VZPOMÍNKA: O Angole trochu jinak
Ve funkci provozního elektrikáře se mi jeden z jihoafrických kolegů svěřil, že po ukončení vojenské služby se s kamarády nechal naverbovat do Angoly jako žoldák: práce tam prý měli dost, ale Savimbi jim nechtěl platit. Sliboval jim sice po vítězství zajímavé pozice ve vládě, ale žoldáci na politiku nejsou – je láká asi jenom ten boj za svobodu a žold!
Coby jihoafrický občan jsem v televizi rád sledoval novinky z hlavního stanu UNITA (União Nacional para la Independência Total de Angola = Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly - zrozen 1966).
Jonas Savimbi vcelku rozumně vysvětloval, jak se mu daří osvobozovat svou vlastní zem, a též vysvětloval, proč postup jeho armády je pomalý: musí přece svým spoluobčanům zajistit nejenom osobní svobodu, ale i dodávku veškerých energií a potravin i zdravotnické služby a školství – vždy tohle zdůrazňoval!
V tak rozlehlé zemí (patnáctkrát větší než ČR, s počtem přes dvacet milionů obyvatel), kde sice jedinou sjednocovací řečí je dodnes portugalština, ale kde se uznává i šest hlavních domorodých jazyků (s nesčetným množstvím dialektů dalších kmenů a podkmenů) jde skutečně o nadlidský úkol!
Jonas Malheiro Savimbi (*1934), příslušník kmene Ovimbundu z rodiny evangelického pastora, zvládl veškerá studia na katolických školách, získal stipendium pro další možnosti v Portugalsku a vše dokončil na švýcarské univerzitě v Lausanne.
Proto správně pochopil, kdo chce Angolu zlikvidovat vtažením do zóny kontrolované Sověty – Kubánci a východní Němci potřebovali dostat tuto bývalou Portugalskou západní Afriku na kolena, neb minerální zdroje a dokonce i ropa by se všem socialistickým zemím velice hodily.
Ve své bohulibé činnosti UNITA narazila i na skupinu Čechů a Slováků, kteří kvůli dobrému výdělku a tuzexovým kontům byli ochotni do této země, zmítané občanskou válkou, zatáhnout i své manželky a dokonce i děti...
Jonas Savimbi tehdy odhadl situaci velice dobře: pokud se do nás pustí naplno kvůli cizím expertům, budeme se muset stáhnout a československé občany vládní vojska prostě zlikvidují. A do světa ještě vyšlou zprávu o masakru, který způsobila UNITA.
Proto došel k jedinému řešení: ženy a děti musí co nejdříve stáhnout za linii, ke které doletí vládní stíhačky a od které se musí vrátit z důvodů poloprázdných nádrží. A tam právě za tou linií čekaly nákladní vozy, které se daly použít beze strachu k transportu do centrály v buši.
Bojovníci postupovali ostrým tempem, pomáhali ženám i dětem, jak se dalo, někdy je i nesli na zádech, protože je hnal čas: než je vládní vojska vypátrají a budou se snažit o tvrdou odvetu...
V hlavním stanu je vyzvedlo jihoafrické vojenské letectvo, takže za pomoci SADF (South African Defence Force - Jihoafrická obranná síla) se skutečně ženy a děti objevily na johannesburském letišti.
Zdály se dost zmatené: zaprvé nevěděly, kde jsou, zadruhé nechápaly, že se na ně mluví česky a že starosta jihoafrického Sokola jim předává všelijaké potřebné věci, které nemohla nabídnout armáda, a dětem dává cukrátka i čokoládové tyčinky.
Další jihoafrický transport je čekal pokračováním po trase až do Nairobi, kde - asi za „odměnu“ - je konečně převzal Červený kříž a s velkou slávou celou skupinu dopravil do vlasti.
A experti zůstali zmatení dodnes – dokonce vyšla i kniha, konaly se besedy, ale o chytrosti Savimbiho a o hlavni roli SADF ani slovo!!!
Zkrátka dobrý domorodec je pouze ten bažící po socialismu, ti druzí jsou ošklivci, neb jim ještě pomáhají rasisti – vyplývalo z jejich postojů...
Ani po této záchranné humanitární akci svět nepochopil, že UNITA se snaží osvobodit svou vlastní zem a že Jonas Savimbi je velice moudrý člověk. Přes veškeré těžkosti se mu podařilo zbavit socialistického otroctví sedmdesát procent celého území. Tím se ale loutkový režim v Luandě skutečně vyděsil: proto nasadili všechny síly do jediné akce – Smrt pro Savimbiho!
A doopravdy se jim podařilo sjednotitele a také tatíčka angolského lidu zavraždit!
Po třiceti šesti letech úporných bojů i diplomatických jednáních po celém světě se dostal Jonas Savimbi zase zpět do svého rodného kraje.
Vládní jednotky však v Luandě posílily, zatímco v jeho armádě se začala objevovat dezerce v překvapivě velkém množství - zároveň kmenová nevraživost dosáhla vysokého stupně: proto musel opustit těžce dobytá území a od roku 2001 se on sám stal pouhou lovenou zvěří.
Bohužel, k odhalení jejich přesunů posloužil i zapůjčený bezpilotní letoun, který po mnoho dnů za denního světla pročesával stovky kilometrů, až objevil i tu hlavní skupinu mířící k východním hranicím provincie Moxico.
A 22. února 2002 se podařilo zatáhnout připravenou smyčku a překvapit vůdce a jeho věrné zrovna při snídani. Stačil ale vytáhnout zbraň a v posledních minutách se bránil, ovšem přesila zvítězila.
Patnáct střel proděravělo jeho tělo, jednadvacet jeho nejvěrnějších bylo též pobito.
„Savimbi se rozhodl odejít na odpočinek,“ prohlásil drze brigádní generál Simao Carlitos Wala ve vládním rozhlase.
Však i evropské televize poskytly přímé záběry na tělo hrdiny, kde se nepodařilo asi zavčas zamaskovat jeden vstřel přesně na krku.
Důvod byl jasný: domorodci totiž museli na vlastní oči vidět, jak skončil jejich jediný zachránce, ze kterého by se jinak stala legenda přiživující neustále touhu po svobodě tohoto porobeného národa.
Pár vzpomínek na toho, který tam byl
Na počátku padesátých let vlast zavolala, a tak musel Antonio Rodrigues, mladý to Portugalec, nastoupit vojenskou prezenční službu. Dokonce projevil i přání, že by se rád stal parašutistou. Ovšem tenkrát na domácím trhu neměli asi požadovaná kvalitní letadla ani padáky, takže výcvik vykonával ve Španělsku.
A jednoho dne jako obvykle nasedli do letadla a letěli a letěli, až se jim doba letu zdála podivně dlouhá. Až po mnoha hodinách přistáli v Luandě, hlavním městě Angoly.
V této obrovské zemi, svou velikostí obsazující sedmou příčku v Africe, se právě začal rozrůstat terorismus vycházející z hnutí Mau-Mau a jiných nelidských či přímo zvířeckých posedlostí.
Jako ukázku šílenství domorodých kmenů propadlých tomuto volání divočiny předvedli těmto klukům ve vojenském mundúru obyčejný kočárek, ve kterém leželo nemluvně, ovšem naporcované, jako by vypadlo z kráječe uzenin – potom je vysadili kdesi v buši, odkud postupovali a snažili se likvidovat ohniska teroru.
Při jednom překonávání terénní vlny se jakémusi domorodci podařilo prostřelit Tonymu jen masitou část pozadí – bolelo to dost a nemohl si chudák celý měsíc pořádně ani sednout. Ovšem potom vrahounům ukázal své: střílel na všechno, co se kde hnulo, nevěřil ani domorodým ženám a dětem. Za měsíc spotřeboval munici určenou snad pro celou jednotku, a tak ho poslali raději na dovolenou.
Tohle nám on sám vyprávěl při ochutnávce jihoafrického červeného šampaňského: on totiž z Československa oklikami dorazil můj táta a portugalští přátelé mu na oslavu sedmdesátin vystrojili patrový dort, na kterém se skutečně dalo napočítat sedmdesát svíček. A jelikož jsem zakoupil bednu tohoto nejlepšího bublavého moku, slavili „kluci“ téměř každý den. Z nedostatku jazykových znalostí se sjednotili na jednoduchém přípitku: Kaput Černěnko!
A skutečně trefili hřebík na hlavičku – velký vůdce SSSR slavnostně zhynul v březnu 1985...
Začali se připravovat na dalšího sovětského nástupce, když můj táta náhle zbystřil: „V tomhle vedru ani nevím, který měsíc teď máme...“
Odpověď ho vyděsila: „Březen?! To už mi zajíci okusujou stromky....“ A začal balit, aby se vrátil zpět do Pardubic, čímž skončila jejich mezinárodní protikomunistická konspirace.
A právě nedávno, těsně před Vánocemi 2016, jsem obdržel zprávu, že Tony zemřel...