pecky a nabízí všem nejen zlo a hrůzu jako pobavení, ale přímé návody, jak toho pobavení docílit. Jen o pár týdnů předběhli arabští teroristé vypuštění filmu s Arne Schwarzeneggrem , jehož námětem je tak podobný terorismus, že film byl zatím stažen z prodeje. Možná, že filmová produkce už docílila svého, i když jistě nechtěného záměru. Teroristé už žádné nápady z filmu nepotřebují. Okoukali je tak, že vymýšlejí a předbíhají promítání hrůzy ještě dříve, než geniové z Hollywoodu s tím vyjedou na stříbrné plátno. Povolujeme to i ono pod záminkou svobodného projevu a už nás ani nezajímá, o co v tom jde. To, konec konců, víme všichni. Jde o zisk a o peníze. A v tom případě jde všechno stranou, včetně morálky. Dostali jsme se tak daleko, že lupiči už loupí a páchají zločiny i za bílého dne a uprostřed lhostejných davů. Naše sobeckost a zbabělost došla tak daleko, že na volání o pomoc nereagujeme, předstírajíce nedoslýchavost, a pospícháme dále. Jen si nezadat! Byly doby, kdy si lumpové nic nedovolili v přítomnosti jiných lidí. Dneska si jsou tak jisti naší lhostejností a zbabělostí, že už na dav ani neberou ohled.

Naši politici... ach, naši politici! Kdysi je lobbovaly průmyslové skupiny předhánějíce se v podlézání vládě. Dneska vlády podlézají byznysu s čepicí v ruce... A politika dle toho vypadá. Jen a jen proto se Blízký východ stal katastrofou mezinárodní politiky. Politici totiž na řešení problémů nemají ani čas, ani odvahu. Jde o zájmy mocných skupin a politici dnes řídí ekonomiku. Podle toho to také vypadá. Nemylme se, arabský vztek je do určité míry oprávněný, a proto se tamní masy nechají lehce ovládnout šílenci. Což ovšem New York neomlouvá. Zde překročili míru lidskosti a snad si to uvědomí. Trest musí následovat, jinak si každá nátlaková skupina udělá ze zbytků naší civilizace střelnici. Ale po trestu musí přijít na scénu spravedlivá politika, jinak se z toho nedostaneme a bin Ládinové tohoto světa získají více stoupenců.

Víte, on Buddha měl pravdu v tom, že zlo a dobro jsou nerozlučné, nezničitelné a jedno nemůže existovat bez druhého. A navíc jsou propleteny v sobě. Otázkou je, jestli by se na Zemi nedalo žít lépe, kdybychom ten propletenec nerozpletli. Ne, že bychom dokázali zlo eliminovat, to nejde, ale kdybychom všichni věděli, kde jedno přestává a druhé začíná.... jsou hranice, za které se nesmí!

Ještě taková maličkost, i když ona to je vlastně veliká věc, možná vůbec největší. Kdysi se to nemuselo ani učit, lidé to měli vrozené - tou maličkostí je oběť. Prostě v sobě ucítit podstatu naší existence a umět se postavit zlu nebo se obětovat pro druhé i za cenu vlastního života. To je životní naplnění. Není krásnějšího vyvrcholení a naplnění života než to. My to máme vrozené také, ale učit by se to mělo. Pro mne jsou hrdiny newyorské tragedie oni neznámí muži, kteří se únoscům postavili v letadle, které se zřítilo v Pensylvánnii. To je oběť hodná Boha. Žádná katastrofa! Přenádherné naplnění lidské i života jako takového. Tohle jim závidí i sám bin Ďábel...