18.10.2019 | Svátek má Lukáš


VZPOMÍNKA: Nezkrachované individuum

21.9.2019

V sedmdesátém roce minulého století se do Darwinu sjela roztodivná společnost nás mladých, kteří v roce 1968 využili sovětské okupace Československa a opustili svou vlast. Nebudu tu rozebírat důvody, byly politické i jiné, ale v mém případě víceméně jen dobrodružného rázu, chtěl jsem zkrátka vidět svět! A v Darwinu bylo nač koukat...

Byli tu emigranti ze starší vlny, kteří utekli po komunistickém puči v roce 1948. Většinou to byla zkrachovaná individua, jak o nich psali v Rudém právu, ale individua docela šťastná ve svém prostředí. Nás mladé brali jako zkaženou mládež, kterou vychovali komunisti, ale přesto jsme spolu vycházeli všichni kupodivu velice slušně. Spojovala nás naše mateřština. Scházeli jsme se skoro každý den v zahradní restauraci hotelu Victoria, kterému se zkráceně říkalo Vik. Ve Viku se tenkrát od Australanů moc netrpělo, aby se tam mluvilo jinou řečí než angličtinou, a tak nás nějakým řízením Australané vytlačili do zahradních prostor hotelu, kde nám mluvu tolerovali hlavně tím, že tam s námi nebyli.

Ale tolerovat bylo co, protože já jsem většinou přinesl kytaru a naše sešlost zpívala a řvala trampské písničky až do zavírací hodiny. Ta byla tenkrát v osm večer, protože australská legislativa moudře usuzovala, že by ráno mohla být absence dělníků do práce. Po osmé jsme se přesunuli do restaurace Knickerbocker, česky přezdívanou jako U Podvazku, kterou vlastnil český majitel a kde se mohlo mluvit jakoukoliv řečí, ale potichu. Později legislativa povolila a zavírací hodinu posunula na deset večer, z čehož měl z počátku majitel Knickerbockeru hrůzu, páč se domníval, že v deset večer se osazenstvo Viku nepřesune k němu, ale půjde domů. Jeho podnik měl restaurační licenci a alkohol mohl podávat jen k jídlu. To se naštěstí pro něj nevyplnilo a zákazníci i po pozdější zavírací hodině hotelu Victoria proudili k němu, aby se tam dorazili. Většinou si objednali nejlacinější jídlo, které jim servírka přinesla hned s lahví piva, a oni jídlo promptně vrátili, aniž je ochutnali.

V těch bezstarostných (pro některé) letech sedmdesátých pak dokonce legislativa uznala, že i domrodci mají žízeň, a povolila jim vstup do prostor, kde se podával alkohol. Do té doby do hospod v Severním Teritorriu nesměli, ale v zahradních prostorách Viku se mnozí skrývali mezi křovinami a škemrali o pivo. Většinou jako protislužbu nabízeli, že kdo jim koupí six pack (šest plechovek piv), tomu půjčí svou sestru. Na to z nás mladých mnozí slyšeli, byť za poskytnutí alkoholu domorodcům byly dost tvrdé tresty, většinou i vězení. Jenže co měl takový nadržený kluk dělat, když bílé Australanky o neumětely v jejich rodném jazyce tenkrát moc nestály...

Já jsem anglicky uměl, lépe řečeno dokázal jsem se vyjádřit, s porozuměním odpovídajícím Australanům jsem měl ovšem své problémy. Ty se ale daly zastírat. Smíchem, přikyvováním nebo hranou nedoslýchavostí, která přinutila anglicky mluvícího větu opakovat, a jeden tak měl dost času si větu přeložit nebo jen trochu pochopit. Když říkám, že jsem se dokázal vyjádřit, tím míním, že jsem uměl ukecat. Tím pádem jsem žil s bílou Australankou Dianou, která ale se mnou do Viku zásadně nechodila. Bydleli jsme v domě hipíků, kde jsme měli svůj pokoj. Ráno šla Diana do práce a když se pozdě odpoledne vrátila, hipíci měli hlavní (a jediné) jídlo dne. Uvařili to, co kdo z nich kde přes den získal, většinou ukradl. Ten přinesl bramboru, ten hlávku zelí a podobně. Maso bylo jen zřídka. Vše se to dalo do velkého hrnce, uvařilo, okořenilo a byla hipí polévka. Někdy mně i chutnala. Potom hipíci vytáhli marjánku a začali balit cigarety. Ty jsem nekouřil. Diana mi dala nějaké peníze (pivo stálo 12 centů), já vzal kytaru a šel do Viku za krajany. Piva jsem si platil jen ze začátku, jakmile jsem začal hrát na kytaru a zpívalo se, kluci dbali, aby kytarista měl co pít. Za zpěvu občas nějaký ten kluk zmizel v křovinách, když předtím zašel do výčepu a vrátil se se six packem, aby se pak vynořil z křovin a s novou vervou začal zpívat.

Jednou do příkopu kolem křovin snad zaměstnanci hotelu nasypali popel a když z něj vylezla pomilující se dvojice, byla stejně šedivá, že v ten moment nebylo na chvíli možno rozeznat, kdo byl bílý a kdo černá...

Po zavírací hodině se část kluků přesunula do Knickebockeru. Někdy jsem s nimi šel a někdy jsem zamířil domů k Dianě. Byla už správně nakouřená a já měl vypito. Noci byly v Darwinu teplé a potili jsme se oba.

Jenže já věděl, že ta idylka nejen nemůže vydržet, ale ani nesmí! Stal bych se také zkrachovaným individuem jako všichni ti staří kluci. Jako Stalin (měl jeho knír), bývalý holič Mydlinka, který prosázel jmění na koních, nebo český Sudeťák Ponorka, který za války sloužil na německé ponorce. Ten si každý den koupil karton piv, než šel domů, a ráno v deset už netrpělivě čekal před Vikem, kdy to „vodmáznou“, a ruka se mu tak chvěla, že mu barman s prvním drinkem musel pomoci, aby jej nerozbryndal. Jednou Ponorka usnul i se svým kartonem piv znaven večerním pitím v místním parku. Karton si dal prozíravě pod hlavu, ale pozornosti místních domorodců neunikl. Ráno se probudil a pod hlavou měl kámen...

Idyla skončila, když mi kluci, kteří pracovali u Survey party, tedy u zeměměřičů, nabídli práci v buši. To se nedalo odmítnout. V buši se vydělávalo dvakrát tolik co v Darwinu. Sbalil jsem svůj veškerý majetek, který se, kromě kytary, vešel do aktovky, a vzal Dianu na poslední večeři, tentokrát do restaurace. A nebyl to Knickerbocker, ale řecká restaurace a stálo mě to tam veškeré mé úspory. Druhý den mě zeměměřičské auto vyzvedlo u departmentu a odvezlo do buše na Mary river. Tušil jsem nová dobrodružství a konec konců i proto jsem opustil nejen Darwin, ale i svou dalekou vlast. A tak jsem se, milý čtenáři, nestal zkrachovaným individuem. I když to trochu lákalo...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.