Já vždycky miloval jaro. Ne proto, že roztál sníh a sluníčko více pálilo, i když i na to jsem se těšil. Já miloval jaro pro specifický důvod, který jsem u ostatních ročních období postrádal. Na jaře, když zmizel sníh, vždycky přišel den, s kterým na mne zaútočily dálavy. Najednou, v té vůni jara, viselo ve vzduchu i něco jiného, mysteriózního, co mě rozechvělo touhou někam vyrazit.. Prostě sbalit se a jít, jedno kam, jen aby to bylo za obzor, někam daleko, ach, tak daleko...

Takže jsem bláznil a už jako kluk jsem se na jaře aspoň na den musel ztratit. Máma jednou probrečela celý večer, protože mě policajti našli až v devět, kdy už byla tma a mně bylo pět, možná šest let. Šel jsem korytem Botiče na jih, za sluncem, ale dostal jsem se jen někam do Michle, do Zápolí. Tenkrát tam kromě polí také nic jiného nebylo.

Později se ze mne stal tramp a mé jarní mizení se obešlo jak bez hledání policajtů, tak bez vejprasku doma... Ale ten jeden den, kdy to na mě přišlo, ten se dostavoval pravidelně každý rok a jak jsem byl starší, tím více jsem se na něj těšil. Dočkat jsem se nemohl, abych pravdu řekl. Každé jaro jsem věděl, že ten krásný den, kdy mi bude všechno jedno, kdy budu neudržitelný a vyrazím ven jako poblouzněné zvíře, přijde, v kostech jsem to cítil... Umění ovšem bylo udržet se a nevyrazit předčasně, což se mi párkrát také přihodilo. Přišel víkend, já tušil, že už to "brzo přijde", a vyrazil do přírody na tramp předčasně. Načež se nic nestalo, i když to byl pěkný víkend. Nechytil jsem ten správný moment, nečekal jsem trpělivě jak se patří a propásl šanci, na kterou jsem se celou zimu těšil. Šanci poslouchat a věřit svým pudům. Neohlížet se na zdravý rozum a poslechnout výzvu, která se ve vás vzedme a žene vás ven, ven, ven... někam za obzor....

Když to správně vyčkáte, je to moc krásné. Odměnou je vám tak vzedmutá hladina adrenalinu, že se tomu nevyrovnají ani drogy.

Naše australské jaro něco podobného nepřináší. Možná na jihu, mezi topoly a ve studené (a krásné) Tasmánii, ale ne v tropech. V tropech je teplo pořád, bez čtyř sezón, a léto od zimy rozeznáte jen tím, že v létě je horko i v noci...

Až teď, co jsem se odstěhoval do Stuarts Pointu, který leží na půli cesty od tropů do zimy, jsem zase zažil něco podobného. Samozřejmě už ne tak bláznivě, však mám léta, ale zase jsem cítil šimrání v nozdrách a dostal pořádnou chuť někam vyrazit. Jelikož jsem něco podobného nezažil už třiatřicet let... ach, lidi, já unikl třatřiceti zimám!... Řeknu vám upřímně, už třiatřicet let si připadám jako na dovolený. I když jsme měli malé děti a já makal 16 (i více) hodin denně, to teplo, palmy, exotika... já jsem si v Austrálii vždycky připadal jako na dovolený. Proto si myslím, že nemám právo zvát se exulantem, tím pravým, trpícím, protože já nikdy netrpěl, já byl... prostě ... no... na dovolený! A pořád jsem....!

A tak místo abych se sbalil a jen tak si vyjel autem na vandr, zavolal jsem Vladimírkovi a jeho ženě. Však bydlí jen dvě hodiny jízdy odsud, a řádně se ohlásil. S oběma se znám dlouho a jezdili jsme spolu na řeku, i když on je o dost starší než já. Za dvě hodiny jsem u nich byl a odpoledne ještě přijelo pár lidí ze Sydney, takže to vypadalo na pěkný večer s kytarou.

Já jsem se tak nějak odreagoval od všech průšvihů s Councilem, od všech starostí s pozemky, ba zapoměl jsem i, že chci stavět dům a čekám na povolení...

Asi v devět jsem si všiml, že Vladimír sedí na verandě a manželka ho zrovna přikrývala dekou. To jsem považoval za rozumné, venku vál nepříjemný vítr. V deset jsem zahlédl Vladimíra znovu. Pořád seděl na verandě pod dekou a to už mi to bylo divný, i šel jsem se zeptat, co mu je. Bylo mu na zvracení a tlačilo ho na prsou. Také to tlačení bolelo. Strašně jsem se lekl, protože něčím podobným jsem prošel i já, ale před deseti lety, a tak jsem se ho opatrně zeptal: "Je to, jako kdyby tě hodně nepříjemně bolela prsní kost?"

"Přesně tak," zaskuhral Vladimír, "a už jsme volali sanitku!"

Já jsem si půjčil bundu, protože mírně poprchávalo, a stál jsem na silnici, abych přijíždějící sanitku správně zavedl k domu. Kouřil jsem a přemýšlel, jak Vladimírovi asi je. Infarkt není jednoduchá záležitost. Kromě bolestí člověka svírá i vědomost, že když sužované srdce přestane bít, je konec... Vzpomněl jsem si na tu nepříjemnou bolest v prsou, jak jsem zvracel, na angiogram, kdy vám tepnou v rozkroku zavedou dráty s barvivem do srdce... a že jsem jim na tom stole, právě tam, málem odešel... a pak na operaci...

Už nikdy, ale opravdu nikdy bych něčím podobným nechtěl projít. To jsem si tam venku, než přijela sanitka, uvědomoval a začal se strašně bát... Típnul jsem vajgla a od té doby už zase nekouřím...

Vladimíra zachránili, ale musí na angiogram a pak možná na bypass operaci a já se začínám bát, že až zase příště dostanu ten nutkavý pocit, že musím ven, někam daleko, ach, tak daleko ... aby to nebylo tak daleko, že už se odtamtud nedá vrátit. A bude po dovolený .... ale stejně, svět je krásnej a stálo to za to! Víte, kdyby to šlo, já bych utekl zase... a zase do Austrálie!