VZPOMÍNKA: Nepěkný kanadský žertík
(Z připravované knihy "Škvorečtí - 40 roků zážitků a korespondence")
Po návratu jsem od Josefa dostal dlouhý dopis týkající se zabijácké recenze anglického vydání Honzlové pod názvem Summer in Prague. Tenro román Zdeny Škvorecké ohodnotil důsledně přísný kritik Ferdinand Peroutka jako to nejznamenitější dílo, které v českém exilu vzniklo. Nemenší chválu vyslovil Pavel Tigrid. Knihu v anglickém překladu velebili velikáni jako třeba Graham Greene, nikoliv však jakási pisatelka Antonia Allen ve zdroji Saturday Night, torontské publikaci. Svůj popravčí verdikt důraznila pohrdavým názvem "Not Worth the Noble Gesture."
K tomu mi Josef napsal (17.října 1973):
"Povšimni se myšlenkového postupu té dámy. Nejdřív konstatuje, že podle fotografie je autorka "a beautiful woman" - pak autorku ztotožní s hrdinkou (srovnáním biografických údajů na záložce knihy) a s živelně ženskou nenávistí ji setře.
Představuji si tuto dámu jako šilhavou, možná přihrblou svazačku kanadského typu. Přestože autorku ztotožnila s hrdinkou knihy a ví tedy, že hrdinčin táta byl nevinně zavřen a musel utéct, že jeden její brácha kutá uran a druhý je u PTP, že její matka zažila co zažila za všech po sobě jdoucích režimů, to vše jde jaksi mimo ní, to vše zastiňuje její svazácká nechuť ke "krásné ženě", co to napsala, nechuť tak silná, že "beautiful bitch" udala. .....
Prostě s tou paní se asi nedorozumíme. Základní je, že je to zřejmě potenciální fízl, a proto instinktivně inklinuje k Fantovým. Připomíná mi jinou dámu, australskou spisovatelku Dymphnu Cusack, která přijela jednou na pozvání Svazu spisovatelů do Prahy a v intimním rozhovoru s Petrem Pujmanem, tehdy sektretářem zahraniční sekce, domnívajíc se, že takový funkcionář musí nutně být agentem tajné policie, se ho zeptala, jestli svá pozorování o českých spisovatelích a jejich názorech má hlásit jemu, nebo nějakému jinému soudruhovi funkcionáři. Pujmana to tak vzalo, že ztratil duchapřítomnost a odkázal ji na předsedu Svazu. Co jí řekl ten, to nevím, ale dovedu si to představit. Jistě oba figurovali v jejím hlášení na prvním místě.¨"
- - -
Josef jako manžel napadené autrorky, se do recenzentky nechtěl pustit, a tak jsem tuhle nevábnost vzal na sebe. Šéfredaktoru Bobu Fulfordovi, jehož mi charakterizoval slovy "typický New Left křísnutý kanadským ultranacionalismem", jsem poslal (3. listopadu 1973) svůj názor na verdikt katyně Antonie, který přece tak pohrdlivě nazvala oním "Not worth the noble gesture". Má reakce se protáhla na tři dlouhé stránky, zde teď prezentuji v českém překladu a milosrdně zkráceném rozsahu:
"Recenzentka na sebe prozradila, že viděla fotografie Prahy z třicátých let, také viděla jeden český film z roku 1964, v obsazení nečeskými herci, a že zůstává v zajetí představ, populárních mezi maloburžoazií předválečné Francie, že Bohemia jsou Bohémové, La Boheme, vandrující cikánští houslisté. (Též plzeňské pivo, Švejk, nebo Lidice a Jan Palach, směnitelní jako Disneyland a Watergate, Miller Arthur a Miller Henry.)
S takovou kvalifikací odbornice zamířila na svou oběť - autorku Zdenu Salivarovou: Hrdinka Honzlová se svou rodinou, pronásledovanou, pozavíranou, jako členka státního souboru písní a tanců nesměla cestovat a mnoho jiných věcí nesměla.
Graham Greene, Alan Sillitoe, Allen Ginsberg a další významné osobnosti chválili autorku pro její zdvořilost, pokoru, ohleduplnost, s pochopením, že její je výkřik proti vrcholnému pokrytectví systému, který jménem lidských práv je ubíjí, jménem proletariátu odpuzuje autentické typy pracujích, jako je výtečně přesvědčivá uklízečka paní Pelikánová ("this unlovable old bag" slovy recenzentky). Smyslem knihy je jednoznačný protest s platností proti hanebnostem přesahujicím všechny kontinenty, věky, filosofie. Hlavním nepřítelem není strohý bolševický komisař, ale obtloustlá buržoazní kreatura Fantová, nacházející mysl svého života v radosti z útrap jiných, útrap, k nimž přispěla jako fízl, policejní udavač. Tento typ Fantových je věčný, univerzální, tak jako sobectví a nedostatek laskavosti....
Jenže pro vkus recenzentky Antonie Allenové, Salivarová "vytvořila jednu z nejméně sympatických hrdinek, s jakými se kdy setkala". Autorku definuje jako whining bitch - kňučící čubku. "Tu já bych sama byla udala," takto přiznává.
Recenzentka se hrdince Honzlové vysmívá, když na jejího bratra Huga spadne balkon a usmrtí ho. "Něco takového přece nelze brát vážně," prohlašuje. Ano, třeba něco takového nemohou brát vážně oběti kapitalistické spotřební společnosti, jejichž prozatím největším životním traumatem byl náhlý nedostatek pomazánky z burských oříšků v nejbližším supermarketu. Kdokoliv poněkud informovaný o Praze (bohémové - šumaři) té doby, věděl o dost častých případech zranění, i smrtelných, zaviněných zřízením pavlače v tehdy všeobecně chátrajicí metropoli.
Jenže žijeme v době selektivního rozhořčení a vrcholného pokrytectví, tak jak nám zrovna nedávno Solženicyn připomněl. Ne všechna utrpení jsou stejná. Pronásledování v pravicových režimech jsou fašismem, kdežto v levicových jsou záležitostí historické nutnosti.
I za předpokladu, že Antronie Allenová by byla rozkošná, noblesní, jemnocitná, andělská osobnost, prosta trpkosti a zaujatosti, přesto je absolutně nedůvěryhodná tvrzením o svých českých kanadských přátelích. Takoví Češi (s výjimkou diplomatických oficiálních kádrů ovšem) utekli před Hitlerem, Stalinem do Kanady také proto, že chtěli uniknout tajné policii a jejím pomahačům. Antonie Allenová, ochotná udat Honzlovou tajné policii, nemůže být jejich přítelem. Československá policie oceňuje spolupráci Fantových jakékoliv země. Třeba teď by byl ten správný čas, aby ona využila výhody vlastnictví cestovního pasu - výhody Honzlové odepřené - a odlétla do Prahy, která poskytne satisfakci takto zpotvořené mysli, což by jí žádný buržozní systém neumožnil."
Podepsáno, odesláno, s pochybnostmi, zda by mohlo dojít k uveřejnění.
Tehdy (24. září 2012) jsem zvedl telefon a zavolal do Toronta, přeptat se vdovy Zdeny Škvorecké, rozené Salivarové a dost i Honzlové, zda si bude něco víc pamatovat.
Nepamatovala si, věděla toho míň než já. "Josef tyhle ošklivosti přede mnou skrýval," vysvětlila.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče