Současný významný úspěch ve vesmírném výzkumu zastínil, pravděpodobně jen na malou chvíli, vše, co v dnešních dnech zaměstnávalo veřejná media a tím i mysl občanů, nebo aspoň těch, kteří se vůbec o něco zajímají. Na naší nejbližší planetě, Marsu, úspěšně přistálo vozítko Perserverance (Vytrvalost). Co je ale zajímavé, že se výzkumem této planety, více méně úspěšně, zaobírají i jiné státy kromě USA - Čína, arabské emiráty s Japonskem, ale i EU s Ruskem. Po skončení studené války už to není tehdejší rivalita, ale jakési zdravé, věci prospěšné, soutěžení. Nemíním se tady zaobírat výzkumem vesmíru, což mě už od dětství zajímá, ale právě tím, co jsem zmínil, rozdílem vnímání a prezentování této problematiky v době studené války a nyní.

Už jsem ve věku, kdy člověk více a více vzpomíná. Po válce jsme plní radosti z osvobození vychutnávali období nadšení a míru. Pamatuji první oslavu 28. října na náměstí v Semilech. Než začal svůj optimistický projev host Bohumil Laušman z tzv. londýnské vlády, (jaký krutý osud ho čekal) poprvé po dlouhých šesti letech jsme vyslechli československou státní hymnu a pamatuji si slzící obličeje přítomných. Ale už brzy se vše pomalu, ale jistě začínalo měnit. Urputné souboje čtyř stran nevěstily nic dobrého. Vyhlášení dvouletky, sovětská pomoc kanadskou pšenicí, umně vyzdvihovaná a zveličovaná propagandou komunistů, záměrně obsazená ta nejdůležitější místa v ministerských posicích, to vše přineslo komunistům vítězná čísla v prvních volbách. Stalinův tlak na vývoj sověty osvobozených států jasně ukázal, jak se vše bude vyvíjet. Tehdejší prezident USA Harry Truman už v roce 1947 vyhlásil plán, tzv. Trumanovou doktrínu, na zastavení sovětské expanze. Na Postupimské konferenci oznámil, že Američané použili nukleární bomby na japonská města, a to vše vlastně byl začátek dlouhé éry tzv. studené války. U nás došlo k nedomyšlené rezignaci ministrů národních socialistů a lidovců, čehož využil Gottwald, když přinutil prezidenta Beneše, aby demise přijal, což vedlo ke komunistickému převratu, jehož následky byly pro Čechoslováky tragické.

Často bylo slyšet, že Stalinova rozpínavost ve východní části železné opony byla výsledkem „dohody“ mezi Rooseveltem a Stalinem na Jaltské konferenci začátkem února roku 1945. Někteří věřili fámě o dohodě, že Sověti budou vládnout na územích, která osvobodili, a naopak že Američané budou „vládnout“ na západě. Vždycky jsem tvrdil, že je to nesmysl, s prostým odůvodněním, jestli někdo může tvrdit, že Američané „vládnou“ v Itálii, Francii, Západním Německu, Řecku atd… Tomuto mýtu někteří věří snad dodnes a proto, a není to tak dlouho, jsem napsal zde o tom studii podloženou myslím jasnými a přesvědčivými důkazy.

A tak tato „válka“ se prohlubovala, a její intenzitu nikterak neovlivnila ani smrt sovětského diktátora, několikerá výměna následných diktátorů, Malenkova (jen velmi krátce) a po něm Nikity Chruščova, který svět překvapil v roce 1956 na sjezdu KSSS tzv. „odhalením Stalinova kultu osobnosti“. V historickém projevu přiznal a popsal rozsáhlé čistky a vraždění Stalinových oponentů, mnohdy jen domnělých. Tyto události měly vliv i na částečnou „očistu“ komunistů v Československu a v Maďarsku to dokonce vedlo i k protikomunistickému povstání, které ale Chruščov krvavě potlačil. Prezident USA Dwight Eisenhower usoudil, že by bylo velmi riskantní poslat tehdy Maďarům vojenskou pomoc. A tak došlo k dalšímu „ochlazení“ studené války.

Důležitým a asi logickým aspektem této války byly závody ve zbrojení. V říjnu 1957 Sověti udělili Američanům studenou sprchu, když vypustili na oběžnou dráhu Sputnik 1. Nejprve to byla jen padesáticentimetrová pípající koule, ale velmi brzy nato Sputnik 2 a Sputnik 3, který už vážil skoro jeden a půl tuny, což jasně naznačilo, že Sověti disponují raketami ICBM (Inter Continental Ballistic Missile), které mohou navést na území Spojených Států. Další „ránou americkým imperialistům“ byly lety Gagarina, Titova a Těreškovové. Komunistický tisk, však jiný zde nebyl, toho umně využíval k propagandě ohromujících úspěchů socialismu nad prohnilým kapitalistickým hospodářstvím imperialistického Západu. Američané se snažili intenzivně ukázat světu jakousi rovnocennost, neřkuli nadřazenost v této technologii, ale různé pokusy (Vanguard, Explorer atd.) zpočátku provázely neúspěchy. Brzy ale přece jen řada úspěšných družic a konečně i lety J. Glenna a projekt Gemini a jiné, způsobily jakési vyrovnání, možná i jakousi převahu. V roce 1961 prezident J.F. Kennedy přednesl světové veřejnosti odvážný plán projektu Apollo, vyslat posádku s přistáním na měsíci a návratem zpět. To se v letech 62 až 72 úspěšně uskutečnilo a „závody o Měsíc“ Spojené státy vyhrály, když jej Sověti po několika neúspěších vzdali.

Ale vyvrcholení studené války nastalo v roce 1962 v tzv. kubánské krizi, kdy americké výzvědné lety nad Kubou zjistily, že tam Sověti budují raketové základny a v říjnu tam dopravili dokonce již několik balistických střel. Prezident Kennedy nařídil námořní blokádu a varoval Chruščova ultimátem, že pokud okamžitě neodveze rakety zpět, zničí vše bombovým útokem. Chruščov tehdy polevil a rakety odstranil. V tu dobu byl svět opravdu na pokraji vážného, „horkého“ konfliktu.

Další „zpestření“ se vlastně týkalo ponejvíce nás, když se intelektuální síly Čechů a Slováků v roce 1968 pokusily o něco nepředvídaného a neslýchaného: dát občanům práva tak jak bylo psáno v československé ústavě, svobodu vyznání politického a náboženského, svobodu projevu a pohybu atd. Tomuto zvratu, který byl přijat velkou většinou občanů s nadšením, dali název „Pražské jaro“. Ale to vše bylo proti tzv. „Brežněvově doktríně“ a ten se rozhodl toto „jaro“ rázně ukončit intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Vše bylo, samozřejmě, jen „dočasné“, ale byly obsazeny či nově vybudovány různé vojenské objekty, v nich umístěny rakety s nukleárními hlavicemi, prý jako protiváha amerických raket Pershing aj. A tak se „studeně“ válčilo dál, celkem skoro 40 roků, až když se soudruhu Gorbačovovi rozsvítilo a využil přátelských nabídek prezidenta Reagana, s kterým tu vleklou krizi studené války rozumně zakončili. A tak si svět oddychl, s ním miliony utlačovaných občanů východní Evropy a sovětských republik, došlo i ke kýženému sjednocení Německa, po zbourání ostudné berlínské zdi.

Rád bych se zmínil i o nespravedlivém a rozšířeném mýtu, že „prezident Reagan byl vítězem studené války“, nespravedlivém vůči nesporným zásluhám prezidenta Trumana, jeho odvážné doktríně, ale i velice odvážných krocích prezidenta Kennedyho, které bezesporu zastavily sovětskou expansi a nejspíše zachránily světový mír. Ale i méně uznávaný, i když nepodařený zákrok ve Vietnamu s úmyslem zastavit tzv. „domino efektu“, šíření komunistických, sovětských sil v této oblasti.

Ale jistě, můj výčet těch významných událostí „čtyřicetileté války“ je neúplný a doufám, že mi to kritický čtenář odpustí, nejsem totiž historik, jen jsem zalovil ve svých vzpomínkách a s nimi jsem se zde rozdělil.