Když jsem se zamiloval do své budoucí, neuvažoval jsem racionálně. Zkrátka mi bylo všechno jedno! I to, že z milenců se časem stanou rodiče, z nichž jeden má povinnost rodit a ten druhý se starat. Moje ignorance v tomto ohledu šla tak daleko, že jsem nejen souhlasil s tím, že si teda budoucí roditelku svých dětí vezmu, ale i s tím, že to bude na jihu země, a tedy daleko ode mnou milované Northern Territory, kde jsem na Gove vydělával přes sto padesát dolarů týdně.

Přesun do Sydney byl dlouhý a nebyl laciný. Byl jsem tehdá bohatýr, jemuž na nějakém tom dolaru zase tolik nezáleželo. Jeli jsme na jih kolem půl Austrálie a všude pár dní, ba i týdnů, pobyli. Záleželo jen na tom, kde a jak se nám zalíbilo. Když jsme konečně přivandrovali do Sydney a já zkontroloval své bankovní konto, zjistil jsem, že se scvrklo asi na šestinu své původní hodnoty. Bylo mi jasné, že nastala doba toho starání. Obzvlášť, když mi moje milá oznámila, že už v brzké budoucnosti nejen hodlá, ale i bude muset naplnit svou část rodičovských povinností. I rozhlédl jsem se kolem a našel si práci za průměrný plat té doby, což bylo něco přes šedesát dolarů týdně. Z toho šla skoro polovina na činži našeho malého bytu na Bronte.

Bylo mi jasné, že až se nám děťátko narodí, budu rád, když nám zbyde na mléko. Naštěstí mi poradil kamarád Bob Nový, že zná pekárnu, kde občas hledají řidiče. Přihlásil jsem se a práci dostal. Můj nástupní plat byl sice stejný jako v předešlém zaměstnání, tedy pouhých šedesát dolarů, ale tam jsem se dost nadřel vysekávaje majzlíkem staré dlaždičky po bytech, neb jsem pracoval pro stavební renovovací firmu. V novém zaměstnání jsem to neměl tak tvrdé, neb jsem rozvážel chleba po centrální Sydney. Řidič jsem byl dobrý a hlavně, měl jsem sílu. Dokázal jsem unést třeba i pět těžkých košů chleba najednou, což bylo nějakých sedmdesát kilo. To bylo při parkovacích možnostech v Sydney dost důležité. Zaparkovat se totiž nedalo skoro nikde. Člověk musel riskovat a stavět v místech, kde se nesmělo ani zastavit, a odnosit chleba co nejrychleji do obchodu, hotelu či kavárny, než ho načapal parking inspektor. Pekárna zaplatila pokutu řidiči jen jednou za uherský rok, kterýžto příměr sedí, neb to byla pekárna maďarská a záleželo jen na tom, jakou měl její majitel náladu. Někdy zaplatil, ale většinou ne.

Majitelem byl svérázný chlapík, který zaměstnával povětšinou jen Maďary, Čechy a Němce. Zpočátku jsem nechápal proč to dělá, protože mu v pekárně kradli úplně všichni. Hlavně Němci, Češi a Maďaři. Holt to byla míchanice Středoevropanů, která si zřejmě připadala jako v dobách Rakousko-Uherska a neukradla jen to, co nebylo přibité. Chleba se přibít nedal. Nejvíce kradli řidiči. Bylo jich šestnáct včetně mne, ale i pekaři se krádeží účastnili, byť nepřímo. Prostě napekli více chleba, než určovala objednávka dne neb, jim řidiči podstrojovali a každý pátek, výplatní to den, obšťastnili pekaře nějakým tím dárečkem. Většinou v podobě láhve whisky a tak. Což o to, podstrojovat se dalo, ale tím se chleba ještě nezískal. Řidič jej ještě potřeboval dostat z pekárny na dvůr, kde parkovaly naše dodávky, a právě mezi pekárnou a dvorem byla brána, kde stál neoblomný Mr. Brown. Jak k tomu jménu přišel nevím, protože to byl Maďar jak poleno. Ostatně všechny lepší pozice měli u firmy Maďaři. Mr. Brown nejen, že bránu hlídal, ale chleba, lépe řečeno jeho provážené množství, kontroloval. Neexistovalo, aby vzal úplatek. Měl dobrou pozici, mnohem lépe placenou než my řidiči, a nechtěl o ni přijít. Ovšem tak úplně si tím jist být nemohu, protože jsem maďarsky nerozuměl a chvíli mně trvalo, než jsem pochopil a naučil se v tom chodit. Celý systém byl založen na tom, že nám majitel platil bídně. Zkrátka co nejméně, ale natolik chytrý byl, že věděl, že za tu bídu by si zaměstnance neudržel, a tak přihodil pár pytlů mouky a nechal pekaře napéci více chleba, než jsme my řidiči objednali. Mouku měl za pakatel, nás taky, a tak to byla výhodná transakce pro obě strany. V té době se ještě nesmělo péci přes víkend, a tak pekárny musely v pátek napéct chleba i na sobotu a na neděli.

Zásobit zákazníky v pátek na celý víkend byla práce na dva dny. Začínal jsem ve čtvrtek o půlnoci a z práce jel domů v pátek večer okolo páté. Časově jsem si to vynahradil v týdnu, kdy jsem dělal od pěti ráno a nezřídka byl doma před jedenáctou. Zásoboval jsem v Sydney nejen obchody, restaurace a kavárny, třeba v Centerpointu (nejvyšší výšková budova v Sydney), ale i hotely, kde kuchyně jely 24 hodin denně. Pracovník jsem byl dobrý, ale v kradení chleba úplný zelenáč. Naštěstí v té době směli zákazníci druhý den vrátit neprodaný chléb, v případě hotelů pak nepoužitý, nazpět. Za ten dostali credit. Brzy jsem pochopil, že v případě hotelů, které většinou chléb opékaly (toast), na stáří tovaru zase tolik nezáleží. Pouhým hmatem odhadnout včerejší chléb nebylo pro neodborníky lehké. Pro nás ano. Nejeden řidič pendloval chleba, který mu v ten den jiní zákazníci vrátili jako včerejší, za čerstvý. Coles nebo Woolworth vrátili řekněme dvacet chlebů. Šikovný řidič je okamžitě vyměnil za čerstvé chleby, které měl pro hotel, a ty pak prodal jinde. Majitel, kterému jsme všichni uctivě říkali Boss, to zcela jistě věděl také, a tak, abychom si moc nevyskakovali, občas vběhl ráno na dvůr a strašně nás seřval.

„Vy kurvy zlodějský,“ křičel celý rudý v obličeji, „zase se ztratilo beiglí! (po maďarsku ořechový závin) Otevřít dveře od aut a všichni do pekárny!“ Odmrskli jsme se do pekárny a on pobíhal po dvoře s panem Brownem a prohledával auta. Beiglí nikdy nenašel, jakož ani chleby, či cokoli jiného kdy hledal. Češi, Němci a Maďaři jsou sofistikovaní zloději. Ovšem tak, jak Boss řval, z něj šla hrůza. Třásli jsme se všichni jak osiky, neb většina z nás měla půjčky na barák a ztráta zaměstnání, kde si jeden mohl trochu přikrást, by bývala byla katastrofou. Třas ovšem nezabránil odvážným, aby v nastalém zmatku nevynesli přes bránu nějaký druh chleba dvakrát. V tom bordelu, řvaní a lítání si ani Mr. Brown už nebyl jist, jestli přidělený počet určitého druhu chleba tomu kterému řidiči odškrtl v knize výdajů nebo ještě ne.

Za čásek jsem se v tom naučil chodit také a měl jsem pak v pátek výplatu, o jaké se mi nesnilo ani na Gove, obzvlášť když jsem si na odpoledne našel ještě druhé zaměstnání. Večer jsem pak ještě do třetice všeho dobrého s Bobem Novým rozvážel po bytech ledničky a jiný nábytek. Bob měl smlouvu s prodejcem a potřeboval pomocníka, který byl silný a nebál se práce. To všechno jsem byl, neb jsem potřeboval peníze. A tak jsem za dva roky dokázal našetřit zálohu na koupi domu v západní Sydney. Tím ovšem skončilo mé pracování na „tři směny“, ale do pekárny jsem ještě dva a půl roku dojížděl. Jednou jsem přijel do práce obzvlášť brzo. Byla ještě tma a když jsem zaparkoval své auto naproti zdi, která pekárnu oddělovala od ulice, všiml jsem si podezřelé postavy u zdi. Zůstal jsem tedy v autě a pozoroval, co se bude dít. Postava s něčím zápolila. Už už jsem chtěl z auta vystoupit, když jsem si uvědomil, že tou postavou je Boss. Tahal přes zeď dva pytle mouky, které pak uložil do kufru své mercedesky. To ráno nás všechny strašlivě seřval křiče:

„Ištenem, ištenem... já to fakt trpět nebudu! Tady se strašně krade! Bazmek fekete pina! Mně nevadí, když si každej ukradnete trochu, ale když kradete moc, tak se s váma, lófas, mazlit nebudu a rozdupu vás jako ředkvičky!“

Moje dodávka stála vedle dodávky Petera, Maďara z Izraele, který mi po Bossově vystoupení šeptal: „Víš, já moc nekradu, já kradu jen trochu, ale moje trochu nemusí být zrovna Bossovo trochu...“

Dělal jsem v pekárně skoro pět let, neměl jsem za tu dobu ani jeden den dovolené a denní dojíždění mě začalo dost vyčerpávat. Do práce jsem to měl padesát kilometrů a za ty roky dojíždění se jen počet traffic lights (světel na křižovatkách) zdvojnásobil. Také hustoty provozu přibylo. Žena mi našla inzerát kousek od domova, hledali laboranta pro výrobu vína. Ne, že bych býval chtěl vyrábět vína, ale neodolal jsem té lákavé představě, že budu mít zase normální práci v laboratoři a nebudu muset vstávat každý den tak brzo. I když peněz za výrobu vína bylo skoro o polovinu méně, než jsem vydělával v pekárně, normálnost zaměstnání mě zlákala. Zažádal jsem si a oni mě vzali. Rád bych tohle povídání zakončil, jen tak z legrace, že jsem šel pro změnu krást vína... ale to by nebyla pravda! A tak si ten vtípek odpustím. Ba naopak! Říci musím, že tou změnou zaměstnání jsem se definitivně vymanil ze středoevropského vlivu. Němců, Maďarů a Čechů....