6.6.2020 | Svátek má Norbert


VZPOMÍNKA: Osmačtyřicátníci

21.12.2019

V sedmdesátém roce minulého století jsem v Darwinu poznal mnoho nezapomenutelných charakterů mezi exilovými utečenci z československého ráje po komunistickém puči roku 1948. Ty jsme my, osmašedesátníci, nazývali osmačtyřicátníky. Většinou měli nějakou přezdívku, takže jejich jména mi zůstala tajemstvím.

Jeden z mála, kdo přezdívku neměl, byl Jarda Kostka. Ten bydlel na Berrimah, což byla čtvrť za Darwinem u Stuarts Highway. Jarda byl, aspoň na tehdejší poměry, celkem úspěšný byznysmen a každého nového Čecha přišedšího do Darwinu u sebe ubytoval na týden. V tom týdnu mu buď sehnal práci, nebo si ji dotyčný sehnal sám a Jarda mu po týdnu zaplatil ubytování na ubytovně ve městě, také na týden a od té chvíle už se každý musel starat sám o sebe. Jarda uměl řeči a jako jediný se v Darwinu naučil i řecky, protože jeho účetnická firma obstarávala daňová přiznání soukromníkům a Řeků byl tehdy Darwin plný. Ovládali většinu malých byznysů ve městě a pár se jich vyšvihlo i do větších byznysů jako proslulá rodina Paspalis, která v Darwinu, mimo jiné, vlastnila jediné kino ve městě. Tam jsme my, osmašedesátníci, chodili za mladými černoškami. Ty ležely na trávě před sedadly protože kino bylo pod širým nebem, a tak se nemohlo promítat, dokud nezapadlo slunko, pak se sešeří v tropech velice rychle. Jediné chráněné místo před živly bylo na balkóně, kam chodila “místní honorace”.

Když jsem se pak v devadesátých letech stal učitelem v Západní Austrálii v místě zvaném Fitzroy Crossing, posílali nás, učitele z domorodé školy Karajilli (škola pro dospělé), do Perthu na školení. To se odehrávalo v department of education a tam si jedna jejich pracovnice vymyslela kurz, kde se snažila dokazovat, že i v Austrálii sedmdesátých let existoval apartheid jako v Jižní Africe. A jako důkaz používala svou zkušenost z Paspalis kina v Darwinu, kde bílí chodili na balkón, kam černí nesměli, a tak se váleli pod balkónem na trávě. Já jsem jí před všemi námi školenými učiteli její teorii vyvracel vlastní zkušeností, neb i já jsem se dole pod balkónem válel na trávě, ale zamlčel jsem proč. Že jsme tam ohmatávali mladé černošky a ty na balkón nechodily, protože to tam bylo nejen drahé, ale hlavně bez té ochmatiky nás mladých dělníků z buše by se do kina nedostaly, protože neměly ani na vstupné na trávu, natož na drahý balkón. Cena vstupného tedy určovala, kdo šel kam, tvrdil jsem. Faktem ale je, že ač nikdy neexistoval zákaz pro černé na balkón, jejich přítomnost v kině nebyla zpočátku snadná. Osmačtyřicátník Mydlinka, který pracoval jako kitchen hand v kuchyni hostelu na Balgowlah Road, se mi vytahoval, že před léty, kdy kino v Darwinu začalo, on byl první bílý, který si dovolil vzít černošku do kina, a bílí lidé na ně plivali z balkónu…

Mydlinka byl na tento fakt nesmírně hrdý. Nejen, že tím boural rasovou bariéru, ale prosazoval práva žen už tenkrát! Pravdou bylo, že to byl neúnavný samec, který sex potřeboval, jako se potřebuje spánek. V hostelu vlastnil malý byteček, kam za ním chodily černošky jeho věku, protože jako kuchyňský měl narvanou ledničku zbylými sendviči z kuchyně po strávnících a černošky se mu tam chodily najíst. My osmašedesátníci jsme tam směli jen s kartonem piv, to aby byla zábava a holky se neostýchaly, takže Mydlinka měl večer hostinu i se sexem zcela zdarma.

U ostatních osmačtyřicátníků jsem nikdy nevypozoroval nějaký zájem o ženské. Většinou se jednalo o rozvedené muže, kteří měli svůj zenit dávno za sebou, jen Mydlinka a trochu Vasil byli v tomto ohledu nezmarové. Ostatní se vice zajímali o zábavu v hotelu Vik, kam chodili pravidelně. Degol (měl nos jako francouzský president de Gaulle), Stalin (měl stalinovský knír), Ponorka, Duda a jiní, jejichž jména jsem už zapomněl nebo je mám na jazyku, ale ne a ne je z toho jazyku dostat ven. Ti všichni tvořili takovou českou rodinu, kde jeden druhému nahrazoval příbuzné, o které svým útěkem z vlasti přišel. My osmašedesátníci jsme nakonec skončili stejně, že jsme jeden druhému nahrazovali příbuzné z domova. Mnohý “strýček” mých dětí je jen kamarád, kterého jsem si cestou životem v Austrálii udělal..

Jak většina osmačtyřicátníků skončila nevím, ale že to nebylo dobře, mi je jasné. Už tenkrát, v jednasedmdesátým, mi Stalin říkal, že až přijde jeho čas, vezme dva kartony piva, pušku a odjede do buše. Tak to tam dělala většina starých a osamělých mužů.

Nevím, jak skončil Duda, ale něco se mi celkem nedávno o něm vyjasnilo. Duda byl zajímavý tím, že kradl. Neokrádal lidi, ale kradl v supermarketu a většinu toho, co ukradl, rozdal. Byl v té činnosti tak obratný, že když někdo potřeboval nové tričko, Duda se ho zeptal, jakou potřebuje velikost, odskočil si do supermarketu Woolworths přes ulici a za chvíli se vrátil s požadovaným tričkem té správné velikosti. A když se tričko podarovanému nelíbilo, klidně se vrátil a přinesl jiné… A teď, čtenáři, nesměj se, ti sdělím, co se mi o Dudovi vyjasnilo. Mně se o něm tuhle zdálo a v tom snu jsem se ho zeptal, proč krade. A Duda mi řekl, že jednou (dávno tomu) omylem vyšel ze supermarketu bez placení a když to zjistil, tak šel nazpět, aby vrátil, co omylem vynesl, ale tam ho při tom vracení přistihli a obvinili z krádeže.

Představ si, oni ze mne chtěli udělat kriminálníka! A tak jsem si řekl: když ze mne děláte zloděje, tak já se jím stanu! A od té doby jim tu pohanu vracím, chápeš?....

Nevím, čtenáři těchto řádků, jak to vezmeš, ale já, když jsem se probudil, jsem měl pocit, jako kdyby mě Duda po létech navštívil a vysvětlil mi svůj hrdý postoj. Ale třeba stárnu a v hlavě se mi to začíná motat, i když jsem někde četl, že ve snu se tohle stává, jen nevím, jestli se tomu dá věřit. V kvantové fyzice, v níž se pohybují mozkem myšlenky, je možná telepatie. Ba i synergie, kdy po vyřešení nějakého těžkého problému géniem to ostatní řešitelé najednou vyřeší také. V Anglii s tím prý dělali pokusy mezi křížovkáři a výsledky ukazovaly, že na tom možná něco je. Ale že by telepatie byla možná i mezi živým a mrtvým, o tom jsem skutečně nikdy neslyšel…



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.